Na startu je jich sto. Sto mladíků, kteří si myslí, že vědí, do čeho jdou. Jdou… to je klíčové slovo. Protože je čeká Dlouhý pochod, největší událost dystopické Ameriky blízké budoucnosti. Pravidla jsou jednoduchá: zpomalíš pod stanovenou rychlost nebo se odchýlíš od cesty, dostaneš varování. Po třech varováních následuje smrt. Žádné výmluvy, žádné úlevy, žádný odpočinek. Máš křeč? Smrt. Máš průjem? Alergii? Smrt. Chtěl jsi pozdravit matku mezi přihlížejícími? Smrt. Chce se ti spát? Smrt. Jde se tak dlouho, dokud nezůstane jen jeden. Vítěz. Hrdina. Totální lidská troska.

Dlouhý pochod z roku 1979 je všeobecně považován za nejlepší „bachmanovku“ – tedy nejlepší z románů, které mladý Stephen King napsal pod pseudonymem a vydával bez nějaké větší propagace v počátcích své kariéry. A i když mám osobně raději Běh o život (aka Running man, ale pod tímto názvem se skrývají nebezpečné kontaminace se stejnojmennou „adaptací“ s Arnoldem Schwarzeneggerem), musím uznat, že Dlouhý pochod je skvělá kniha.

Skvělá, nikoliv pěkná, příjemná nebo zábavná. Její četba bolí. Do puntíku zde platí, že – slovy samotného Kinga – Richard Bachman nebyl příjemný chlápek. Všechny klasické bachmanovky (později „objevené“ Strážce zákona a Blaze nechme stranou) jsou depresivní čtení o hrdinech, kteří jsou od začátku v háji, tonou ve frustracích a jediným řešením je sebedestrukce – většinou s ničivými následky pro jejich okolí. Richard Bachman je tak ideálním autorem pro doby krize. Jeho světy (bez ohledu na to, zda jsou knihy zasazeny do přítomnosti či budoucnosti) jsou plné ekonomických soukolí drtících „normální“ lidi. Myšlení většiny postav ovládají jen pudy, vztek a všudypřítomná média (jejich patologická forma hraje zásadní roli jak v Dlouhém pochodu, tak v Běhu o život). Ani jeho hrdinové nejsou čistší; zdánlivě obyčejní lidé dohnaní asociální společností k masovým vraždám, případně jsou sami rakovinou, kterou by bylo nejlepší vyříznout (třeba hrdina Zhubni, ukázkový právník-krysa).

Ray Garraty je v tomto ohledu malým zjevením – v podstatě je to fajn kluk. A v podstatě jsou fajn kluci i jeho kolegové. Za celou dobu svého účinkování v knize nikoho nezabije. Ani nemusí, jemu stačí vydržet a o zbytek se postarají pravidla. King/Bachman si střihl zajímavý román „na cestě“. Sleduje skupinku chodců, kteří různě klábosí (pozornost si zaslouží především způsob, jakým je v knize zachycena „tichá pošta“ soutěžících), vzpomínají, snaží se dobrat toho, co tady vlastně dělají a proč šli do něčeho, co je v podstatě sebevražda. Komentují své okolí a společnost, jejímuž fungování ale nejsou schopni se nijak vzepřít, a naopak dobrovolně fungují jako ventil jejího napětí. Místy jsou jejich postřehy skutečně mrazivé. Především proto, že je pronášejí čím dál unavenější lidé ke stále se zmenšujícímu publiku.

Protože smrt je všudypřítomná. Ze začátku jen řídká, ale s přibývajícími mílemi, hodinami, ba i dny na krku „slabých kusů“ přibývá. Je to až banální. Kamínek v botě, jindy naprostá prkotina, se stává smrtící zradou osudu. Stejně tak počasí, stoupání, ale i bouřící emoce a touha po lidském dotyku, který není jen zdrojem síly, ale i nebezpečím – podél trasy Pochodu jsou například ke všemu svolné fanynky, vzrušené blízkostí smrti… jenže slovy reklamy: tolik chuti, ale tak málo času.

Kniha se přitom nesnaží být za každou cenu atraktivní – v prostředcích i prostředí je umírněná, pryč je kingovská opulentnost. Pro Dlouhý pochod je charakteristická jednoduchost, přímost a naprostá absence sentimentu. Není třeba podrobně popisovat fikční zázemí (víme jen, že už na světě nejsou žádní milionáři a každý se bojí mocných Brigád). Není třeba dávat příběhu nějaký epický rozměr – prostí kluci (někteří „jedou“ na nenávist, jiní volají maminku, jiní prostě jdou, dokud nepadnou…) se posouvají po ničím výjimečné cestě skrz stát Maine a každou chvíli je některý z nich zastřelen. Žádný spektakulární obojek, žádný hi-tech impuls. Prostě kulka se vším hnusným, co k tomu patří: mozek na silnici, úlomky kostí, bolestivé rány do břicha…

Kniha se obejde i bez záporné postavy, v žánrové produkci takřka nepostradatelné – chodci se sice naučí nenávidět bezejmenného Majora, organizátora celé akce, ale ten se objeví jen na startu a pak těsně před koncem, kdy zdraví momentální přeživší. Jinak do děje nezasahuje. Ti kluci šli dobrovolně a dobrovolně chcípají ve škarpě (nebo na asfaltu). Kvůli pravidlům nemůže převzít roli zloducha ani žádný z chodců, nejvýš se zmůžou na hnusné provokování, ale to v podstatě patří k rozmanitosti charakterů. Přesto s přibývajícími stránkami roste pocit, že zlo je všudypřítomné – skrývá se v každém z účinkujících a pochopitelně ve společnosti, která se „dívá“, která nadšeně zdraví své „hrdiny“. V konečném důsledku už není možné hledat útěchu ani v prostém faktu přežití, a přestože se v závěru poslední přeživší dává do běhu, předchozích dvě stě sedmdesát stránek jasně říká, že není kam utéct.

Dlouhý pochod nepřináší žádné rozhřešení, o naději ani nemluvě. Jen kruté varování a jeden z nejlepších příkladů pravdivosti rčení, že v jednoduchosti je síla.

Stephen King: Dlouhý pochod. Přel. David Petrů, Pavel Dobrovský – BETA, Praha, 2012, 280 s.