Vydávání sebraných spisů Miroslava Krleži se z ekonomických důvodů po roce 1989 zastavilo, neboť nakladatelství Odeon přestalo v původní podobě existovat (dnes je tato značka součástí Euromedia Group). Po desetileté pauze se podařilo překladateli Dušanu Karpatskému uzavřít dohodu s nakladatelstvím Ivo Železný o dokončení vydávání Krležových spisů a tento 7. svazek je prvním polistopadovým. Celý svazek je zasvěcen tvorbě esejistického a filozofického charakteru a obsahuje spisy v rozpětí od 30. do 50. let 20. století.

Stejně jako většina levicových spisovatelů meziválečného období i M. Krleža velmi citlivě vnímal negativní změny, které přinesl propad světové ekonomiky po zhroucení americké burzy v roce 1929. Světová hospodářská krize dorazila do Jugoslávie s malým zpožděním až počátkem 30. let, ale o to hlouběji a trvaleji postihla relativně slabou ekonomiku mladého státu, což se nejvíce projevilo u středních a zvláště nižších vrstev obyvatelstva. Výrazné zlepšení tohoto stavu se ani do počátku 2. světové války nedostavilo.

Krleža jako klasický zastánce marxisticko-engelsovského pojetí kapitalistické ekonomie nechápal skutečnou podstatu hospodářské krize, ale o to více si všímal jejích povrchních, jednoduše viditelných každodenních projevů, v čemž se mu podobala i většina československých levicových sociálně kritických spisovatelů (M. Majerová, M. Pujmanová, V. Vančura ad.), se kterými se Krleža stýkal a přátelil. Jeho esej pojednávající o ochrnuté Evropě počátku 30. let 20. století se jeví jako poměrně naivní a spíše nehluboká interpretace velmi složité ekonomické a společenské situace, která právě v důsledku naprostého nepochopení kauzality vedla k nástupu nacismu v Německu a neochvějné podpoře sovětského experimentu, ač již v té době začínají být i mimo Sovětský svaz známé některé excesy Stalinova režimu.

Procházíme tedy s Krležou jako průvodcem krajinou evropské „reality“ a jsme spíše v pozici „tváře za sklem“, kdy nahlížíme do kaváren, restaurací a tančíren, kde si „ti bohatí“ užívají, smějí se a baví, zatímco dělníci jsou v nejlepším případě bez práce a tlučou bídu den za dnem. Připomíná to trochu film Wericha a Voskovce Hej rup, ale bez komediálního přídechu. Zároveň Krleža naznačuje, že řešení jsou v podstatě jednoduchá – bohatí jsou zbytečně bohatí a bohatství si nezaslouží, protože nepracují. Nejlepší by tedy bylo, stejně jako to již udělali soudruzi v SSSR, bohatým vše vzít a mezi chudé to rozdělit. Ale o tom, jak takovéto hrátky končí, nemohl Krleža v roce 1933 ještě prakticky nic vědět. Nechal se jen zmást jednoduchými levicovými recepty stejně jako velké množství evropských levicových intelektuálů té doby. Přesto je řada jeho postřehů ve své konkrétnosti velmi dobrá a trefná.

Esej Evropa dnes (Evropa danas) byla napsána v roce 1933, v době, kdy světová krize vrcholila a nezaměstnanost dosahovala nečekaných výšek (ve srovnání s dnešním stavem se ale nejednalo o nijak omračující počty) a tiskem vyšla v rámci stejnojmenné knihy esejí v roce 1935. Český čtenář se s její zkrácenou podobou mohl seznámit až v roce 1960. Její druhý úplný překlad vychází jako součást 7. svazku Krležových sebraných spisů od Dušana Karpatského.

Je až překvapivé, jak se s odstupem téměř 80 let začínají v souvislosti se světovou finanční krizí, jejíž následky trvají ještě dnes, a se zkušeností 40 let komunistického režimu (v ČR) zase pomalu a nenápadně objevovat podobné „analýzy“ a „návody“, jak se vypořádat s těmito problémy. Krleža naznačuje, že Evropa je vlastně nepoučitelná. Je tomu tak?