Když se v jednom rozhovoru ptali Josého Saramaga, co je největším úkolem romanopisce, odpověděl, že nejdůležitější je umět vyprávět příběhy. Ne Velký příběh, který dosud marně hledá postmoderní literatura, ale příběhy prostých lidí, tak jak by je říkali rolníci z jeho rodného kraje. Historie podle něj není posvátná a nedotknutelná, naopak říká, že je jako plátno, kde jsou bez ladu a skladu načrtnuty všechny události, které se v historii staly, a je jen na autorovi, aby našel nit, kterou je spojí dohromady. V Baltasarovi a Blimundě se tak dočkáme mnoha anachronismů, protože náš vypravěč žije v současnosti, a tak do příběhu našich dvou hrdinů právě takovou perspektivu vnáší.

V románu se přeneseme do Portugalska 18. století, kdy vládne král Jan V., díky neuvěřitelným příjmům z brazilských, afrických a indických kolonií nejbohatší vládce Evropy. Když se panovník od své rakouské manželky Marie Anny dlouho nemůže dočkat potomka, učiní slavnostní slib, že pokud k otěhotnění dojde, vystaví ve vesnici Mafra, asi padesát kilometrů severozápadně od Lisabonu, františkánskému řádu klášter. Když ke kýženému početí konečně dojde a je vydán příkaz začít stavět, mohou se čtenáři ponořit do monumentálního díla, které vzniká nejenom na návrší zvaném Hlídka, ale Saramagovou zásluhou i na papíře. Konstrukce kláštera je ovšem jen kulisou milostnému příběhu dvou společenských solitérů: Baltasara, šestadvacetiletého jednorukého válečného veterána, jenž přichází do hlavního města vybaven nástavci na zmrzačenou ruku v podobě háku a bodce, a Blimundy, devatenáctileté dívky, která oplývá zázračným darem vidět nalačno to, co jiným zůstává skryto, totiž lidské nitro. Oba se seznámí na autodafé, při které matka Blimundy odchází do vyhnanství. Baltasar se již předtím seznámil s knězem Bartolomeem Lourençem, jehož touha vzlétnout ve stroji vlastní konstrukce se stane životním osudem obou našich hlavních hrdinů, kteří se přestěhují do Mafry.

S pomocí Baltasarovy ruky a Blimundiných očí (princip létání zde spočívá v tom, že slunce k sobě přitahuje jantarové koule naplněné dušemi umírajících, které Blimunda sbírá svým vnitřním zrakem) se ptakostroj povede sestrojit a ve chvíli nejvyššího ohrožení, když se o knězův vynález začne velmi intenzivně zajímat Svatá inkvizice (nezapomeňme, že Portugalsko v té době za Evropou nesmírně zaostávalo, což popsal svého času i Voltaire ve svém Candidovi), jím všichni tři uprchnou. Pamětihodný let nad Mafrou, kde se třicet tisíc lidí podílí na stavbě megalomanského projektu pro tři sta mnichů, je svědky považován za zjevení Ducha svatého. Po šťastném přistání odchází Lourenço do Španělska, kde šílený brzy umírá, a Baltasar s Blimundou se vrátí pomáhat na stavbu. On čas od času odejde dobře ukrytý stroj zkontrolovat, ona udržuje nuznou domácnost, děti nemají. Román vrcholí nehodou, kdy Baltasar nešťastnou náhodou uvolní plachtu, jež ukrývala jantarové koule s dušemi před slunečním žárem, a odlétá sám neznámo kam. Blimunda jej dlouhých osm let hledá, aby jej nakonec našla tam, kde celý jejich milostný příběh začal: na lisabonském hlavním náměstí, kde Baltasar hoří v autodafé.

