Změna jugoslávského politického kursu po rezoluci Informbyra v roce 1948 (vyloučení Jugoslávie a následná sovětská nenávistná kampaň proti Titovi) se projevila také na poli uměleckém. Socialistický realismus jako jediný povolený směr uměleckého vyjádření v zemích východního bloku začala Jugoslávie pozvolna opouštět na přelomu 40. a 50. let 20. století. Jednou z výrazných osobností kulturního života, která se aktivně podílela na odstraňování stalinistického řízení kultury, byl i Miroslav Krleža. Jeho přátelství s J. B. Titem pomohlo prosadit v jugoslávské literatuře nezvyklou svobodu tvorby, v rámci východního bloku jednoznačně největší. Kromě několika stále zakázaných témat se mohli i chorvatští spisovatelé vyjadřovat v podstatě ke všemu. Jedním z průlomových textů je i Krležova esej (prezentovaná ve formě přednášky) Jak se věci mají (Kako stoje stvari) z konce roku 1952. Na Krležu velmi silně zapůsobily politické procesy, které se pod taktovkou moskevského vedení odehrávaly v řadě zemí východního bloku, a především pak procesy s některými komunisty v Praze (R. Slánský a spol.). Krležův blízký vztah k Československu a mnoho osobních vazeb na české spisovatele a ostatní umělce ho přivedly k myšlence kriticky se vyjádřit, ač dobře věděl, že jeho hlas nemůže do Prahy ještě dlouho dolehnout.

Krleža svou esej uvozuje takto: „Je to už více než třicet let, co se věci kolem nás, dalo by se říci, mají nevalně, a během posledních několika roků se stav věcí ve světě pochroumal docela“ (s. 298, přel. D. Karpatský). Co se tedy pochroumalo docela? Pochroumal se Sovětský svaz, Stalin a celý systém ostatních zemí východního bloku. To, co Krleža velmi dobře věděl již ve 30. letech, ale o čem dlouho psát nemohl, teď definitivně proniklo na veřejnost. Stalinův despotismus byl už jen pro málokoho v Jugoslávii tajemstvím. Krleža ve své eseji naznačuje a vypichuje některé průvodní znaky tohoto stavu (maďarské nástěnky apod.), aby konstatoval, jak Evropa (v té době už ale spíš Evropy dvě – svobodná a zotročená) trpí pod tlakem „stalinštiny“. Krleža tak poprvé do jedné linie staví všechny nesvobodné režimy a připomíná jejich průvodní znaky a projevy. Na účet zemí západní Evropy se Krleža také nevyjadřuje nijak lichotivě a zdůrazňuje jejich zahleděnost do minulosti a neschopnost pochopit (či spíše odhalit), co se vlastně na východě děje (vrcholem tohoto nepochopení jsou pak pozitivní vyjádření významných západních vědců a umělců o Stalinově Sovětském svazu). Jenže… Krleža kritizuje, ale zároveň nemůže psát o politických procesech v Jugoslávii (tentokrát se „Stalinovými špiony“) nebo o koncentračních táborech (Goli otok), v nichž ne každý byl bývalý ustašovec, četnik nebo nepřítel lidu. Krleža také „odhaluje“, že to byl Marx, kdo nás naučil myslet…

Esej Jak se věci mají vznikla jako přednáška pro zasedání v Domě Jugoslávské lidové armády (Dom jugoslavenske narodne armije) 17. 12. 1952 a tiskem vyšla jako zvláštní výtisk v nakladatelství Zora v Záhřebu v roce 1953.

Tato esej byla do češtiny přeložena nejprve v podobě letáků (výňatky) po srpnové okupaci 1968 v rámci Sešitů pro mladou literaturu a regulérně, i když poněkud zkráceně, pak v časopise Plamen č. 4 v Praze 1969. Vydání v překladu Dušana Karpatského je v rámci 7. svazku Krležových sebraných spisů tedy třetí, ale první úplné.