Roland Lehoucq prezentoval svoji novou knihu Scientifiction. La Physique de l'impossible (Scientifiction. Fyzika nemožného) na festivalu Les Intergalactiques v Lyonu, kde byl pořízen také tento rozhovor. Kniha vyšla v nakladatelství Bélial, v edici Parallaxe, jež vzniká pod Lehoucqovým vedením. Už ze zařazení do této ediční řady vyplývá, že jde o další populárně-vědní publikaci přibližující vědecké poznatky skrze slavné literární či filmové momenty science fiction. Na webových stránkách nakladatelství Bélial se o edici můžeme dočíst mimo jiné, že „ačkoli se sci-fi zdá být jen únikovou četbou, či dokonce masovou zábavou, ve skutečnosti je líhní laboratorních experimentů a poučnou školou reality.“

iLiteratura: Při včerejší debatě mě zaujalo, když jste zmiňoval publikaci z edice Parallaxe týkající se překladu. Jedná se o knihu, která má teprve vyjít?
Roland Lehoucq: Ano, tato publikace se právě připravuje. Její autorkou je Alice Ray. Napsala disertační práci o francouzském překladu anglických výrazů z oblasti science fiction. Science fiction jako žánr běžně přichází s novými výrazy. Nestává se to samozřejmě jen v případě anglofonní produkce: všichni autoři a autorky science fiction vynalézají specifická slova, ať už píší v jakémkoliv jazyce. Můžeme začít u slova „robot“. Vy, jako Češka, samozřejmě víte, kde se slovo „robot“ vzalo. Jakže se spisovatelovo jméno vyslovuje? Karel Čapek?

iLiteratura: Přesně tak, vyslovil jste to velmi dobře. Mohl byste zmínit nějaké další publikace, které vyšly v edici Parallaxe?
Roland Lehoucq: Tak například kniha Comment parler à un alien? (Jak mluvit s mimozemšťanem?) nás uvádí do situace, v níž člověk dorazí na nějakou cizí planetu nebo v níž mimozemšťan dorazí na planetu Země, ale navzájem si nerozumějí. Jak to udělat, aby se domluvili? Skvělá záminka k rozpravě o lingvistice, o komunikaci a porozumění. I když k takovému námětu v podstatě mimozemšťany ani nepotřebujeme. Stačí navštívit národy žijící v Amazonii či se pokusit rozluštit jazyky již zaniklých národů. Když se ale pokusíme tuto problematiku vysvětlit s odvoláním na science fiction, přitáhne to širší publikum. Za příklad si můžeme vzít film Příchozí, v němž lidé natrefí na mimozemské bytosti Heptapody, kteří se objevili na Zemi, a potřebují porozumět jejich jazyku. Proto je hlavní hrdinkou filmu lingvistka. Co pro nás mají Heptapodi za zprávu? Vypadají, že přicházejí v míru, ale co nám chtějí říct?

iLiteratura: To máte jistě pravdu. Dal by se najít ještě další příklad, kdy se science fiction zabývá překladem či lingvistikou?
Roland Lehoucq: V 60. letech vycházel v Americe televizní seriál The Twilight Zone. V jednom z dílů dorazí na Zemi velmi mírumilovní mimozemšťané. Pomáhají lidem, dávají jim nové technologie a podobně. Pak jeden člověk natrefí na jednu z jejich knih a rozumí jenom jejímu názvu. Myslí si, že znamená „posloužit člověku“, a pomyslí si: to je neuvěřitelné, jak jsou ti mimozemšťané šlechetní, když nám chtějí pomáhat, musí být mírumilovní a laskaví. A později mimozemšťané lidem řeknou: pojďte za námi na palubu, do našich lodí se vejdou tisíce, desítky tisíc lidí, všichni se mohou nalodit. Chceme vám ukázat další světy. A v tu chvíli ten člověk, který nalezl mimozemskou knihu a konečně ji celou přeložil, pochopí, že její název neznamená „posloužit člověku“, ale „posloužit člověka“, tedy nikoliv ve smyslu „sloužit“, ale ve smyslu „servírovat“. Ve skutečnosti se jednalo o kuchařku.