Baroknost i ve stylu psaní
Věnujme se nejprve stylu, který je pro Josého Saramaga tak typický. Baltasar a Blimunda je psán v předlouhých souvětích a odstavcích, kde je záměrně vynechávána jakákoli interpunkce, jež by uvozovala přímou řeč. I když čtenář postrádá obvyklá vodítka při orientaci v textu, například jména těch, kteří dialog vedou, necítí se v košatých větách ztracený. Saramago má velký dar přesně charakterizovat své postavy a dosahuje v takřka jednolitém diskurzu zdání přirozené verbality, která se někdy velmi blíží modernistické technice proudu vědomí. Syntax se větví v mnohanásobných větných členech, čímž se na straně jedné dosahuje až barokního pocitu exuberance (exempla či kázání z té doby pocházející jsou také metaforicky velmi výmluvná), na straně druhé nás však spisovatel zahlcuje výčty všeho možného i nemožného, co ve své autorské mysli drží, a svými sáhodlouhými popisy a výčty své publikum leckdy nudí.

Jak už jsme uvedli, Saramago nám předkládá příběh viděný prizmatem přítomnosti, dočkáme se tedy mnoha přirovnání, která nás uhodí do očí, neboť do 18. století rozhodně nepatří; za všechny zmiňme autorovy připomínky budoucnosti létajících strojů, jež budou vybaveny motory, či útěchu pro Baltasara, že dvě stě padesát let po něm si lidé budou moci pořídit na zmrzačenou ruku místo háku protézu. S takovým literárním postupem se ovšem ve světové ani v portugalské literatuře nesetkáváme poprvé. Již v prvním románu portugalské literatury Podloubí v Anenské ulici komentuje jeho autor Almeida Garrett středověký příběh z pohledu své doby, ve světě anglosaské literatury pak techniku zcizovacího efektu (alienation effect) proslavil anglický spisovatel John Fowles. José Saramago ji tak používá poněkud schematicky: snaží se využít prakticky každé příležitosti, aby diskreditoval katolickou církev a její instituce tím, že naturalisticky líčí potřeby a prohřešky těla u mnichů a jeptišek a připomíná zločiny, jichž se Svatá inkvizice na Portugalcích dopustila.

Kdo Bůh? Člověk?
Jaká je tedy autorita Josého Saramaga jako vypravěče? Můžeme s jistotou říci, že je vypravěčem vševědoucím, svůj příběh ovládá do nejmenšího detailu. Občas dokonce cítí potřebu čtenáři sdělit, že právě on je tím, kdo mu celou tuto historii líčí, nebo že všechny myšlenky postav v knize vystupujících jsou vlastně myšlenkami pouze jeho samotného. Saramagovým oblíbeným trikem je hra na Boha: v jedné větě nám prozradí budoucí životaběh a smrt vedlejších postav, jako by se bál, že později zapomene a už se o nich nezmíní. Z tohoto titulu se též cítí povolán neustále kritizovat církev, protože ta se podle něj od původních ideálů a sepětí s lidem velmi vzdálila.

