José Saramago (1922) je spisovatel a novinář, jediný portugalský držitel Nobelovy ceny za literaturu. Napsal dvacet osm knih – česky vyšel jeho román Baltasar a Blimunda (Odeon 2002) a čerstvě také Slepota (Albatros Plus 2010).

MP: Román Slepota má silný morální a etický náboj, lidé jsou v něm za svou malost ztrestáni ztrátou zraku…
JS: V mé knize se žádná entita, ať lidská nebo božská, nerozhodla potrestat lidské bytosti za to, že jsou egoistické a sebedestruktivní. Použil jsem slepotu především jako metaforu. Tak jako píšu na konci románu: „…oslepli jsme, protože jsme už slepí byli. Slepí, protože jsme nebyli schopní rozpoznat znamení, že naše cesta vede na okraj propasti.“

- Lidé postižení slepotou se začínají propadat do pekla. Myslíte si, že zlo je v takových situacích vždycky na koni
- Právě teď se podobné věci dějí na Haiti. Jedni s nasazením vlastního života riskují a snaží se zachraňovat lidi, kteří uvízli v troskách, zatímco jiní využívají chaosu, aby se vloupali do obchodů nebo supermarketů. Jistě, v mnoha případech je žene hlad, ale v některých také čirá rozkoš z krádeže, nebo úmysl později zboží rozprodat či s ním spekulovat a obohatit se.

- Jednou z nejsilnějších postav v knize je bezejmenná lékařova žena.
- Je inteligentní a jako jediná dokáže vzít nůžky a bodnout je tyranovi do krku. Jsou takovéto ženy poslední nadějí lidstva? Žádná ideální žena neexistuje, a už vůbec ne taková, která by se mohla stát nadějí pro lidstvo. Lékařova žena během epidemie ani po ní nezaloží žádnou politickou stranu ani žádné náboženství. Prostě se snaží splnit to, co považuje za svůj úkol: chránit ostatní.

- Poruší biblické „nezabiješ“, ale není z toho kdovíjak nešťastná.
- Nikdo se nerodí jako vrah. Lékařova žena zabíjí, protože nevidí jiné východisko ze situace, v níž se ona a její osleplí přátelé nacházejí – vydáni na milost a nemilost slepcům, kteří uchopili moc do vlastních rukou a nemilosrdně ubližují ostatním. Jistě, v případě úmyslného zabití je možné proti lékařově ženě vznést všechny morální námitky. Jenže v jejím případě je také nutné vzít v potaz všechny okolnosti. Koneckonců by se to dalo brát jako legitimní sebeobrana.

- Vize města či světa obývaného samými slepci, kteří vidí jen bílou mlhu, je hrůzostrašná. Nejvíc mi připomínala obrazy, které vídám v latinskoamerických slumech. Co jste těmito výjevy chtěl vzkázat nám, kteří nechceme nic z toho, co se odehrává na pekelných místech naší planety, vidět?
- Odpověď je v poslední větě knihy: „Město tam pořád ještě bylo.“ A město, kolektivní výtvor lidí, se nás jednou zeptá, zda jsme si vzali ponaučení. Říká se, že člověk je jediný tvor, který zakopne dvakrát o stejný kámen. Myslím, že slepoty se opakují. Člověk je nemocná bytost.

- Jste přesvědčený ateista a ve svých knihách církev i víru v Boha nemilosrdně pranýřujete. Přesto jsou vaše knihy jaksi prodchnuty prvotními křesťanskými principy. Proč vás toto téma tak fascinuje?
- Nemůžu sprovodit ze světa náboženství, ale můžu a musím je kritizovat. Chci ukazovat tu absurditu obsaženou v každém z nich. Není ve mně žádná posedlost, jen myslím na mnoho miliónů obětí náboženské netolerance. A ta je nejhorší ze všeho.

- Zdá se, že vás dráždí hlavně Starý zákon…
- To ano, a už jsem mnohokrát řekl, že Starý zákon je „manuál špatných mravů“ a navíc knihou, která by měla ležet hodně daleko z dosahu dětí.

- Nikdy jste nebyl pouze spisovatelem, ale vždy také kritickým pozorovatelem a komunistou…
- Jsou dvě slova, která bych strašně rád vymazal ze slovníků, a to jsou: naděje a utopie. Nikdy nesplněný slib, že zítra bude lépe, mě irituje. Uráží mne ta systematická faleš a skličují mě lidé, kteří dávají přednost iluzím.

