Nakladatelství Meander dává nezřídka prostor autorům debutujícím, nebo se teprve etablujícím na poli dětské literatury. Tak vychází v uplynulém roce i útlá knížka Magdaleny Platzové Toník a jeskyně snů.

Autorka má za sebou několik knižních titulů, věnuje se publicistice, náměty čerpá z různých koutů světa a jeden takový našla i pro děti. Dětského hrdinu Toníka i čtenáře zavádí do neznámého prostředí Paříže a především versailleského parku. Zde chlapec stráví prázdniny ve společnosti trochu tajemného strýce a tety.

Autorka využívá v tvorbě pro děti oblíbeného motivu cesty do neznáma a současně „cesty tam a zase zpátky“ z našeho světa do světa fantazijního. Staví svůj příběh na exotičnosti dosud nepoznaného prostoru, který vyjevuje dítěti své tajemství. Toník vstupuje porušením zákazu tajnými dveřmi do zahrady a ocitá se v době vlády Ludvíka XIV. Potkává dívenku Lauru, zažívá s ní dobrodružství v labyrintu. Posléze je vrácen svému světu, opouští i své příbuzné a vrací se domů, kde časem na vše zapomíná.

Žánrově je příběh Toníka hůře identifikovatelný. S termínem příběhová próza s prvky fantastična nevystačíme, protože fantastično vstupuje do reálného příběhu jen jednou, i když intenzivně. Nejlépe by bylo označit jej jako příběh s tajemstvím, i když jsme si vědomi jisté genologické vágnosti. Problematické zařazení, které je v kontextu dětské literatury přece jen zásadnější než u knih pro dospělé, vychází z povahy samotného příběhu. Fantastično není jasně strukturováno. Podvědomě srovnáváme (a tak může postupovat i dětský recipient) s fantastičnem lidových narací. V nejlepších literárních úpravách si zachovávají stále svou svěžest a čtenářskou či posluchačskou pozornost. Je jasné, že jejich strukturování má určitý vnitřní řád, kterému dítě rozumí a přijímá na jeho základech každý pohádkový příběh. Není to ale jen otázka genologická. Současně s jistotou přehledně budovaného fantazijního rozměru dítě takový příběh vyhledává pro jistotu jeho jasného etického rozměru. Proto i u autorských prací uvažujeme o důležitosti budovat fantazijní svět na pevných základech. Lapidárně řečeno: není možné psát podle postulátu „v mém pohádkovém světě je možné úplně všechno, nemá žádný řád, není důvod, proč by ho měl mít“. Vznikla by fantasmagorická změť nesmyslných nápadů, nečekaných proměn, nečekaných a nelogických zásahů nových fantazijních sil.

Důvodem, proč o tom tak zeširoka mluvíme, jsou rozpaky, jak rozumět fantazijnímu prostoru tohoto příběhu. Nejprve se prostor tváří, jako by odpovídal době Ludvíka XIV. Toník potkává dívku Lauru a další postavy, které konkrétní minulý čas něčím reprezentují. (Např. Laura je typickým dítětem své doby, když říká o indiánech: „Oni přece necítí tak jako my.“) Obě dětské postavy pocházejí z různého časoprostoru, přesto spolu komunikují česky. Vypravěč ani postavy to nijak nezdůvodňují. Na jedné straně je tedy čtenáři nabízen obraz realistický (historicky podmíněný odlišný vztah k indiánům, Lauřina touha po tehdy vzácné čokoládě, francouzsky mluvící papoušci), obraz založený na vyslovené nebo implicitní komparaci představy dítěte v minulosti a dnes. Na druhé straně však stojí prvky nereálné, které do daného kontextu málo zapadají, narušují jej a navíc není osvětlena jejich smysluplnost. Děti mluví stejným jazykem, dále např. sdílejí znalost pohádky o perníkové chaloupce. Vypravěč se nepozastavuje nad tím, že v současném světě Toník zápasí s francouzštinou své tety, ale v témže světě jen jiného času je jazyková bariéra zrušena.