Do tohoto rámce zapadá i Saramagův magický realismus. Se svým publikem hraje neustále hru na pravděpodobnost a uvěřitelnost. A tak jsme svědky toho, jak Blimunda shromažďuje na přání Bartolomea Lourença do lahvičky duše lidí, protože kněz věří, že mu pomohou vzlétnout. Poučení a vzdělaní čtenáři samozřejmě nad takovou pošetilostí vrtí hlavou, jenže pak jsou svědky "zázraku" - oproti všem očekáváním se totiž ptakostroj odlepí od země a letí! Teprve poté si uvědomíme, jak mnoho Saramago svůj příběh ovládá. Před našima očima konstruuje theatrum mundi, divadlo světa, v němž obyčejní lidé nezmohou nic proti vůli Boží, králově či autorově. Je sympatické, že posledně jmenovaný, narozdíl od prvních dvou, má velký soucit s těmi nejubožejšími; možná za to může Saramagova levicová orientace. Na důkaz absolutní identifikace s nejnižšími vrstvami nechá v knize vystupovat sám sebe - odsouzenec Saramago je upálen v autodafé za domnělé novokřtěnectví. V románu nezanechá žádnou stopu, ale spisovatel považuje za důležité pojmenovat jej, přidělit mu identitu. Proto má tak mnoho postav v Baltasarovi a Blimundě jména, i když vystupují třeba pouze v jedné scéně a někdy ani to ne. Beze jména by pro historii neexistovali, dějiny by je ignorovaly, i když především tito řadoví dělníci riskovali a nezřídka i položili své životy za to, aby něco významného, věky přetrvávajícího mohlo vzniknout. Stejnou službu jako Saramago Franciscu Marquesovi či Joao Elvasovi prokazují pomníky padlým v obou světových válkách, či každoroční čtení jmen obětí holocaustu v synagogách.
Smrt je v románu všudypřítomná a provází postavy románu na každém kroku, nikdy ale není důvodem ke zlomu v jednání či v myšlení. Nezastaví průvod dělníků, když zastihne Francisca Marquese pod koly vozu, jenž veze obrovský kus kamene, který bude později sloužit jako ochoz nad vchodem kostela, je zkrátka nedělitelnou a samozřejmou součástí života, respektive jeho vyvrcholením. Jestliže Saramagův vztah s Bohem je vyznačen rivalitou o autoritu nad příběhem a svým způsobem nad fungováním světa, postavy románu jsou naopak hluboce věřící. V jejich nekonečném pachtění se za živobytím jim totiž nic jiného nežli víra v Boha nezbývá.

Oči a ruce
Nejvíce pozornosti se přirozeně soustřeďuje na dva protagonisty. Ať chceme, nebo ne, tato kniha je především příběhem životní lásky Baltasara a Blimundy. Jak už jsme řekli, oba jsou moderní, předsudky své doby nezatížení lidé, kteří se liší od ostatních i fyzicky. Baltasar přišel ve válce se Španělskem o levou ruku, Blimunda má zase dar vidět nalačno skrze kůži lidí jejich pravou podstatu. Pouze díky jim se podaří Lourençovi sestrojit svůj létající stroj.

Blimunda se Baltasarovi zaváže, že na něj nebude svého daru (nebo možná prokletí) zneužívat, takže když chodí po městě a sbírají duše pro ptakostroj, jde nejdříve Blimunda a za ní Baltasar tak, aby ona jej ani koutkem oka nezahlédla; připomínají tak trochu Orfea a Eurydiku naruby, narozdíl od Orfea se ale Blimunda na Baltasara naštěstí nikdy neohlédne. Pro Blimundu je vnitřní zrak prostředkem k tomu, aby dokázala předvídat běh věcí příštích - dokáže přesně diagnostikovat nemoci v lidech, které nejsou navenek ještě znát -, ale odmítá použít této výhody u Baltasara. Vědomě se tak vzdává převahy, kterou by nad ním mohla mít.

Saramaga fascinuje obraz oka. Na jednom místě líčí v knize volské oko, v němž se zrcadlí celý okolní svět, oko tedy pro něj funguje i jako zrcadlo. Nicméně je to zrcadlo vypouklé, neodráží svět takový, jaký je ve skutečnosti. Jenže ani postavy v knize (a koneckonců ani čtenáři) nedokážou vidět svět v celé jeho podstatě. Obraz oka tak symbolizuje nemožnost dobrání se objektivní pravdy, svět prostě neexistuje jinak nežli prostřednictvím jednotlivých očí.

Pokud jsou pro Blimundu důležité oči, pro Baltasara jsou zas důležité ruce, respektive absence jedné z nich. Od ostatních se odlišuje tím, že si na levou paži připíná buď bodec, nebo hák. Z celé řady kontrastů je tento možná ten nejméně nápadný. Pokud potřebuje pracovat či tvořit, nasadí si Baltasar hák, pokud se ovšem potřebuje bránit, použije bodec. Kniha je rámována dvěma událostmi, ve kterých byl tento bodec použit jako smrtící zbraň: na počátku Baltasar zabije zloděje, ke konci knihy jej pro změnu Blimunda použije proti mnichovi, který ji chce znásilnit. Dobro a zlo jsou tak ukázány dvěma podobami Baltasarovy ruky.

