Hardware je jedním z klasických kyberpunkových románů, byť v roce 1986, kdy v originále poprvé vyšel, se kyberpunkové hnutí vydávalo již jinými směry a sám Walter Jon Williams k němu nikdy zcela nepatřil. Jedná se totiž o autora, který vždy cíleně objevoval různé věci a subžánry. Jeho verze kyberpunku přitom obsahuje všechny klíčové prvky, od zdířek v lebce přes postavy patřící spíše k „ulici“ než elitám svého světa až po jazyk pulzující energií v rytmu steel kytary, kterou si hlavní hrdina, známý jako Kovboj, pouští přímo do mozku pokaždé, když ve svém pancéřáku překračuje Čáru – linii, na níž jsou všemi možnými donucovacími prostředky vymáhána cla. Protože jeho svět je kontrolovaný Orbitály – korporacemi, které dávno opustily povrch Země, v krátké zničující válce vnutily svou vůli pozemským vládám a nyní kontrolují vše, od obchodu až po to, kdo bude moci planetu opustit. A protože tam už není žádná budoucnost, jen nemoci, zločin, drogy a více či méně ponižující smrt.

Román poháněl romantický étos vzpoury proti tyranii a na poměry klasického kyberpunku to byla až překvapivě akční jízda. V mnoha ohledech předznamenala éru pozdějších sci-fi thrillerů, které si z kyberpunku braly pouze základní motivy – jako například Půjčovna masa Richarda K. Morgana (první dvě knihy z cyklu byly adaptovány do podoby seriálu pro Netflix a především první sérii lze jen a jen doporučit). Dodnes se jedná o Williamsův nejúspěšnější román, a tak není divu, že po něm v nakladatelství požadovali jeho pokračování. To skutečně vzniklo, ovšem jiné, než kdokoliv čekal.

Kořeny Vichřice, vydané v roce 1987, totiž sahají ještě hluboko do doby před sepsáním Hardwaru a spojitost mezi oběma knihami tvoří v podstatě jen pár letmých zmínek. Z nich vyplývá, že se pohybujeme ve stejném světě, jen o pár desítek let později. Orbitály dávno ztratily svou moc, zatímco korporace jako takové zkrátka jen přešly do další evoluční fáze. Po objevu opuštěných planet plných mimozemských artefaktů pak rozpoutaly brutální válku, kde vzhledem k vzdálenostem i mentalitě jednotlivých manažerů nebylo jasné, kdo je čí spojenec a nepřítel. A když se mimozemšťané na své planety vrátili a dali lidstvu jasně najevo, že na svém prahu žádné masakry nepotřebují, vznikla nová, křehká rovnováha moci. Mimozemšťané mají své enklávy v lidském prostoru, ale jsou příliš ohrožováni zdejšími bakteriemi, a tak je přístup k nim a obchod s nimi jedním z nejvýdělečnějších privilegií.

Což dobře chápe i Stewart – veterán z války o artefakty, konkrétně z planety Šeol, kde došlo k těm největším zvěrstvům. Sám Stewart o nich ovšem moc netuší, je totiž klon. Jeho Alfa byl zavražděn, a jelikož si patnáct let neaktualizoval uložené vzpomínky, je třeba zjistit, kdo měl zájem na jeho smrti a proč. Stewart tak sice začíná od píky, ale protože byl v mládí členem gangu a spolubojovníci jeho Alfy jsou mu ochotni pomoct, rychle se díky nejrůznějším pololegálním melouchům dostává nejen k prostředkům a informacím, ale i příležitostem se pomstít. Nechce budovat nový život, cítí, že jeho osudem je naplnit cíle, které měl Alfa. A případně jej pomstít. Je šípem, který byl vystřelený k zatím neznámému cíli někým, kdo se ztrácí ve stínech. Vír událostí na něj funguje jako titulní vichřice, která jej strhává a jíž se sám musí v rámci svých oblíbených zenových pouček stát, pokud chce pomýšlet na úspěch a snad i na přežití…

Pokud byl Hardware trestí vrcholového kyberpunku, Vichřice je naopak předzvěstí toho, kam se tento subžánr vydal především na sklonku devadesátých let a začátkem nového tisíciletí s autory jako Adam-Troy Castro nebo již zmíněný Richard K. Morgan. Tam, kde byl Hardware v dobrém slova smyslu opulentní a romantizující, Vichřice je strohá a v mnoha ohledech – navzdory své čtivosti – až nepříjemná. Stewart je asociál a v podstatě psychopat, který si naše sympatie získává jednak tím, že nemá dostatek informací, je tedy zranitelný, a jednak tím, že se dostává do křížku se skutečně bezcitnými silami, pro které lidské životy nic neznamenají. Jeho osobní „quest“ se pak odehrává ve světě, kde sice fungují pokročilé technologie a nejrůznější tělesné úpravy jsou na běžném pořádku, ale Stewart nepatří k elitám, takže se dostává do kontaktu spíše s různými zlepšováky, vychytávkami či opotřebovaným vybavením. Williams navíc podává zprávu o jeho osudu poměrně odosobněným tónem, v němž ale o to víc vyniknou občasné poetické pasáže, spojené především s propojením mysli a stroje, nebo Stewartovými zenovými úvahami nad osudem. Což knize dodává atmosféru jakési osudovosti.

Možná právě ony výrazné odlišnosti nakonec vytváří z obou románů soudržný celek. Jelikož se Williams nesnažil za každou cenu zopakovat úspěšnou formuli, vypadá samotný vývoj světa, do něhož jsou knihy zasazené, právě tak autenticky. K jeho dalšímu zkoumání navíc zvou i bonusové povídky, které vznikly jako jakési postranní projekty. Nakladatelství Argo je zařadilo i do aktuálního českého vydání. Je přitom příjemně paradoxní, že zatímco Solip: System, který vyšel v Hardwaru, je svou nekompromisní sžíravostí bližší stylově Vichřici, tak povídka Poslední cíl, obsažená ve Vichřici, se zase navzdory krutým scénám svou melancholií více přibližuje atmosféře staršího románu.