Velikán portugalské literatury José Saramago (1922–2010) se těší uznání nejen ve své rodné zemi, ale také na mezinárodním poli. Letos je tomu dvacet let, co se stal prvním a prozatím také jediným portugalským nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Kromě literárních počinů proslavily Saramaga ve světě také jeho kritické a kontroverzní názory na náboženství a světové politické dění.

Většina Saramagovy románové tvorby vznikla průnikem skutečných historických událostí a spisovatelovy bezbřehé představivosti. Jeho autorský jazyk je velmi výrazný, charakterizuje jej absence interpunkčních znamének, bohatá slovní zásoba a také alegorie. V češtině doposud vyšly čtyři z jeho knih: Baltasar a Blimunda (Odeon, 2002), Slepota (Albatros, 2010), Kain (Plus, 2011). Letos tento výčet doplnilo Putování jednoho slona (Plus, 2018). Překladu příběhu o slonu Šalamounovi se stejně jako u předchozích dvou románů ujala Lada Weissová a nakladatelství Plus titul zařadilo do edice Pestrá řada soudobé prózy.

Ocitáme se ve středověkém Portugalsku, je polovina 16. století a království vládne Jan III., který se jednoho večera, během odpočinku s královnou v jejich ložnici, rozhodne svého švagra Maxmiliána II. Habsburského, arcivévodu rakouského, poctít nějakým mimořádným darem. Královský pár si láme hlavu nad tím, čím by Maxmiliána ohromil a co by mu zároveň nepřidělalo mnoho starostí, když královna zničehonic vyhrkne: „Máme šalamouna (sic!).“ Pouhá dvě slova, a hned je z toho začátek dlouhého putování několikatunového zvířete a jeho početného doprovodu z Lisabonu přes Castelo Rodrigo, napříč Španělskem a dál po moři do Janova, přes italské Alpy na sever do Brixenu, Innsbrucku a nakonec až na královský dvůr do Vídně. Díky Saramagovi, který se o slonově příběhu dozvěděl od přítelkyně při návštěvě Salzburgu, se na tuto cestu společně s Šalamounem a jeho mahutem, moudrým indickým chovatelem slonů Subhrem, můžeme vydat i my. Autor vypráví příběh založený na skutečných historických událostech, notnou měrou ho dotváří, přidává postavy, jejich myšlenky a mnoho detailů, vstupuje do něj, povídá si s námi, říká si, co se mu zlíbí, v žádném případě se nenechá odbýt a přímo i nepřímo buduje paralelu s lidským životem a dnešní společností.

Saramagův charakteristický jazyk se samozřejmě objevuje i v tomto románu. Souvislý text není rozdělen kapitolami ani odstavci (jen několika pauzami na pár větších celků), je bez otazníků či vykřičníků, bez vyznačení přímé řeči a promluv autora, s malými písmeny u všech hlavních jmen, s bohatým lexikem a mnoha jinotaji. Nelehký úkol pro čtenáře, ještě náročnější pro překladatelku. České vydání je však radost číst.

V Putování jednoho slona hrají prim humor a ironie. Saramago propírá lidské neduhy a na nikom nenechá suchou ani tu nejtenčí nitku. Mocným se kupříkladu vysmívá za hloupost a nesmyslné jednání, jejich nepravé úmysly, pokrytectví a sobeckost odhaluje hned na prvních stránkách knihy, když si král pochvaluje, že až předají Šalamouna ve Valladolidu, „… už to nebude jejich starost a mohou si nad tím umýt ruce“. Vesničanům se směje pro jejich bázeň a naivitu při setkání se slonem, když oznamují svému faráři: „Bůh je slon, otče.“ Na paškál si však bere hlavně církev. Tu obviňuje z manipulace a po fingovaném zázraku, při němž slon poklekne před svatostánkem Božím, trefně poznamenává, že „mumie slavného svatého antonína se v rakvi tetelila blahem“. Také královna se v tomto příběhu téměř fanaticky sápe po kříži, a dokonce i Šalamoun dá najevo své pohrdání vírou, když jednoho faráře pošťouchne svou obrovskou nohou.

Jedinými, nad kým se spisovatel slituje a ponechává jim moudrost, jsou Ind Subhro a slon Šalamoun. Mahut Subhro dorazil z Indie do Portugalska společně se slonem a stává se tak trochu vnějším pozorovatelem událostí, přičemž je jimi často udiven. Ani on ale není postava s ryze čistými úmysly, přeje si dobro hlavně pro sebe. Šalamoun je tak moudrý, jak jen je to u slona možné. Nemá sice jinou možnost než dělat, co se po něm žádá, ale vzhledem k jeho vážnosti a velikosti se lidé zároveň musí přizpůsobovat jemu.

Román, který sám autor vlastně ani nechtěl označovat za román, ale za novelu, protože v něm chybí příběh o lásce, představuje svědectví o lidském bláznovství a absurditě provázející některá z našich rozhodnutí. Vždyť velké zvíře z Indie muselo přejít zasněžené Alpy, stalo se politickým nástrojem a triumfem králů, ale potom se na ně zapomnělo. Konec je takový, jaký bychom u Saramaga čekali. Nevymyslel jej ale sám, je to realita.