Třetí svazek odeonských sebraných spisů Miroslava Krleži obsahuje několik vrcholných povídkových a dramatických textů, které jsou součástí velkého rozmáchlého cyklu o velikosti a pádu patricijské rodiny Glembayů. Drama o čtyřech dějstvích – Léda (Leda) tvoří jakýsi pendant celého tohoto souboru a vyznívá téměř již neorealisticky.

Léda je svým způsobem poměrně nesložitá hra, na Krležovy poměry vcelku komorní s několika málo herci (přesněji pět hlavních plus tři vedlejší). Navíc se odehrává během jedné karnevalové noci roku 1925 v době od dvacáté hodiny do brzkých ranních hodin následujícího dne. Drama je tedy téměř „minimalistické“, ale naplněné vskutku vrchovatě emocemi. Postupně se seznamujeme s posledním stádiem rozpadu kdysi mocné a vlivné rodiny, vystupuje zde rytíř Oliver Urban, bývalý rada c. a k. velvyslanectví v Petrohradě, následný záhřebský intrikář, který po osobním krachu a odchodu do Kanady končí jako vlakový stevard sebevraždou. My se s ním ale setkáváme v prostředí ještě bohatého salonu šlechtičny Melity, která psychicky velice strádá v manželství se zbohatlým, ale chrapounským a chladným velkoprůmyslníkem Klanfanarem, kterému je koneckonců také již téměř lhostejná. Ale v „lepších kruzích“ se jen tak snadno z manželství neodchází. Navíc propadne kouzlu malíře Aurela, který sice maluje krásně na objednávku kýčovité obrazy, ale jinak je již ženatý s mírně hysterickou Klarou. Aurel je ale posedlý novou hvězdičkou, které všichni říkají Léda podle jednoho Aurelova obrazu ztvárňujícího antický námět Lédy s labutí. Všechny vztahy jsou v dramatu dramaticky narušené, většina konverzace se odehrává v rovině lží, přetvářky a polopravd, a když se některá z postav rozhodne vyjádřit se skutečně upřímně, vzbudí ještě větší pohoršení, než kdyby mluvila vulgárně. Krleža tak na opravdu malém prostoru – jedno dějství u Melity, dvě dějství u Aurela a poslední na ulici před Klanfanarovým domem – rozehrál spirálu pokryteckých šarád, které nevyhnutelně směřují k rozpadu stávajících poměrů a nabízejí jen chaos a pozérská „řešení“ složitě zapletených vztahů. Vše se navíc vznáší v jakémsi zatuchlém prostředí, které „pamatuje“ lepší doby a nenabízí nic než prostitutky na nároží, vyděšené služky a „skvělé“ bály.

Krleža se v debatách, které postavy vedou o dobovém výtvarném umění, filozofii apod., svým způsobem „baví“ na účet svých postav a i s odstupem času se nám různé komentáře a vyjádření, které hrdinové pronášení se skleničkou rakije či whisky v ruce, jeví ještě směšnější a povrchnější, neboť nám připadá, že se naše současné „elity“ vyjadřují v mnoha směrech velmi podobně. Nezapomeňme ale, že rod Glembayů je pouze fiktivní, ač vypadají jeho osudy tak skutečně.

Drama Léda vyšlo knižně poprvé v bělehradském Savremeniku v roce 1931, premiéru na prknech Chorvatského národního divadla měla již v dubnu 1930. Ačkoli byla většina Krležových her i ostatní tvorby vydána v češtině už ve třicátých letech, Léda vyšla tiskem poprvé až v tomto překladu Ireny Wenigové. Taktéž divadelní adaptace Lédy jsou v českém prostředí uváděny méně často než ostatní Krležovy hry. Poslední adaptace se ujal pražský Činoherní klub v lednu 2010.