Slon putující z Lisabonu do Vídně někdy kolem roku 1552: slavný portugalský spisovatel José Saramago v románu vychází z absurdní, leč skutečné historické události, kdy se tehdejší portugalský panovník, král Jan III., rozhodl vyslat slona i s mnohačetným vojenským a zásobovacím doprovodem přes celou Evropu. Příběh však tvoří pouze kulisu úvahám o postavení a roli nepatrného jedince v dějinách a o pomíjivosti slávy a života. A také o moci a bezmoci.
José Saramago
Portugalský král Jan III. se rozhodne poctít svého švagra ve Vídni velkolepým darem, a tak se na jeho příkaz na dalekou pouť napříč Evropou vydává slon indický jménem Šalamoun. Mistrovsky napsaný příběh o lidském bláznovství a sloní moudrosti srší vtipem a do nebe volající ironií.
Kain, poslední román portugalského spisovatele Josého Saramaga, je velmi čtivá, lehce kontroverzní, místy humorná a často filozofující kniha. Představuje zajímavou tečku za rozsáhlým dílem tohoto levicového intelektuála a „profesionálního“ ateisty se zálibou v nových pohledech na historii a jejím přepisování.
Když 18. června 2010 po dlouhé nemoci zemřel José Saramago, Portugalsko přišlo nejen o výrazného spisovatele a esejistu, ale rovněž o levicově zaměřeného politika a kousavého kritika společenského dění.
V mé knize se žádná entita, ať lidská nebo božská, nerozhodla potrestat lidské bytosti za to, že jsou egoistické a sebedestruktivní. Použil jsem slepotu především jako metaforu.
Jednoho podzimního rána roku 1998 zažilo hlavní město Portugalska neobvyklý úkaz. V kraji, kde činům obvykle předchází velmi mnoho slov, se to vše odehrálo rychle a téměř bez upozornění. A výsledek poutal pozornost kolemjdoucích od časného rána. Ze stovek plakátů a reklamních tabulí na ně shlížela tvář staršího muže...
Oko jako okno do duše je klíčová metafora, na níž portugalský nositel Nobelovy ceny vystavěl svůj nejznámější román.
Ve svém projevu při udělení ceny prohlásil, že Slepotu napsal pro připomenutí toho, že lidská důstojnost je mocnými tohoto světa urážena každý den, univerzální lež nahradila pluralitu pravd a že člověk přestává respektovat sám sebe, když přestane respektovat druhého.
Lidstvo už v dějinách umění bojovalo s kdečím. S roboty, opičím virem, oživlými mrtvolami. Ale co když nastane všeobecná slepota? Skvěle o ní píše nositel Nobelovy ceny José Saramago.
V polovině května skončila výsostná jízda José Saramaga po krajích Portugalska, Azorských ostrovech a Madeiře, při níž představoval svůj poslední román Ensaio sobre Lucidez.
Vyšel zatím poslední román portugalského nositele Nobelovy ceny za literaturu José Saramaga.
Udělení Nobelovy ceny za literaturu nejznámějšímu současnému portugalskému spisovateli José Saramagovi provázela v roce 1998 řada pochybovačných hlasů. Mnozí poukazovali na Saramagovo neoblomné komunistické přesvědčení, otevřenou podporu diktáturám i jeho cenzorskou minulost...
V románu se přeneseme do Portugalska 18. století, kdy vládne král Jan V., díky neuvěřitelným příjmům z brazilských, afrických a indických kolonií nejbohatší vládce Evropy. Když se panovník od své rakouské manželky Marie Anny dlouho nemůže dočkat potomka, učiní slavnostní slib, že pokud k otěhotnění dojde, vystaví ve vesnici Mafra františkánskému řádu klášter...
Rozkvět umění a věd, horečnatá stavitelská činnost, zlato dovezené z Brazílie, války za udržení mocného zámořského impéria a autonomie portugalského království, procesy Svaté Inkvizice, ale i špína, hlad a nemoci v chudinských čtvrtích Lisabonu, takto bychom mohli co nejstručněji shrnout, jak asi v hrubých rysech vypadal portugalský barok, který se nám pokouší přiblížit José Saramago v románu Baltasar a Blimunda.