První svazek odeonských sebraných spisů Miroslava Krleži představil českému čtenáři souborně část Krležova raného tvůrčího období a díla, která tematicky souvisejí s první světovou válkou. My se nyní seznámíme s poměrně krátkým, ale zásadním náhledem Miroslava Krleži na vlastní národ v době i pro Chorvaty tak těžké, jakou první válečný konflikt se světovým dopadem byl.

Jak jsme již blíže rozebírali v Krležově životopise, autor se účastnil osobně bojů v Haliči. Otřesné zážitky ho inspirovaly k sepsání celé řady novel s touto tematikou, později shrnutých pod společný název Hrvatski bog Mars (Charvátský bůh Mars) a také dramatu U logoru (V táboře). První verze textů, ze kterých zmíněná díla nakonec vznikala, začal Krleža vytvářet již v roce 1916. Charvátská rapsódie vychází poprvé v bělehradském časopise Savremenik v roce 1917, tiskem pak o rok později, již po skončení války. Krležovy texty spjaté s první světovou válkou byly ve své době poměrně kontroverzní a řada z nich, především drama U logoru, se potýkala se zakazováním či cenzurováním ze strany jak úřadů královské Jugoslávie, tak následně ustašovského režimu v době existence NDH.

Krleža se v Charvátské rapsódii rozhodl pojmout téma „člověk ve válce“ jako specifickou „přehlídku“ typů jednotlivých skupin chorvatského obyvatelstva. Místo přehlídkového mola se ale ocitáme ve vlaku Uherských státních železnic, který se řítí jihoslovanskou krajinou jako splašený expres ve čtvrtém roce velké války (1917). Nevšímáme si vozů první a druhé třídy, kde jistě sedí „lepší“ lidé, ale míříme rovnou do třídy třetí, kde najdeme „lid“. Postupně tu před námi defilují venkované (mladá naivní žena, bědující vdova, nechápající stařec), vojáci (námořník, frontový pěšák, voják na marodce), modlící se ženy, sestry, matky, vdovy a milenky, invalida, chlapec atd., a dojde i na monolog průvodčího. Každý přichází se svým mikropříběhem, v němž líčí některou z větších či menších hrůz, se kterými se setkal či je prožil. Vše slouží jedinému Krležovu záměru – alespoň trochu přiblížit čtenáři neuvěřitelně zoufalou a bezvýchodnou situaci obyčejných obyvatel Rakouska-Uherska, kteří po původním očekávání blízkého konce války (jak to v roce 1914 nejprve vypadalo) nakonec nesou hlavní tíhu války na svých zádech (nedostatek základních potravin, rekvírování dobytka, strojů atd. – velmi dobře to známe i z dějin českých zemí), aniž by měli šanci s tím něco udělat. Obyčejný člověk je postaven na úroveň bezprávné pracovní síly, kterou je možné navíc kdykoliv a bez větších průtahů i zastřelit. Krležův text ale není jen nějakým soupisem lidského utrpení. Závěr rapsódie nám na příkladu zrychleného, doslova splašeného vlaku ukazuje, jak se nastřádaný hněv a bolest mění v revoluční vlnu, která následně smete vše, co se jí postaví (tím je myšleno Uhersko a vrcholící maďarizace, celý systém státní správy a soudnictví, potažmo „starý svět“, jak jej vůbec známe). Vlak míří ke světlu. „Je to běs, požár. Výkřik po slunci“ (str. 329).

Do češtiny byly překládány z Charvátského boha Marta výbory již v meziválečném období, Charvátská rapsódie mezi nimi ale nebyla. Její první překlad vychází až v rámci prvního svazku Krležových sebraných spisů díky výborné práci Dušana Karpatského. Jinojazyčné vsuvky, pro Krležův styl tak typické, jsou většinou přeloženy přímo v poznámce pod textem, což je nejspíše nejvhodnější forma.

Ač z pohledu současnosti mohou některé Krležovy značně levicové názory a představy o procesech změn působit již naivně (především představa revoluce vyšlé zdola po zkušenostech z „budování socialismu“ v naší zemi), přesto jsou popisy a přiblížení neuvěřitelného společenského a morálního marasmu tak přesvědčivé, že na nás dodnes silně působí. Charvátská rapsódie spolu s dalšími texty Charvátského boha Marta nám umožní nahlédnout do myšlenkového kvasu raného, revolučně naladěného Miroslava Krleži.