Hrdinka, která dala románu Holly jméno, je pro Kingovy fanoušky a fanynky stará známá. Poprvé se objevila jako vedlejší postava v knize Pan Mercedes. A ve stejné úloze vystupovala i v pokračováních trilogie o Billu Hodgesovi nazvaných Právo nálezce a Konec hlídky, kdy se postupně stala nepostradatelnou vyšetřovatelkou a nakonec dědičkou poslání svého mentora. Objevila se ovšem i v románu Outsider. Ani tam ale nebyla ve středu děje. To se jí povedlo až v příběhu Když teče krev, který dal jméno i stejnojmenné sbírce novel (což je pro autora už od legendární knihy Čtyři roční doby oblíbený formát).

King si dle svých slov Holly Gibneyovou, kterou jsme poprvé potkali v době, kdy jí bylo čtyřicet a v podstatě nebyla schopná kvůli nezvladatelným úzkostem, obsesivnímu puntičkářství i dusivé péči vlastní matky fungovat mezi lidmi, zamiloval. A nyní jí konečně věnoval plnohodnotný román, s nímž nejen vdechl své postavě nový život, ale zároveň se částečně vrátil na začátek – minimálně žánrově. Protože stejně jako Pan Mercedes je i Holly čistě detektivní thriller, který nekontaminují žádné nadpřirozené motivy. Ne že by nebyla tato hrdinka schopna čelit nesmrtelným monstrům z legend, ale přece jen u ní platí, že lépe vynikne tam, kde je silně ukotvená v každodenní realitě, které dominuje banální, často spíše malicherné lidské zlo a zášti…

Tentokrát ji osloví zoufalá bankovní úřednice Penny Dahlová. Její dcera Bonnie je pohřešovaná a policie, jež se potýká jak s následky covidu (například kauzou okolo potenciálního povinného očkování v rámci sboru), tak podstavem a vlnou odporu kvůli smrti afroamerického mladíka během údajně rutinní kontroly dokladů, uvízla na mrtvém bodě. Navíc se Penny s Bonnie údajně pohádaly a u dívčina opuštěného kola se našel vzkaz naznačující, že mohla opustit město a dost možná i spáchat sebevraždu. Ovšem skutečnost je jiná. Bonnie unesl manželský pár penzionovaných vysokoškolských profesorů, který se už několik let pro oddálení účinků stáří oddává velmi zvláštním praktikám…

Což není spoiler. Jednak se to dozvíme ze samotné anotace, jednak King od začátku střídá kapitoly ze „současnosti“, v nichž sledujeme Hollyino pátrání, s průhledy do minulosti, ze kterých se dozvíme, co všechno už Rodney a Emily Harrisovi spáchali. Jednou z nejsilnějších stránek knihy je pak skutečnost, že King dokázal své osmdesátileté (dobře, na začátku „teprve“ sedmdesátileté) padouchy pojmout jako protivníky, kteří navzdory svému stáří a s ním souvisejícím neduhům působí schopně a hrozivě. Nejsou to žádní nadlidé, ale autor promyslel jejich zázemí i motivace. Vše pak šikovně propojil se zápletkou, takže stejnou logiku má to, že dlouhá léta unikali dopadení a dokázali „ulovit“ mnohem mladší oběti, stejně jako jejich finální pád.

Napětí ještě zesiluje i fakt, že ani Holly není zrozená pro akci. V románu je jí už padesát, stále má své obsese (což perfektně koresponduje se zasazením děje do roku 2021, tedy jen postupně odeznívající covidové krize) a její tradiční kolegové mají jiné problémy (hospitalizace případně mimo město probíhající závěrečná jednání o vydání knihy). A navíc na ni těžce dolehla smrt matky. Respektive odhalení, že dědictví, o které rodinu před lety údajně okradl nepoctivý finančník, ve skutečnosti „ztopila“ právě Hollyina matka, aby dceru donutila vrátit se k ní domů, kde by ji měla pod kontrolou.

Ostatně komplikované a mnohdy nezdravé vztahy mezi matkami a potomky jsou jedním z Kingových klíčových témat – stačí si vzpomenout na mladou Carrie z jeho debutového románu nebo chudáka Edieho Kaspbraka ze slavného To (mimochodem, zábavným a zároveň pro čtenáře hodně děsivým odhalením je, že fanouškem této knihy je i Rodney Harris!). V Holly se přitom nejedná pouze o hrdinčinu matku, ale i její klientku Penny a dále matku jedné z předchozích obětí manželů Harrisových. King nijak nezpochybňuje, že tyto matky své dcery a syny milují, ale zároveň ukazuje, že jim to nebrání v destruktivní snaze vše kontrolovat či podrývat sebevědomí svých potomků. 

Jakkoliv je román především thrillerem, nakonec se i na základě podobných témat (k nimž je ještě třeba přičíst Alzheimerovu nemoc, jíž trpí Hollyin strýc a která postupně propuká i u Rodneyho Harrise) stává jedním z nejtemnějších Kingových příběhů za hodně dlouhou dobu. Pokud autor kdysi prohlásil, že věci dopadají až směšně často dobře, tentokrát sice dva Hollyini přátelé sklízejí svá soukromá vítězství, ale ta nijak nesouvisí s případem. V jeho rámci naopak vše dopadne špatně a s minimálním prostorem pro nějakou katarzi. Střet s vlastními rodinnými démony a lidským zlem, pro které není žádná omluva v podobě nadpřirozených monster, je prostě zničující, bez ohledu na to, zda přežijete. V románu tak opět po letech ožívá „zlý“ Stephen King, který v osmdesátých letech minulého století napsal brutálně bezvýchodný Řbitov zvířátek a publikoval knihy plné vzteku a deprese pod jménem Richard Bachman. Právě k nim má Holly v rámci autorovy tvorby nejblíž a je fascinující, na jak temná – a bohužel uvěřitelná – místa dokáže své čtenáře dnes už šestasedmdesátiletý King zavést.