Jestliže se Charvátská rapsódie (Hrvatska rapsodija) zabývá náhledem na chorvatskou společnost v době 1. světové války doma, tj. v chorvatských zemích, pak další Krležův text, který vznikal během této války a války se bytostně týká, je divadelní hra V táboře (U logoru). Přenáší nás přímo na ruskou-rakouskou frontu, do východní Haliče (dnes na Ukrajině).

I mladý Krleža byl už příliš chytrý autor na to, aby nás jednoduše zavedl např. do zákopů a předváděl nám utrpení řadových vojáků zblízka. Takhle nekomplikovaně nikdy nepsal. Dostáváme se tedy do jakési zapadlé obce, kde se celé dějiny nedělo „nic“, až 1. světová válka a blízkost fronty změnily téměř vše. A ono se vlastně nic zvláštního neděje ani nyní. Jen se náhodou na večerní společenskou zábavu lepších lidí (baronka Meldeggová-Cranenstegová, hrabě Szeptycki), lepších vojáků (polní maršálek von Hahnencamp, major Hochnetz, plukovník De Malocchio) a obyčejných vojáků (hlavní hrdina – kadet Horvat) dostane rozrušená místní venkovanka Romanovyčová-Ruščuková, která si dovolí křičet a nadávat všem kolem, a dokonce se fyzicky dotknout i paní baronky. A to „jen“ proto, že jí předtím zrekvírovali krávu, jediný zdroj obživy pro ni, vdovu, a její děti. V souvislosti s touto „nepříjemností“ máme možnost nahlédnout do rozpolcené duše vzdělaného a inteligentního kadeta Horváta, na kterého působí kombinace otřesných podmínek haličské fronty a neuvěřitelné stupidity fungování rakousko-uherské armády, která je postavena především na nekonečném ponižování, zupáckosti, nadutosti, alkoholismu a zbabělosti (ne že by to na protější, ruské straně bylo o něco lepší), neuvěřitelně zničujícím dojmem. Vrcholem všeho je výnos vojenského soudu, který zmíněnou vesničanku odsoudil k trestu smrti oběšením a tímto úkolem byl naschvál pověřen kadet Horvát. Ten se sice vnitřně vzpírá, ale zároveň nemá dostatek vnitřní síly, aby se rozhodl pro jiné řešení, než splnit rozkaz. V následném rozrušení spáchá několik přestupků proti vojenskému řádu a vrcholem všeho je jeho „nevhodné“ chování na večírku pořádaném opět baronkou Meldeggovou-Cranenstegovou, který končí střelbou a smrtí řady postav. Od popravy zachrání kadeta Horvata jen nástup ruské ofenzivy a všeobecný úprk, který jen symbolizuje naprostý rozklad Rakouska-Uherska jako takového.

Původně se drama jmenovalo Galicija (Halič) s podtitulem Kroatenlager (Chorvatský tábor). Jeho osudy byly ale velmi komplikované. Večer v den premiéry 30. 12. 1920 ředitel chorvatského Národního divadla na pokyn vyšších míst hru zakázal jako rozkladnou a příliš levicovou a de facto vyzývající ke komunistickému puči. Po tomto zákazu Krleža hru po několika letech přepracoval a vydal knižně pod dnes známým názvem V táboře (U logoru) v roce 1934. Konečně až v roce 1938 se Krleža dočkal uvedení hry i na divadelních prknech, ale po představení v Bělehradě bylo drama opět zakázáno, což platilo i za ustašovské NHD. Až po roce 1945 se tato hra mohla začít uvádět bez cenzury. V českém prostředí ještě uvedena nebyla.

Její vydání v rámci 1. svazku Sebraných spisů M. Krleži představuje první překlad do češtiny, přičemž tato verze vychází z další autorem upravené varianty. Překlad Ireny Wenigové je na úrovni a ani dnes by nevyžadoval větších změn. Tento svazek Krležových spisů je doplněn i fotokopiemi některých dokumentů souvisejících s dramatem V táboře, zaujme především plakát z jeho premiéry v roce 1920, který je přeškrtnutý a doplněný ředitelovým ručně psaným zákazem uvedení.

Hra je poměrně „zalidněná“ a množství postav je možná až příliš vysoké, ale u poměrně raného díla je to vcelku pochopitelné. Místy drama sice trochu ztrácí tempo, ale několik vypjatých scén hádek a vyhrožování zbraněmi rychle vrací čtenářovu i divákovu pozornost zpět. Závěrečný úprk před ruskými vojáky působí i dnes jako výrazný vykřičník. Neschopnost vypořádání se sám se sebou a téměř pasivní rezignace vystřídaná opožděným pokusem o vzpouru v nevhodnou dobu, jak to Krleža prezentuje na postavě kadeta Horvata, se v současné stále více vykolejené evropské společnosti jeví zase neuvěřitelně aktuální.