Pátý svazek odeonských sebraných spisů Miroslava Krleži tvoří dvě spřízněná díla – romány Návrat Filipa Latinovicze (Povratak Filipa Latinovicza) a Na pokraji rozumu (Na rubu pameti). Nejprve se budeme věnovat prvnímu z nich, který Miroslav Krleža z větší části vytvořil ve Vančurově zbraslavské vile, kde pobýval jako Vančurův přítel a host. Román poprvé vyšel v roce 1932 a český překlad následoval o čtyři roky později.

Návrat Filipa Latinovicze lze vnímat jako jisté vyvrcholení Krležova expresionistického období, v jehož rámci se autor pohyboval celá 20. a začátek 30. let 20. století. V tomto směru tak můžeme hovořit až o jakési „přehlídce“ duševních pohnutí, úchylek a nemocí, které hrdinové (hlavní i vedlejší) v románech, povídkách a dramatech prezentují. Nejinak je tomu i v tomto díle. Malíř Filip Latinovicz, který se po nijak zvlášť oslnivém působení v USA vrací do rodné Slavonie, sice není duševně nemocný, jen trpí nejistotou až depresemi. Nevěří sám sobě, nevěří hodnotě vlastního díla, nevěří lidem kolem sebe. V jeho postavě se jakési roztrpčení z poznání, že jeho tvorba nikdy nebude dostatečně dobrá, a z toho pramenící zloby spojuje s pochopením neuvěřitelné provinční malosti, omezenosti, tuposti a pokrytectví rodného městečka a jeho okolí. Hrdina v podstatě není schopen ani dostatečně obhájit vlastní názory, ke kterým se během svého relativně mladého života dopracoval, když je nucen utkat se např. ve slovním souboji o uměleckých hodnotách s podivným cizincem usazeným v obci Kyrialesem. Krleža vůbec zalidnil celý román postavami zvláštních osudů a jejich objasňování přináší veliké množství odboček a doplňků, které obohacují hlavní dějovou linii knihy a přinášejí řadu exkurzů do chorvatsko-uhersko-rakouských dějin (vyprávění barona Baločanského), smíšených chorvatsko-německo-maďarských komentářů a výkřiků (v knize v poznámkách překladatelkou přeloženy a vysvětleny), to vše rámováno neutěšeným prostředím slavonských nudných polí s kukuřicí a pšenicí a všudypřítomným blátem. Krleža se totiž přímo vyžívá v umisťování svých hrdinů do nepříliš vlídných prostředí, do podzimů a dešťů, v lepším případě oblev. Vše je i v tomto románě podřízeno základnímu autorovu požadavku – ukázat pokřivenost doby, charakterů i vzorců chování. Ale nejen mužské postavy jsou v románu vykresleny jako už zkrachovalé či se ke zhroucení blížící, také ženy (matky, milenky, manželky) se chovají často až příliš vypočítavě, pokrytecky či tvrdě, čímž asi nejen násobí, ale vlastně možná i způsobují řadu psychických problémů u svých synů, manželů či milenců. Řada výjevů tak připomíná jakési „zastavení“ či spíše „zahnívání času“, jemuž propadá Filip Latinovicz, když se pokouší celý tento marasmus nějak pochopit, nakolik to v jeho silách vůbec může být. To se mu vlastně vůbec nedaří, naopak podléhá manipulacím svého okolí, a nechápe dokonce ani tragické vyvrcholení celého příběhu – vraždu Bobočky (v jisté linii jakési Filipovy femme fatale), kterou v podstatě už mimo své smysly provede Baločanský, její letitý přítel a milenec.

Krleža neuvěřitelně přesvědčivě vykresluje tuto atmosféru zmaru a bezvýchodnosti zcela v duchu nejlepších expresionistických tradic, byť lze román vnímat už jako jakýsi přechod k sociálněkritickému proudu chorvatské literatury 30. let 20. století. Překlad tohoto vydání je dílem Věry Vrzalové a již v roce 1981 byl trochu zastaralý, z dnešního pohledu by si Návrat Filipa Latinovicze zasloužil další vydání v novém překladu, protože většina myšlenek, které autor do románu vtělil, je dnes až nečekaně aktuální v souvislosti se stavem naší dnešní společnosti.