- Přesto jste vy sám za jednu iluzi či utopii dlouho bojoval.
- Jediná utopie, za niž má cenu bojovat, se jmenuje zítřek. Když ještě můžeme mít naději, že budeme živi. Nikdy ale nezměníme život kolem nás, pokud nezměníme svůj vlastní.

- Často kritizujete globalizaci představovanou zejména Spojenými státy a nazýváte ji novým totalitarismem.
- Spojené státy ve jménu ekonomické moci a vlivu, jímž disponují, vždycky chtěly vládnout světu. Plány USA se ve své podstatě nezměnily, ale dnes musí počítat s růstem států jako Čína, Brazílie nebo Indie. Globalizace nezačala v posledních letech, ale dávno předtím – v patnáctém a šestnáctém století, v období zámořských objevů, a její podoba vždycky závisela na povaze jednotlivých impérií v průběhu historického vývoje.

- Kritizujete také latinskoamerickou levici, přestože sám jste komunista…
- Vadí mi snaha zavádět systém silných levicových vůdců. Vadí mi politika jako nástroj oligarchických skupin, které se snaží získat veškerou moc. V takových situacích, jež často nastávají, ztrácí smysl debata o ideálech. Můžu uvést jako příklad třeba Nikaraguu, kde bylo myšlení levice tak úchylné, že se změnilo v pravý opak sebe sama.

- Portugalsko i Španělsko, kde teď žijete, prošly, stejně jako Česká republika přechodem k demokracii. Ne vždy byl hladký. Jak se na tento vývoj situace díváte?
- Je vždy nutné brát v úvahu lidský faktor. To znamená morální a profesionální kvality těch, co byli voliči povoláni k vládnutí. I silné a dávno etablované demokratické instituce mohou mít problémy s tím, aby vydržely nápor nepřipravených či nedemokraticky smýšlejících politiků nebo těch, kteří to zkrátka s demokracií nemyslí příliš dobře. Soudím, že není třeba uvádět zde příklady.

- Sám jste odešel z Lisabonu do Španělska na protest proti cenzurování vaší knihy Evangelium podle Ježíše Krista portugalskou konzervativní vládou. Měla emigrace vliv na vaši tvorbu?
- Žiju střídavě na Lanzarote a v Lisabonu. A daně platím v Portugalsku, takže jsem vlastně neemigroval. Změna prostředí neměla na mou tvorbu prakticky žádný vliv. Myslím, že zásadní věci pro tvorbu jsou jen dvě: musíte mít co říci a talent na to, abyste to říci dokázal.

- Spousta vašich čtenářů jsou zejména mladí lidé. Proč myslíte, že je vaše knihy oslovují?
- Protože moje knihy čtenáře především znepokojují, neuklidňují ho, právě naopak. Myslím, že nespokojení mladí lidé nacházejí v mých knihách odezvu vlastního vnitřního neklidu. Byl bych rád, kdyby jim moje knihy pomohly v přemítání o světě, který jsme jim zanechali jako dědictví.

- Vaše knihy se staly mezinárodními bestsellery až po udělení Nobelovy ceny v roce 1998. První knihu jste ale vydal v roce 1947. Jak jste tím dlouhým obdobím procházel?
- Jednoduše jsem si přál, abych psal pořád líp. Byli to mí čtenáři, kteří ze mne udělali spisovatele, jakým jsem dnes. V roce 1947 jsem si byl natolik vědom své nepřipravenosti, že jsem se na dost dlouhou dobu odmlčel, dvacet let jsem nic nevydal.

- Myslíte si, že díky psaní příběhů po vás něco zůstane – vaše dílo? Či je to pouze neodolatelné nutkání vyprávět příběhy, co vás nutí psát?
- Nebo vám psaní prostě pomáhá žít? Píšete i tři knihy ročně… Nic není věčné. Myslím, že možná nějaký čas po mé smrti budou ještě lidé mé knihy číst. Potom přijde nicota. Psal jsem a píšu, protože to cítím jako svou povinnost. Ne kvůli slávě, ale zejména proto, aby jisté věci byly vyřčeny. A není pravda, že jsem schopen napsat až tři knihy ročně. Publikovat ano, ale část těch příběhů jsem třeba napsal v jiném životním období… Je ale možné, že psaní mi pomáhá žít. Nicméně a naštěstí mi ještě zbývají jiné motivace a jiné věci, pro které žiju.