Funchal, hlavní město Madeiry, se rozprostírá na strmých svazích zvedajících se od šumícího oceánu až po lesy, za nimiž se hory vypínají do výšky téměř dvou tisíc metrů. Podobné rozložení je typické pro celý ostrov – z hlubin vod tu vyrůstají mohutné hory obklopené vlhkými lesy vonícími eukalyptem. Mezi oceánem a lesy si lidé našli místo k životu a statečně se vyrovnávají s nástrahami přírody, jako jsou požáry, sesuvy půdy nebo divoké počasí. Právě jejich odolnost mě přivedla k otázkám, jak se na tak odlehlém místě daří kultuře a konkrétně knižnímu trhu. Jaké je postavení literatury na ostrově uprostřed Atlantiku? A jaká jsou specifika madeirského knižního trhu?

Již během své první cesty na Madeiru před několika lety jsem slyšela o jednom funchalském knihkupectví, jehož rozloha je údajně srovnatelná s rozlohou fotbalového hřiště – zároveň se však mělo nacházet v centru města. Tento paradox mě zaujal natolik, že jsem se na Madeiru rozhodla vypravit znovu a důkladně tuto zajímavost prozkoumat. Najít knihkupectví nebylo těžké: po průchodu historickým centrem jsem zamířila do kopce za katedrálou Sé a brzy se ocitla ve staré čtvrti s úzkými uličkami, kde mě přivítaly vzrostlé stromy a mohutné, často však chátrající domy. V jedné z bočních uliček jsem spatřila nenápadný nápis Livraria Esperança. Skrýval se v průchodu vedle autosalonu, jehož přítomnost mě v této starobylé části města taky překvapila.

Po vstupu do temného průchodu jsem se ocitla v prostoru, který jsem zpočátku nedokázala zcela pochopit. Dostala jsem se rovnou k pokladně, jež se nacházela v jakémsi zastřešeném dvoře. A všude, opravdu všude byly knihy, vystavené tak, aby měly viditelné přebaly – připadala jsem si v prvních chvílích spíš jako v muzeu u někoho v garáži než jako v knihkupectví. Se zájmem jsem procházela každý kout dvora, poté vystoupala do prvního patra a prošla dalších několik místností. Začalo jemně pršet a prostory se začal ozývat zvuk kapek dopadajících na vlnité plechy, jež celé knihkupectví zastřešovaly. Když už jsem měla pocit, že mezi těmi všemi knihami nenajdu cestu zpět, potkala jsem ženu s plnou náručí knih. Zeptala jsem se jí, zda v knihkupectví pracuje a jestli bychom se někdy nemohly sejít na rozhovor. Domluvily jsme se, že se vrátím o pár dní později – v pátek odpoledne, kdy bývá prý klid. V tu chvíli jsem ještě netušila, že jsem náhodou natrefila na samotnou pravnučku prvního prodejce knih na celém ostrově. Později mi osvětlila, že právě její pradědeček Jacintho Figueira de Sousa v roce 1886 prodával na ostrově knihy dům od domu, a postupně tak zdejší lidi začal přivádět k literatuře.

Rodina prodává knihy na ostrově už po čtyři generace. Nejprve vlastnili malý obchůdek ve stejné ulici, postupem času se však obchod rozrostl natolik, že zabral celé dva velké domy. Od roku 1992 se knihkupectví nachází v třípatrovém paláci z šestnáctého století, což z něj činí největší knihkupectví v Evropě – a zároveň také jedno z pouhých tří knihkupectví na ostrově.

Pravnučka Catia mi o pár dní později nejprve vysvětluje, proč jsou v knihkupectví knihy vystaveny tak, že namísto knižních hřbetů v poličkách vidíme celou přední stranu každého titulu: „Jde o prodejní strategii. Funguje to podobně, jako když jdete třeba pro dort – první ho koupí vaše oči. Nebaví mě, když si knihkupectví hrají na to, že se na knihy nemá sahat. Když je vše pečlivě zabalené a uschované. Já zákazníky povzbuzuji, aby na knihy sahali, aby si je prohlíželi, aby si k nim přičichli. Jen mě mrzí, že nemám ještě víc místa, kde bych mohla knihy vystavit.“

Její poznámka o nedostatku místa mě pobaví – při druhé prohlídce knihkupectví jsem totiž objevila další prostory, do nichž jsem v rámci té první ani nedošla. Vedle prostorů zakrytých vlnitými plechy se totiž nachází ještě vstup do samotného paláce s dřevěným schodištěm i štukovanými stropy – a tam se dá procházet dalšími a dalšími místnostmi naplněnými nekonečným množstvím knih.