Ve zkratce řečeno: překlad, jazyky, porozumění, ale i znalosti z oblasti fyziky, chemie, biologie, politiky nebo práva, to vše jsou také prvky science fiction. A edice Parallaxe tohoto propojení využívá k popularizaci vědy pro širokou veřejnost.

iLiteratura: Existuje více způsobů, jak lze široké veřejnosti přiblížit vědecké poznatky, aby jim lépe porozuměla. Někteří popularizátoři vědy například tvrdí, že k tomu jsou vhodné zejména příběhy. Jaký je na to váš názor?
Roland Lehoucq: To je určitě dobrá myšlenka, neboť lidé obecně mají příběhy rádi. Ať už se bavíme o astrofyzice, geologii, životu na Zemi, nebo o vyhynutí druhů, všechny tyto vědní obory se zabývají historií naší planety. Když se snažíme rekonstruovat dějiny Země, kosmu, života, dinosaurů, noříme se zároveň do velkého příběhu.

Můj prostředek pro šíření a předávání vědeckého poznání je science fiction a i já vlastně užívám příběhy, když vyprávím o nějakém vědeckém jevu. Slovo „fikce“ ve spojení „science fiction“ naznačuje, že jde o smyšlený příběh: je nepravděpodobný či zcela nemožný. Ale to nevadí. I přesto můžeme sledovat aspekty určitého románu nebo filmu science fiction a analyzovat, jakým způsobem se opírá o vědu, protože ta vždy stojí v pozadí. A cílem samotné analýzy nebude to, že bychom chtěli říct „tady se autor zmýlil“ nebo „tady to udělal správně“, to vůbec ne. Jde o to, aby si čtenář pokládal ty stejné otázky jako vědci. Otázky o světě, o jeho fungování. Odtud už je pak jen krok k reálnému vědeckému bádání a jeho poznatkům, například o tom, jak funguje gravitace, elektromagnetismus, šíření světla a podobně. Když se snažíme pochopit fiktivní svět a to, jak věrně vystihuje svět reálný, porozumíme dvěma věcem naráz. Zvláště v dnešní době je navíc třeba rozumět nejen vědeckým poznatkům, ale zejména způsobu, jakým jsme k nim došli. Potřebujeme si vytvořit takové mentální nástroje, které nám umožní rozpoznat, co je pravda, a co ne.

iLiteratura: Během prezentace knihy jste zmiňoval, že si často vybíráte slavné filmy, americké blockbustery, a s odvoláním na ně pak svému publiku vysvětlujete vědecké poznatky: využíváte toho, že se v těch filmech objevují. Jedním z takových snímků je například Interstellar. Co se právě z tohoto filmu můžeme naučit?
Roland Lehoucq: Ve filmu Interstellar dojde k neuvěřitelné věci: otec se stane biologicky mladším než jeho dcera. Na začátku je otci kolem 40 let a dceři asi 12. Na konci filmu je dceři 80 a otci stále 40. Je ohromující, že tento scénář je opravdu v souladu se současným vědeckým poznáním. Podle Einsteinovy obecné teorie relativity existuje možnost, že pokud se pohybujeme dostatečně velkou rychlostí do oblasti silného gravitačního pole, může pro cestovatele vesmírem uplynout mnohem kratší doba než pro toho, kdo zůstane na Zemi. Je to extrémní, ale pravděpodobná situace. Ve filmu se otec nachází na planetě ležící v blízkosti černé díry a za každou hodinu, již na planetě stráví, uplyne na Zemi sedm let. A tady to začíná být zajímavé, protože s touto informací už můžeme spočítat hmotnost dané černé díry a její vnitřní moment hybnosti neboli spin. Takže ze dvou údajů, 1 hodina a 7 let, se můžeme dopátrat dalších poznatků o důležitém předmětu příběhu, fiktivní černé díře Gargantua, o jejíž hmotnosti ani spinu se ve filmu nic nedozvídáme. Tím lze ilustrovat něco, co se podobá vědecké metodě, kdy z jedné informace dedukuji další, jež jsou mi prozatím neznámé.

