Mladá Gwendy si ve škole vyslechla, že je jako vzducholoď. Jinými slovy že je tlustá. A tak začne pravidelně běhat po Sebevražedném schodišti na vyhlídku Castle View. Právě tam se jednoho dne setká s Richardem Farrisem – distingovaným pánem s buřinkou. Ten jí svěří skříňku. Skříňku, která umí dávat nekonečně moc čokoládových pochoutek nebo stříbrných dolarů… ale také má tlačítka, která byste nikdy, ale opravdu nikdy neměli zmáčknout.

Kingova novinka se opět vrací do Castle Rocku, městečka, v němž se odehrává Cujo, Nezbytné věci, částečně i Mrtvá zóna nebo Temná půle a řada dalších autorových příběhů. Městečka, jež dalo název seriálu stanice HULU, který sice neadaptuje žádný konkrétní Kingův příběh, ale přesně vystihuje atmosféru jeho děl – takovou, která naznačuje, že v každém domě v každém maloměstě může odehrávat něco velmi temného. A že každý obyvatel takového městečka si může zažít svůj vlastní děsivý příběh. Pokud máte štěstí, nikdy se o tom nedozvíte jinak než z příběhů někoho jiného. Pokud nemáte štěstí, dopadnete jako malá Gwendy…

Kouzelná skříňka pro Gwendy byla loni už druhým česky vydaným titulem, pod nímž je podepsán vedle Kinga ještě další autor. Poprvé se mohli čeští čtenáři s Kingem coby spoluautorem seznámit už v devadesátých letech díky sawyerovské fantasy Talisman, napsané ve spolupráci s Peterem Straubem, kterého sám King považuje za jednoho z nejdůležitějších moderních autorů amerického hororu (u nás mu vyšly bez většího zájmu jen dva romány – Ghost Story a Koko). Letos pak vyšel obsáhlý román Růženky, na němž King spolupracoval se svým synem Owenem. Jistý druh spolupráce pak vlastně ještě probíhá v posledních letech mezi Kingem a jeho dalším synem Joem Hillem; oba si totiž ve svých knihách dopřávají větší či menší počet narážek na toho druhého. Zatímco v případě Talismanu se ovšem jednalo o zajímavý projekt dvou ideově blízkých tvůrců – což se ostatně dá říct i o vzájemné „komunikaci“ s Joem Hillem –, Růženky jednoznačně představují gesto podpory zatím nepříliš úspěšnému synovi, kde ovšem ona spolupráce žádný výrazný profit nepřinesla. Román je to sice obsáhlý a v některých pasážích velmi čtivý, ale v kingovském portfoliu jen tuctový a zaměnitelný.

Spolupráce s Richardem Chizmarem naopak vykazuje znaky určité uvolněnosti. Chizmar stojí za magazínem a nakladatelstvím Cemetery Dance a zároveň občas publikuje kratší hororové příběhy. Není rozhodně autor toho typu, který by měl ambice psát bestsellery, stojí spíše v pozadí hororové subkultury. A tak evidentně působil i zde. Jako člověk, který tlačí věci dopředu. Podle slov obou zúčastněných přišel s prvotním nápadem King, avšak ustrnul na mrtvém bodě. Chizmar přišel s podnětem, který tvorbu posunul dál, a tak se to několikrát opakovalo, až byla výsledkem novelka, která se s náležitou grafickou a sazečskou péčí rozrostla na malou knihu.

Nejedná se přitom o nějaké prachsprosté rýžování – King občas zkoušel nejrůznější formáty a samotná Kouzelná skříňka pro Gwendy má dostatečné kvality na to, aby si zasloužila zvláštní pozornost. Nebude asi nikdy uváděna mezi nejlepšími autorovými díly, ale ani mezi nejhoršími. V mnohém je to typický Kingův příběh. Především v tom, že se autor neobtěžuje vysvětlením, kde se skříňka vzala a proč funguje tak, jak funguje… a kdo je pan Farris. Jistě, vzhledem k iniciálám může jít o další z inkarnací Randalla Flagga ze Svědectví (a série Temná věž). Nebo snad vzhledem k tomu, jak se v průběhu příběhu zachová, spíše o jakousi jeho antitezi, spojenou například s postavou Teda Brautigana (Srdce v Atlantidě, taktéž Temná věž). Ona nejednoznačnost je vůbec hnacím motorem celého příběhu. Dostala Gwendy skříňku proto, aby zabránila nějaké katastrofě? Nebo je to past, která má mladou dívku přetvořit v něco jiného a zlého?

Žánrově není Kouzelná skříňka horor, přesto dokáže v mnoha pasážích vyděsit. Na minimálním prostoru dokáží autoři přiblížit pocit paranoie a pocitu, že je hrdinka vystavena permanentnímu tlaku, i když se v jejím okolí vlastně nic neděje (ví o skříňce někdo? nevzal ji někdo? mám zmáčknout tlačítko?). A jelikož se nakonec navíc všechno vyřeší smířlivě a pozitivně – s drobnou odbočkou v podobě řádně brutální vraždy Gwendina přítele a následné likvidace jeho vraha –, jedná se vlastně o pohádku. V tom slova smyslu, jakým jí byl i román Dračí oči (nebo například krátký román Clivea Barkera Zloděj času či Koralina Neila Gaiamana).

Přináší trochu ponaučení, hodně zábavy, špetku strachu a hřejivé potvrzení, že občas lze Kinga i u nás vydat tak, aby vypadala kniha důstojně. Stačí málo, použít originální obálku…