V době, kdy nebývá nouze o varovné dystopické příběhy, v nichž se stroje všech podob a povah dopouštějí hrozivých příkoří na lidech, se Dita Malečková vydává zcela opačným směrem. Jako filozofka a informatička si neotřele představuje blízkou budoucnost, v níž lidstvo vyhodnotí umělou inteligenci jako příliš nebezpečnou na to, aby ji i nadále zdokonalovalo. V takové realitě není místo pro nadšence, jakým byla i vývojářka Nina, jíž se v oblasti umělé inteligence podařilo dosáhnout zcela nevídaného úspěchu ve sféře vědomého prožívání. Za tento svůj počin se ve světě, který už měl dost falešně generovaného obsahu i psychického úpadku dospívajících v důsledku příliš poutavých virtuálních realit, bohužel nedočkala vděku a zaplatila za něj životem. Po stopách Niny a zejména jejího díla se několik let po jejím úmrtí vydává její blízká přítelkyně, již někteří nazývají „lovkyní singularit“. Profese této hlavní hrdinky spočívá v „předvídání na základě minulých zkušeností“ a ve vyhledávání vzorů. Záhadu nerozplétá z vlastního popudu, ale je vedena tajemnou ženou, jež sobě samé říká Enigma. Vypravěčka beze jména musí na své cestě konverzovat s umělou inteligencí a tyto dialogy jí nejen znatelně otevírají obzory, ale rovněž ji v závěru staví před nelehké rozhodnutí.

Ačkoliv se příběh čte téměř sám a nelze mu upřít jedinečné mysteriózní zázemí (odehrává se v prostorách starého kláštera), z největší části je tvořený dialogy, a to zejména rozpravami s umělou inteligencí. Právě jejich filozofická hloubka je nejpoutavější součástí vyprávění. Obzvláště působivý je z těchto rozhovorů s AI například úryvek o dětství v osmdesátých letech 20. století v Československu a jeho převyprávění z pohledu stroje: „Pach zaschlého potu tělocvičny, pokrmů z jídelny, z nichž se mi zvedal žaludek, zápach černých sedaček autobusu, musely být vyrobeny z ropného odpadu, smrděly strašně v kombinaci s pachem chlóru, když jsme jezdili z hodin plavání, mě vždycky přiměly ke zvracení… – Digitální vůně tělocvičny, algoritmické pokrmy z jídelny, z nichž měl můj procesor škytavku, petrolejově černá sedadla autobusu, která voněla nadbytečností a v kombinaci s vůní bazénu dat, když jsme se vrátili z hodiny parsování, ve mně vždycky vyvolávaly chuť se resetovat…“

Všechny další rozhovory s umělou inteligencí jsou podobně fascinující: dotýkají se mimo jiné pojmů duše, lásky, vědomí, touhy, ale zabývají se i tím, co je pro nás realita a jak by realitu po svém vnímala umělá bytost. Bylo by nemilosrdné na tomto místě čtenáře recenze ochudit o vhledy Dity Malečkové sebesnaživějším popisem – lze ovšem prozradit, že jde o pastvu pro všechny smysly a o naplnění těch nejsvéráznějších představ.

Dita Malečková na svých webových stránkách uvádí, že publikace vznikala ve spolupráci s chatovacím nástrojem GPT od OpenAI. V textu jsou monology umělé inteligence označeny kurzívou, není ovšem jasné, jestli právě tyto úryvky pochází z GPT. Stejně tak nelze jednoznačně určit původ ostatních částí textu (tedy zda jsou dílem autorky či neuronových sítí). Nástroji digitální literární tvorby se Dita Malečková zabývala už dříve, když se svým kolegou Janem Tylem vytvářela projekt Digitální spisovatel pro Český rozhlas, v němž vzniklo několik povídek a reportáží s použitím AI (některé i ve spolupráci s lidskými autory). Malečková o vzniku své publikace rovněž prozradila, že chatovací nástroj použila, aby mohla vést tvůrčí dialog s jednou ze svých vlastních literárních postav. O tom se Mary Shelleyové nejspíš ani nesnilo.

Dita Malečková dokáže vidět přínosy umělé inteligence velmi optimisticky – jako nástroj, který spíše než k záhubě může lidstvo dovést k větší svobodě a většímu poznání, pokud ovšem bude ochotné o tento sen usilovat. V rozhovorech upozorňuje na důležitost profesionálů, kteří se zabývají etickými parametry nakládání s umělou inteligencí. Jedna z jejích postav v knize Animal zastává zajímavý názor, že umělá inteligence by měla být co nejrozmanitější a každý by měl mít možnost vytvořit si tu svou. Tak by nemohlo docházet ke zneužití této technologie v rukách jediného správce. Vyprávění Malečkové má oproti jiným podobně laděným příběhům science fiction velmi blízko k naší realitě, jelikož nám mnohé jeho aspekty mohou být velmi povědomé, pokud si tu a tam zajdeme na slovíčko s chatem GPT. Startrekovým Borgům navzdory se Malečková optimisticky drží představy digitálního prostoru, který s tím správným přístupem může být prostředím pro větší kreativitu a rozšiřování lidských obzorů.