Román Teorém byl publikován v roce 1968, ve kterém vznikl i stejnojmenný film. V obou případech se jedná o komplikované dílo s metaforickým uchopením náboženství jako východiska pro vykoupení z duševní prázdnoty.

Pro dokonalejší porozumění dílu mohou být nápomocny obě verze – románová i filmová – jelikož každá užívá své specifické prostředky pro vyjádření stejné myšlenky, čímž vzniká větší prostor k dohledávání jednotlivých významů a souvislostí. Filmový obraz silněji akcentuje důležitost některých událostí, kniha má zase například větší možnost popisu vnitřního života postav, které jsou pro Teorém mimořádně důležité.

Kniha začíná v momentě, kdy milánské zvony odbíjejí poledne v přesněji neurčeném ročním období. Úvodní kapitoly postupně představí továrníka Paola a jeho dvě děti Pietra a Odettu, jak se každý zvlášť vracejí na oběd domů, kde je čeká jejich znuděná matka Lucia a služka Emilia. Prvních pět kapitol je věnováno základní charakteristice těchto postav – typů. Podobně jako je neurčitá roční doba, ve které se děj odehrává, ani jednotlivé postavy nejsou vykresleny detailně. Není důležitý jejich věk či místo původu. Důležitá je společenská vrstva, ke které patří, a její charakteristický způsob chování: např. Lucia je znuděná žena v domácnosti a v Pietrových očích se zračí pokrytecká zbabělost příslušníka buržoazie, který nemusí za nic bojovat. Pasolini v tomto úvodu často do popisu vstupuje a komunikuje se čtenářem, upozorňuje ho na katalogizační charakter úvodní charakteristiky buržoazní rodiny, která má sloužit jako modelový příklad života bohatých milánských rodin.

Jejich život je jednotvárný a prázdný, ve filmovém zpracování vystižený monochromatickou barvou obrazu. Takovou plochost dosavadního bytí ale jednoho dne naruší návštěva záhadného cizince, nepřehlédnutelného zvláště pro svoji fyzickou krásu a přitažlivost. Jeho příchod i pozdější odchod zvěstuje pošťák s příznačným jménem Angiolino prostřednictvím „nebeské pošty“ – telegramu. Tento nečekaný, pouze telegramem anoncovaný božský příchod rozvrátí obyvatelům domu jejich doposud nezajímavý život. Začínají si uvědomovat předešlou duševní prázdnotu a nedostatek cílů, které by mohly dát jejich existenci hlubší smysl. Probouzí se v nich touha po novém a lepším životě, která se projevuje tělesným chtíčem a převtěluje se do fyzické lásky. Služka, syn, matka i dcera podlehnou svodům vykupitele, jenž má ale v sobě i cosi ďábelského a destruktivního. Ve filmu se s jeho příchodem obraz stává plnobarevným na důkaz počátku plnohodnotného života naplněného láskou a krásou. Jednotlivé postavy si však neuvědomují nebezpečí, které s sebou záhadný cizinec přináší. Jejich nitro je z ničeho nic nenávratně rozvrácené, protože poprvé zakusilo bohatství, které spočívá v obrácení se k vlastnímu duchovnu a ne v materiálním zajištění.

Cesta k nové existenci se však zkomplikuje a stane se dokonce trýznivou ve chvíli, kdy host nečekaně odchází a zanechává obyvatele vily napospas jejich nově probuzeným „já“. Každý z nich se tak s novou identitou musí poprat sám a tím dokázat schopnost vydat se na novou životní cestu oproštěnou od materiálních hodnot.

Odetta upadá do stavu extatického kómatu, kdy veškerou svoji vitální energii vkládá do zatínání pěsti, aby zamezila své touze dotýkat se hosta – i když jen na fotografii. Lucia hledá náhradu ztracené lásky v sexuálním styku s náhodně potkanými mladíky, ale uspokojení nakonec najde v kostele uprostřed polí, kde nehybně zírá na obraz ukřižování Krista. Pietro se svou probuzenou homosexualitu snaží překonat prostřednictvím abstraktní malby a hledáním nových technik, které by zakryly jeho neschopnost přijmout a vyjádřit to, co doopravdy cítí.

Tyto tři postavy své pomyslné vykoupení pojímají jako hledání své nové identity uvnitř sebe samých. Proto se uzavírají do svého vlastního nově vytvořeného světa, do kterého nemá nikdo jiný přístup. Jimi nastoupená cesta spočívá v neschopnosti překročit svou vlastní minulost a oprostit se od ní. Svoje myšlenky nedokážou odtrhnout od tajemného cizince, nedokážou si připustit, že se jim nikdy nevrátí, pokud ho nenaleznou ve svém nitru a nevyslyší z hlubin sebe sama jeho pokyny.

Zbývající dvě postavy se ubírají opačným směrem. V Emilii se ozve její chudý původ, a proto se vrací do svého rodného domu, není zaslepená materiálnem ani sebe samou a je tudíž schopná vžít se do ostatních lidí. I ona upadá do určité nehybnosti, ta ji ale umožňuje konat zázraky v podobě léčení nemocných či zraněných. Její vykoupení spočívá v opuštění bohatého domu, ve kterém doposud strnule žila, a v osvíceném obrácení se ke kořenům dobra a lásky k bližnímu, skrze kterou může pomáhat druhým. Děj uzavírá příběh Paola, který svoji továrnu věnuje dělníkům a nahý se vydává na cestu pouští. Naznačuje, že se zbavil všeho materiálního a že nastupuje cestu pokory a nového života.

Příběhy jednotlivých postav tak ukazují různé podoby duševního přerodu, kdy bohatý, zajištěný, ale vyprázdněný život bez existenčních starostí najednou nahrazuje upřímně prožívaná láska spojená s vírou a nadějí v duchu křesťanských hodnot a levicového symbolismu.

Pasolini se v Teorému zaměřuje především na jednání postav a jejich vnitřní duševní pochody. Prozaický text tak střídají poetické pasáže, ve kterých promlouvají postavy či se Pasolini přímo k postavám obrací. Mezi jednotlivými obyvateli vily neprobíhají v podstatě žádné interakce, proto absentují i dialogy. Vztahy mezi nimi jsou odosobnělé podobně jako okolní prostředí zahalené do jarních či podzimních mlh. Prázdnotu jejich duše nelze zaplnit penězi ani jinými materiálními prostředky, i když jimi oplývají. Chybí jim vzájemná lidská pospolitost a láska, poznaná prostřednictvím cizince. Díky němu alespoň na chvíli nejsou osamělí, přesto musí pochopit, že láska není automatickou součástí života, ale že je nutno ji nadosmrti hledat a hýčkat. Pasolini se snaží definovat (výraz „teorém“ pochází z řečtiny a znamená „definice“) směřování soudobé civilizace a jejího odlidštěného světa, civilizace bažící hlavně po materiálním, a nikoliv duševním bohatství.

Pozn. red.: oproti překladu „Teoréma“, který používá český distributor stejnojmenného Pasoliniho snímku, upřednostňujeme formu „Teorém“ dle Nového akademického slovníku cizích slov, Academia, Praha 2005.