Ptám se Catii, kdo jsou hlavní klienti jejího knihkupectví – vím, že jejich předností je široká nabídka knih v portugalštině, dokonce se pyšní tím, že mají téměř všechny knihy, co kdy v tomto jazyce vyšly. O to víc mě překvapí, když mi Catia prozradí, že sem chodí i velké množství turistů: „Spousta turistů si z každé země vozí tu stejnou knihu, aby ji měli doma v různých jazycích. Proto přicházejí i k nám. Nejčastěji je to Malý princ,“ směje se. Nezanedbatelnou část klientely ovšem tvoří i Portugalci z kontinentu: „Přijedou s prázdným kufrem, stráví tu den, a když odcházejí, kufr mají úplně plný. Máme totiž větší výběr titulů než většina knihkupectví na pevnině – nabízíme i knihy, které nikde jinde v Portugalsku neseženete. Často také posíláme knihy zpět na kontinent, protože si je lidé objednávají online.“

Ptám se, jak jsou na tom se čtením samotní Madeiřané, o nichž jsme se zatím moc nebavily. Catia mi smutně vysvětluje celou složitou situaci s knihami na Madeiře: ve školách zde čtení moc populární není a studenti prý často nepřečtou nic jiného než povinnou literaturu. A co víc, ze škol úplně mizí papírové knihy – celá Madeira totiž nahradila papírové učebnice jejich elektronickými verzemi. Dříve měla Livraria Esperança celý vedlejší dům a jeho prostory byly vyhrazené nabídce učebnic. Po přechodu na e-knihy ovšem museli tuto část knihkupectví uzavřít. Catia mi dále vypráví, jak s rostoucí popularitou e-books v kombinaci s dopady proticovidových opatření vůbec nebylo jasné, zda se jim podaří po pandemii znovu otevřít: „Říkala jsem si, že tomu dám tak týden a pak asi zavřeme. Ale lidi začali zase chodit – a chodí pořád, takže se zatím držíme.“ V souvislosti s návštěvníky mi Catia také prozrazuje, že nejprodávanějšími žánry na Madeiře jsou romantické příběhy, thrillery a detektivky. Poezie je na tom, podobně jako jinde, nejhůř.

Zajímá mě samozřejmě i logistika celého podniku. Catia vysvětluje, že jsou zcela nezávislí na jakémkoli kontinentálním knihkupectví – všechny knihy kromě titulů od madeirských autorů sem totiž dovážejí sami. Při této příležitosti se ptám na madeirské autory a Catia odpovídá: „Není jich moc, ale jsou to velmi krásné knihy. Většina z nich píše o madeirské historii, flóře a fauně, nicméně se jedná o poměrně odborné tituly. Bohužel si ale myslím, že žádný z nich zatím nebyl přeložen do angličtiny. Portugalským čtenářům však mohu doporučit autory jako Ricardo Jardim, Maria Aurora, Graca Alves, Frederico Silva či Natacha Gouveia.“

Přestože podle Catii nemají Madeiřané o literaturu velký zájem, každé jaro se zde koná madeirský knižní festival. Catia má na sobě náhodou tričko z posledního, jubilejního padesátého ročníku, který proběhl v dubnu minulého roku. Vypráví mi, jak festival vzdal oficiální hold knihkupectví Esperança, jež stálo u počátků knižního trhu na ostrově.
Do Funchalu se v rámci festivalu sjíždějí i portugalští autoři z kontinentální části státu a podle všeho je tato kulturní akce na ostrově velmi oblíbená. Do programu se zapojují i školy, ale Catia k jejich přístupu zůstává skeptická. „Občas mám chuť vzít tu největší knihu, co tu máme, a hodit ji po těch učitelích,“ říká s náznakem humoru. „Zakazují dětem na cokoli sahat, ty přitom už tak sotva přijdou do kontaktu s papírovými knihami. Nechápou, že literatura je živá a potřebuje i fyzický kontakt.“

Catia mi vysvětluje, že strach z knih může pramenit i z jejich přehnaných cen v Portugalsku. „Za sto euro si koupíte maximálně pět knih, víc určitě ne. A to se ani nemusí jednat o speciální edice nebo objemné tituly. Knihy jsou v Portugalsku nesmyslně drahé. Když jsem žila nějaký čas v Anglii, za sto euro jsem si přivezla kufr plný knih. U nás ale platí zákon o jednotné ceně knih, který ceny drží vysoko. Paradoxně se tenhle zákon ale nevztahuje třeba na supermarkety, kde se stejné knihy prodávají levněji, takže je to potom pro nás knihkupce velmi těžká situace. Je to nikdy nekončící boj.“

Na závěr se Catii ptám, kolik lidí se podílí na provozu celého knihkupectví. „V současnosti je nás kolem sedmi. Před zhruba třiceti lety nás bylo 43 – tehdy jsme ještě měli druhou budovu specializovanou na učebnice a byli jsme hlavními distributory pro celý ostrov. Dnes je z té budovy sklad a kancelář a nás je jen sedm na celý tenhle obrovský prostor s téměř 111 000 knihami. Je to náročná práce, ale naštěstí nás to pořád uživí,“ říká s úsměvem.

I přes náročnou práci a obrovské prostory, které Catia se svým malým týmem spravuje, knihkupectví stále vzkvétá. Rozhodně se sem každý milovník knih musí při návštěvě Madeiry vydat: tento ostrov uprostřed oceánu totiž nenabízí jen rozeklané vrcholky hor, levády a lesy jako z Jurského parku, ale i místo, kde literatura o své postavení bojuje se stejnou vervou, s jakou místní obyvatelé čelí nástrahám divoké přírody.