Udělení Nobelovy ceny za literaturu nejznámějšímu současnému portugalskému spisovateli José Saramagovi provázela v roce 1998 řada pochybovačných hlasů. V rodné zemi sice vzbudilo vesměs nadšení, protože Saramago se stal vůbec prvním portugalským literátem, kterého švédska akademie odměnila, mnozí ale poukazovali také na Saramagovo neoblomné komunistické přesvědčení, otevřenou podporu diktáturám i jeho cenzorskou minulost. Čeští čtenáři dostali příležitost seznámit se se Saramagem až letos, kdy nakladatelství Odeon vydalo z jeho rozsáhlého díla jeden z nejčtenějších a nejčastěji překládaných románů Baltasar a Blimunda (Memorial do Convento).

Světlo a stín
Od roku 1947, kdy mu vyšel první kritikou nepříliš ceněný román, musel Saramago ještě dlouho čekat, než se dostal do širšího povědomí čtenářů a kritiky. Uznání se mu dostalo prakticky až na přelomu 70. a 80. let, hlavně díky románu Z půdy vzešlý (Levantado do Chăo, 1980). Jeho počáteční tvorbu charakterizovala silná angažovanost, která ale v pozdějších letech ustoupila do pozadí.

Pro knihu Baltasar a Blimunda autor zvolil za téma jednu významnou epizodu portugalských dějin - stavbu kláštera v městečku Mafra na počátku 18. století. Jeho velkolepost a význam se tehdy měly vyrovnat španělskému Escorialu a utišit tak, alespoň dočasně, portugalskou zaostalost a komplex méněcennosti. V druhé dějové linii pak autor líčí romanticky vášnivý milostný příběh válečného veterána Baltasara a tajemné vizionářky Blimundy, která má nadpřirozenou schopnost vidět pod povrch věcí i lidí. Tito hrdinové jsou zasvěceni do pokusu sestrojit aerostat, "ptakostroj" (čili jakéhosi předchůdce vzducholodě), jehož vynálezcem je známý jezuita Bartolomeu Lourenço de Gusmao.

Při četbě se zdá, jako by Saramago provázel čtenáře galerií pozdně barokních obrazů z portugalských dějin, na kterých je toto značně dekadentní období mistrně vyvedeno technikou šerosvitu. Na jedné straně nám autor podrobně líčí lesk královského dvora, topícího se v přepychu, neúměrnému chudé zemičce na kraji Evropy. Na straně druhé vidíme žebrající nevzdělaný lid, který je poslušně držen v temnotě nevědění "morálně prohnilou" katolickou církví a k tomu ještě mučen svatou inkvizicí.

Takto silná polarizace vede přirozeně k jednoduchým soudům. Dialektika světla a stínu se v autorově pojetí obrací. Saramago nachází světlo v nejtemnějších částech svého obrazu. Inklinuje k zuboženému, špinavému, leč dobrému dělnému lidu, který to za krále (a v dějinách vůbec) všechno oddře. Pouze mezi obyčejným lidem se rodí pravá láska, upřímné přátelství, archetypální moudrost či sny o velkých činech. Pokrokový (a tedy pronásledovaný) kněz vynálezce a naši hrdinové v knize symbolizují naději, dobro, světlo. Je jim umožněno vzlétnout a "téměř se dotknout slunce". Temnota naopak panuje pod leskem palácových komnat a paruk či za zdmi klášterů a biskupství. Na první pohled zde máme jasný tradiční dualismus, paradoxní ovšem je, že k nebi, ke světlu a zároveň k pokroku se spolu s hrdiny dostáváme pomocí ďábelské alchymie a čarodějnictví. Spolu s knězem, který připomíná Unamunova Svatého Manuela Dobrotivého, pochybujeme o existenci trojjediného Boha. Dokonce se dostáváme k pessoovským úvahám o existenci něčeho, co "sahá dál než Bůh". Ateista Saramago nezpochybňuje jen katolickou instituci, nýbrž křesťanskou víru samotnou.

Autorova silná angažovanost proti zlořádům světa se někdy částečně promítá do románových postav: v jedné pasáži knihy Saramago dokonce zdůrazňuje, že svým postavám "plete hlavu" vlastními myšlenkami. Své hrdiny tak ovládá a typizuje, upírá jim ambivalentnost či skryté a nevyzpytatelné vlastnosti.

Věrný revoluci
Kvůli tvrdé kritice poměrů nebyl Saramago dlouho ve své zemi čtenářskou veřejností příliš oblíben. Změna nastala až v roce 1998, kdy z něj Nobelova cena (vůbec první pro portugalského literáta) udělala přes noc módního bestsellerového autora.

Saramago nejvíce kritizuje zakořeněný tradicionalismus, konzervativní myšlení katolické církve, která brzdí rozvoj moderní společnosti a pomáhá udržovat zemi v chudobě, izolaci a negramotnosti. Alternativu však bohužel dodnes vidí v marxisticko-leninské ideologii. V roce 1969 vstoupil do komunistické strany, po pádu Salazarova diktátorského režimu (v roce 1974) jako redaktor vlivného deníku cenzuroval a vyhazoval své jinak smýšlející kolegy a dokonce se podílel na přípravě komunistického puče. Politické změny po roce 1989 jej nezviklaly a dodnes komunistickou ideologii neoblomně obhajuje. Mohli jsme jej například před třemi lety vidět, jak na Ostrově svobody žehná Castrově revoluci, nebo číst jeho nedávné komentáře, v nichž přirovnává palestinská území k nacistickým koncentračním táborům. Saramagovy tehdejší politické postoje by se daly částečně vysvětlit situací portugalských levicových intelektuálů v době tvrdého ultrapravicového režimu, dnes jeho pozice "svobodného salonního komunisty", vyvolává už jen rozpaky.

Saramagovu literární tvorbu, často plnou paradoxů a překvapení, je ovšem nutné posuzovat odděleně. Její provokativnost a rozporuplnost nabízí možnost více výkladů. V románu Baltasar a Blimunda jsou významné například ony magické prvky, které zcela narušují sociálně-realistický rámec. Dále je třeba vyzdvihnout i autorův nesporný vypravěčský talent, cit pro detail a příjemný humor.