Na opozici kontrastů je ostatně vystavěna struktura celé knihy. Proti Baltasarovi a Blimundě, zástupcích lidových vrstev společnosti, stojí královský pár v celé svojí vznešenosti. Upřímný cit má za soupeře dvorskou etiku, chudoba se krčí před nesmírným bohatstvím královského majestátu a nohy soupeří s koly královského kočáru. Jenže Saramago ve svém bohorovném postavení nedělá mezi lidmi žádné rozdíly. Stejně jako Baltasara a Blimundu koušou štěnice i Jana V. a Marii Annu a všichni jsou jen figurkami na hrací desce šachovnice, kterou si autor přizpůsobil svým pravidlům vyprávění. Pokud tato pravidla čtenář přijme, má mu José Saramago co říci.

Všechna jména: několik slov o překladu
Závěrem ještě několik poznámek k překladu. Je nutno říci, že překladatelka stála před úkolem vpravdě složitým, kterého se ale po stylistické stránce zhostila nadmíru dobře. Stejně jako originál se i překlad čte velmi lehce a dlouhá souvětí plynou přirozeně. Co ale dojem z četby podstatně ruší, je neuvěřitelně nedbalá práce redaktorská a korektorská. To, že překladatelka používá archaismy a slova, jejichž významu málokdo rozumí (například poterna či alkovna), by se dalo ještě odpustit, pokud by byla tato zastaralá slova v textu nějak vysvětlena. Stylistické nedostatky, jako například "hradní hradby" (s. 58) či "nejoptimálnější" (s. 262), nebo dokonce gramatické chyby jako je nedodržování shody podmětu s přísudkem ("rozbíjeli se hrnce" na s. 31, "lodi předložili" na s. 60 nebo "Baltasar a Blimunda vedly mezka" na s. 126), o čárkách nemluvě, se ale opominout nedají. Několik překlepů, chybějících písmen či čárek se dá jistě pochopit, avšak nad něčím takovým zůstává rozum stát, zvláště pokud ostatní knihy z produkce nakladatelství Euromedia žádným z výše zmíněných neduhů netrpí.

Překladatelka má také velké problémy s portugalskými vlastními jmény. Ve své předmluvě k románu upozorňuje, že Saramagovy postavy mají v originále jména, která je i nějakým způsobem charakterizují, a proto jsou v Baltasarovi a Blimundě převedena do češtiny. Jenže v tomto úkolu zůstala na půli cesty. Dočkáme se tak překvapujících spojení jako "Jan Sušinka a Luís Gonzaga" (s. 45) i makaronismů jako "Sebastiana Marie de Jesus" (s. 90). Překladatelka navíc není příliš důsledná, a tak jsou někdy jména přeložena do češtiny, aby se na následující stránce nebo i řádce objevila znovu, tentokrát v originále. Narazíme tak nejprve na Jana Františka, jenž se o několik řádků později na scénu vrátí jako Joao Francisco (s. 124), či na Baltasarovu matku, jež jednou zove Marta Marie a podruhé Marta Maria (s. 104 a 105). Zvláštní kapitolu tvoří jména měst a vesnic, která jednou překladatelka skloňuje a podruhé nechává v původním tvaru. Královna Marie Anna tedy na s. 227 dojede do Belém, na s. 118 pobývá v Belému, aby na s. 119 učili kněze znovu v Belém, i když tentokrát se jedná o Belém v Brazílii.

Jednou větou, první překlad do češtiny spisovatele tak důležitého pro portugalskou kulturu, jakým určitě José Saramago je, by si pro příště zasloužil větší péči, ostražitost, pozornost a systém, než předvedly Marie Havlíková jako překladatelka a Dagmar Magincová jako redaktorka.