Stephen King je často spojován především s rozsáhlými romány jako To či Nezbytné věci. S trochou nadsázky se dá napsat, že na ideální provozní teplotu se dostává až po čtyřech stech stranách. Ve velkých románech naplno vyniká jeho cit pro navození atmosféry obyčejného, všedního života plného odkazů na americké reálie a popkulturu. Do tohoto pečlivě vybudovaného „žánrového obrázku“ pak postupně proniká cosi nepřirozeného, co nakonec nezřídka ústí v naprosté inferno.

Ovšem King je i skvělým povídkářem – a sám nejednou vyjádřil smutek nad tím, že umění povídky je vymírajícím řemeslem. Jeho povídková tvorba nezřídka odhaluje o autorových zájmech víc než romány. A často bývá překvapením pro všechny, kdo si myslí, že King umí psát jen obézní romány o bubácích… Téměř v každé jeho sbírce povídek narazíme na několik kousků, které se obejdou bez nadpřirozených prvků, jiné jsou poctou Lovecraftovi, gangsterskou historkou, případně civilním melodramatem. Přesto však platí, že i v povídkách roste kvalita úměrně rozsahu stran a již v osmdesátých letech založil King malou tradici; čas od času vydá knihu příběhů, které nejsou ani povídkou, ani románem. Tak vznikla kupříkladu kniha Čtyři roční doby, kde nalezneme předlohy k vynikajícím filmům Nadaný žák, Vykoupení z věznice Shawshank a Stůj při mně – vše čistě realistické příběhy.

Černočerná tma obsahuje čtyři příběhy a je zatím posledním z těchto novelkových souborů. King dokazuje, že daný formát zvládá jako málokdo (přičemž opět platí, že nejlepší jsou příběhy delší). Rozhodně se nejedná o oddechovku mezi dvěma velkými projekty (loni vyšel obsáhlý román zabývající se cestováním časem a atentátem na Johna F. Kennedyho). Je naopak zřejmé, že vynikající romány Ostrov Duma Key a Pod kupolí nebyly náhoda a že King opravdu po slabších knihách jako Z Buicku 8 či Pulz (které byly sice stylisticky na úrovni, ale zcela bez energie) chytil druhý dech.

Úvodní příběh 1922 je odpovědí všem, kdo tvrdí, že King je silný pouze v městském prostředí (viz romány spojené s „jeho“ městy Castle Rockem či Derry). Ocitneme se v rodině sečtělého, ale nijak úspěšného farmáře Jamese, jehož manželka by ráda prodala minimálně část zděděných pozemků a odstěhovala se do velkého města. James odmítá a za pomoci syna manželku zavraždí – načež oba, otce i syna, stíhá jedna pohroma za druhou. V podstatě jedinou vadou působivého příběhu o umanutosti a postupně sílícím šílenství je možné nadpřirozené vysvětlení. King už napsal řadu lepších duchařských historek a lovecraftovský motiv „krys ve zdi“ je v jinak až steinbeckovské historce o úpadku obyčejných farmářů zbytečný. Zvláště když se část povídky změní v jakousi poctu Bonnie a Clydeovi.

Velký řidič se točí kolem silné ženské hrdinky, kterých v Kingově portfoliu najdeme celou řadu. Středně populární autorka detektivních románů (což je novum, spisovatelské řemeslo většinou v Kingových příbězích vykonávají muži) se vydá na cestu domů zkratkou, havaruje a následně je znásilněna. Přežije jen náhodou a rozhodne se vzít spravedlnost do vlastních rukou. Klasický příběh pomsty je povýšen díky odkazům na filmové příběhy s tímto syžetem, které zažily největší rozkvět v sedmdesátých letech: několik takových akčních „béček“ hrdinka shlédne v rámci „přípravy“. Triviální krvavá historka se mění v cosi víc ve chvíli, kdy definuje happy end slovy: „rodiče nebohé dívky násilníky dopadli a zavraždili“. Do popředí se tak dostává otázka morálky nejen individuální, ale společenské. Jak je možné, že nás podobné příběhy tak přitahují? A jak to že si dostatečně nevychutnáme finální odplatu, pokud si před tím nevychutnáme i náležitě detailní zločin?

Prodloužený čas je v souboru nejprůkaznější fantastika – rakovinou trpící muž si od pouličního prodavače (ne nepodobného panu Gauntovi z Nezbytných věcí) koupí pár let života navíc. Obvinění z vykrádání sebe sama se však King elegantně vyhne – náplní příběhu totiž není boj o duši, ale chladný záznam toho, jak si hrdina roky navíc užívá sledováním pádu svého nejlepšího přítele, kterého potají už dlouho nenáviděl. V podstatě nežije pro nic jiného, než pro potěšení z neštěstí druhého. Prodloužený čas nemá žádný dějový oblouk, pouze studuje patologickou nenávist jednoho člověka k druhému.

V posledním příběhu, Dokonalém manželství, se podruhé setkáme se ženskou hrdinkou. Tentokrát je v centru Kingova zájmu manželství a existence v něm, opět nikoliv poprvé. Darcy Madsenová jednoho krásného dne odhalí, že její manžel je masový vrah. Autora nezajímá laciné řešení (které může být trojí: manželka manžela okamžitě zabije, manžel zabije manželku, manželka se připojí k manželovi v jeho koníčku), ale dopady tohoto odhalení na všední drobnosti dobře zaběhnutého vztahu. Jak je možné, že to Darcy nepoznala dřív? Dokáže (chce/má) svého manžela nadále milovat?

Originální název sbírky zní Full Dark, No Stars a je škoda, že se český titul, včetně obálky, uchyluje k aluzi ryzích hororových atrakcí (kterých jinak napočítáme na prstech jedné ruky). Celá kniha je totiž především o temném stavu mysli. Ani jeden příběh není moralizující, ani jeden příběh není sentimentální. King sice často tvrdil, že věci až směšně často dopadají dobře, ale zároveň dokáže i na stará kolena čtenáři ukázat, jak grandiozně se mohou věci pokazit. A nemá potřebu dělat žádné ústupky. Černočerná tma je i díky svému rozsahu silná a drsná kniha, u které se nebudete bát v noci, ale naopak obklopeni lidmi. Protože temná místa bez záblesku světla v sobě skrýváme všichni.