Městečko Tarker’s Mills neprožívá zrovna dobrý začátek roku. Mrzne, až praští, všude závěje sněhu a zřízence na dráze Arnieho Westruma něco roztrhalo v jeho boudě. Krvavý mord odstartuje rok vlkodlaka…

Cyklus vlkodlaka je v první řadě hříčka, nikoliv tradiční román či novela. Stephen King klade jeho vznik – respektive impulz k němu – do roku 1979. Tehdy se zúčastnil World Fantasy Convention, kde jej opilého zastihl mladý nakladatel Christopher Zavisa s nápadem na vydání hororového kalendáře s ilustracemi komiksového kreslíře Bernieho Wrightsona a s Kingovými doprovodnými texty v rozsahu pěti set slov. King tehdy souhlasil a úvahy o kalendáři a měsíčních cyklech ho nevyhnutelně nasměrovaly k vlkodlakovi coby hlavní postavě celého projektu. Je vlastně zajímavé, že toto populární monstrum – a sám King má rád vlkodlačí filmy – je v jeho tvorbě jinak spíše přehlížené. 

Ani Cyklus vlkodlaka na tom vlastně nic moc nezmění. I když totiž King ve výsledku omezení pěti set slov na měsíc zavrhl a z kalendáře se stala regulérní ilustrovaná kniha, stále se jedná o rozsahem malé dílo, které neumožňuje jít náležitě do hloubky. Navíc bylo třeba text ke každému měsíci koncipovat jako v podstatě samostatnou povídku. A tak teprve červenec představí Martyho Coslawa, díky němuž získává příběh tvar a jasně vymezenou dvojici protivníků. Do té doby je v podstatě každý měsíc věnovaný jedné vraždě. King stručně představí oběť a následně ji krvavě sprovodí ze světa – jeho vlkodlak mimochodem projevuje smysl pro jakýsi černý humor, s nímž si vybírá a posléze aranžuje svou kořist. 

I z podobně vystavěných textů je ovšem cítit, že King byl v osmdesátých letech na vrcholu. Navíc nikdo neumí popsat malé novoanglické městečko sužované monstrem jako on. A tak i na minimálním prostoru ožívají nejen konkrétní postavy obětí, ale i vztahy mezi jejich spoluobčany a samotné městečko Tarker’s Mills. Například únor a minipříběh Stelly Randolphové, která touží po lásce, v mnohém připomíná některé postavy jednoho z Kingových nejlepších románů Nezbytné věci. Násilník Milt Sturmfuller předznamenává antagonisty autorových příběhů o týraných ženách, jako je neprávem opomíjená kniha Rose Madder. A Marty Coslaw zase připomíná Marka Petrieho (jeden z hrdinů románu Prokletí Salemu) i slavné Smolaře z knihy To – a vůbec nevadí, že se jedná o kluka uvězněného na kolečkovém křesle. King prostě zná své „lidičky“ a dokáže stručně a jasně vystihnout jejich charaktery. 

Další věcí, která pomáhá zapudit úvahy o nevyužitém potenciálu, jsou pak pochopitelně ilustrace Bernieho Wrightsona. Ten u nás bohužel není příliš známý, nicméně jako k jednomu ze svých vzorů se k němu hlásí tvůrci jako Joss Whedon, Mike Mignola či Neil Gaiman. Wrightson se proslavil například coby spolutvůrce komiksové série Bažináč (u nás je ovšem tato postava známá až díky období, kdy na ní pracoval Alan Moore) nebo jako specialista na adaptace Edgara Alana Poea a dalších hororových klasiků. Často se podílel i na tvorbě filmů (například Fakulta Roberta Rodrigueze či slavná sci-fi parodie Galaxy Quest). Ostatně pro Kinga Wrightson nakreslil i komiksovou adaptaci jeho scénáře k povídkovému filmu Creepshow. 

V Cyklu vlkodlaka připravil ke každému měsíci vždy dvě velké ilustrace – jednu černobílou, evokující vždy atmosféru daného měsíce, a následně barevnou, soustředící se na klíčovou událost příběhu. V obou polohách přitom dokazuje cit pro figury v pohybu a vyplnění prostoru. Nepotřebuje si pomáhat přehršlí detailů a prvků; v tomto ohledu jsou jeho obrazy v podstatě velmi čisté, soustředěné čistě na postavy a jejich konfrontaci. Na závěr každé kapitoly pak umístil ještě jednu menší černobílou kresbu, která dělá za dějem daného měsíce jakousi tečku. Platí tak, že Wrightsonovy ilustrace Kingovy texty nejen doplňují, ale i svým způsobem shrnují a dávají jim pointu. Bez ilustrací by byl Cyklus Vlkodlaka pouze souborem náčrtků k postavám i prostředí, nepříliš zajímavou přípravnou prací například ke zmíněným Nezbytným věcem. A naopak ilustrace bez textů by postrádaly hloubku a emoce. Společně ovšem fungují perfektně.

Mimochodem, kniha posloužila jako předloha ke snímku Stříbrná kulka, ke kterému napsal scénář sám King. Film dává svým postavám mnohem větší prostor (rozvádí především vztah mezi Martym a jeho starší sestrou, která působí po většinu knihy jako žárlivá a nesnášenlivá), ale přesto nedokáže vzbudit dostatečné napětí ani vizuálně zaujmout tak jako původní Wrightsonovy kresby. A tak je jedině dobře, že se i my nyní můžeme těšit původním příběhem. Ano, je krátký a ve srovnání s dalšími Kingovými opusy z malých mainských měst neobstojí. Má však své vlastní kvality, které o dlouhých sychravých večerech jistě vyniknou.