iLiteratura: Dochází někdy k situacím, kdy vědci nejsou schopni nějaký jev srozumitelně vysvětlit, protože je příliš komplikovaný?
Roland Lehoucq: Některé vědecké problémy vědci nedokážou vysvětlit, protože jim zatím sami dostatečně nerozumí. Nevíme přesně, na jakém principu fungují, a tak je obtížné je vysvětlit. Dochází k tomu například, když se snažíme popsat, co se děje ve velmi velkém energetickém měřítku, v podmínkách, kdy je hustota energie tak velká, že je nutné využít zároveň kvantovou fyziku a teorii gravitace, přestože víme, že tyto dvě teorie mají úplně odlišná pole využití. Dostáváme se tak do situace, kdy potřebujeme obě, ale nedokážeme je koherentním způsobem propojit. V takovém případě vědci neřeknou „nevíme“, ale řeknou „máme mnoho hypotéz“. Jedna hypotéza se nazývá smyčková kvantová gravitace, další říkáme teorie superstrun a tak dále. Vědci se budou pokaždé snažit svoje hypotézy vysvětlit, ale to není vždy jednoduché, když jsou tyto hypotézy už v základu spekulativní a opírají se o velmi komplikované matematické vzorce. Obecně k tomu tedy dochází v případě teorií či hypotéz, které se teprve tvoří, existuje jich několik zároveň a vyžadují hlubší porozumění matematice.

iLiteratura: Myslíte si, že se jednou lidstvo dostane do okamžiku, kdy science fiction nebude potřebovat? Kdy už si nebude představovat budoucnost ani nové vynálezy?
Roland Lehoucq: Science fiction neustále těží ze spekulativních oblastí vědy. V 19. století byli častými postavami science fiction Selenité, obyvatelé Měsíce. Jejich označení bylo odvozeno od starořecké bohyně měsíce Seléné. Později jsme zjistili, že Měsíc žádné obyvatele nemá, a na scéně se objevili Marťané. A když jsme poznali, že ani na Marsu žádní Marťané nežijí, začali jsme vymýšlet příběhy o mimozemšťanech z dalekých planet, k nimž jsme se nikdy nepřiblížili. Science fiction bude vždy těžit z oblastí, které neznáme, z oblastí, jimž věda nedokáže porozumět. Ačkoliv se pole lidského poznání neustále rozšiřuje, stále budou existovat sféry, jimž vůbec nerozumíme. A můžeme o nich vytvářet hypotézy, které se pak právě těžko vysvětlují.

Je samozřejmě možné, že s rostoucí rychlostí technického pokroku tu najednou budou nové vynálezy dřív, než o nich stihneme napsat. Science fiction přestane být zasazována do vzdálené budoucnosti, ale bude se zabývat jakousi polopřítomností. To vlastně už vidíme v seriálech jako Black Mirror, ostatně s něčím podobným jsme se mohli setkat už dříve, v době popularity žánru kyberpunk v 80. letech, jehož děj byl většinou zasazen do období 90. let nebo do prvního desetiletí 21. století, nikoliv třeba do roku 2300 nebo 5000. Budoucnost se nám přibližuje. A není jisté, jakým směrem se bude naše společnost vyvíjet ve světě velkých klimatických změn, znečištění a ničení přírodního prostředí. Postapokalyptický žánr nám už nyní předkládá katastrofické scénáře, jež bylo možné nějakým způsobem odvrátit, ale nedošlo k tomu. Existuje možnost, že se dostaneme do momentu, kdy bude budoucnost tak nejistá, že už nebude vědět, co o ní říct. Já si ale myslím, že ještě o vědě uslyšíme mnoho fiktivních příběhů. Jistě nám zároveň prozradí mnohé o naší realitě.