K dalšímu narušení původního nástinu prostoru dochází v labyrintu. Toto dějiště má už vysloveně pohádkový ráz, ožívá a mluví v něm socha boha Pana i skřehotající obří ropuchy. Je to prostor napětí, rozkolu mezi dětmi, ohrožení, z něhož se náhle – a opět pro čtenáře tajemně – dostávají nakonec nečekaně snadno. Laura se v závěru jejich pouti stává Toníkovou zasvětitelkou do tajemství jeskyně snů a její obraz se náhle vytrácí.

Spánkem a sněním se Toník vrací do svého světa. Jako sen jsou zpětně hodnoceny i všechny příhody s Laurou. Čtenářovo dosavadní rozumění je znovu znejistěno v rozhovoru Toníka se strýcem. Je v něm relativizována existence Toníkova světa. Před dětskou postavu (i před jejího vnímatele) jako by se kladly náročné a nezodpověditelné otázky: Co je sen a co skutečnost? Co je dnes a co minulost? Co je náš svět a co jiný svět?

Základním postulátem tohoto psaní, postulátem, který se v závěru přetaví v ideu, již vyřkne Toníkův strýc, je relativismus. Dětem se tu říká: nic není jisté. Není jisté, že máme jeden svět, v němž žijeme, jeden čas, jímž žijeme. Je sporné, zda je to dobře. Je dětský adresát schopen přijmout takový pohled na život? Opět se vrací stejná otázka: Proč dítě vyhledává pohádky? A odpověď u těch klasických je: Protože jsou pro něj jistotou uspokojivé odpovědi.

Máme před sebou ukázku otevřeného příběhu, který vede dítě k náročným a s velkou pravděpodobností ne zcela dětským úvahám. Z této perspektivy se možná snový či fantaskní prostor budovaný na tak málo pevných základech jeví jako ospravedlnitelný. Všechny předchozí námitky k vágně strukturovanému žánrovému vymezení se ve světle relativismu jako umělecké premisy zdají být nesmyslné.

Toník a jeskyně snů je výraznou výpovědí dospělého subjektu, který příběhem strukturuje svou představu dětství. Interpretuje tento věk v jeho možnosti přijmout jako logické a smysluplné úplně všechno, s čím je konfrontován. Lze si však také klást otázku, zda to není tak trochu podceňování dětského čtenáře (přijde na nesoulad?), nebo je to umělecká licence žánru-nežánru, ve kterém je podle tvůrců možné vše, takže jedinou povinností čtenáře je neustále se divit a být okouzlen tím, co všechno je možné.

Jde o psaní, které očividně usiluje přesáhnout hranice tvorby pro děti. Možná je ta snaha oslovit i starší příliš zjevná, možná že si jí autorka nevědomky zužuje cestu k dětskému srozumění.

Kontext dětské tvorby naopak upevňuje práce výtvarnice Jarmily Marešové. Zmíněné znejistění v rovině textu její ilustrace nenásledují. Barva písma a ilustrací je realizována v duchu zřetelné diference světa skutečného (viděn hnědě) a fantazijního (viděn modře). Výtvarnice již v minulosti (např. v Madynce Astrid Lindgrenové) prokázala schopnost vyjádřit z hlediska čtenáře exotický časoprostor. Se smyslem pro detail a přitom důsledně jednobarevnou kresbou, která implikuje staré fotografie, povzbuzuje dětskou představivost. V daném titulu dodávají zvláště ilustrace v modrém tónu příběhu na magičnosti i snovosti.

Skutečná recepce nakonec ukáže, zda literární hra Magdaleny Platzové se čtenářem bude úspěšná. Staletá obliba pohádek nás vede k jednoduchému zjištění: děti i dospělí touží nejen po harmonickém řešení (v Toníkově případě jde spíše o možnost za určitých podmínek), ale také po rytmicky uplývajícím ději, jehož složky k sobě lnou v přirozené následnosti a jsou určovány pohádkovou logikou. Bez toho by šťastného konce pohádek nebylo.

Není tu snaha omezovat tvůrce v jeho uměleckém záměru, v originálním přístupu, jen je tu dáno k úvaze: příběh, zvláště ten, který je zamýšlen pro děti, by měl být vnitřně koherentní, měl by se opírat o vnitřní řád, který bude pro čtenáře dobře čitelný. Teprve na těchto pilířích je možno ocenit myšlenkovou hloubku celku.