Nakladatelství Plus do své edice Pestrá řada konečně zařadilo portugalského zástupce. A nevybralo autora ledajakého, ale rovnou nositele Nobelovy ceny Josého Saramaga. Prozaik a esejista Saramago zemřel v roce 2010, ale dodnes má velmi početné tábory příznivců i odpůrců. Veleben a zároveň kritizován byl pro nesmlouvané názory, pro své levicově zaměřené společensko-politické působení, pro permanentní kritiku celé západní civilizace a pro drsné výpady proti římskokatolické církvi.

Čeští čtenáři mají se Saramagovým dílem bohaté zkušenosti a pravděpodobně, počítáno podle prodaných knih, si spisovatele dost oblíbili, snad kvůli svéráznému, až lehce nihilistickému humoru. První překlad Baltasar a Blimunda (Memorial do Convento) vyšel česky v roce 2003 v překladu Marie Havlíkové. Další romány s názvy Slepota (Ensaio sobre a Cegueira, česky 2010) a Kain (Caim, česky 2011) přeložila Lada Weissová. Našla způsob, jak převést autorovy charakteristické ironické komentáře, aniž by ztratily vtip a naléhavost, stejně jako zachovat typický „saramagovský“ styl. I v Putování jednoho slona tak čteme nesmírně dlouhá souvětí, stránky nejsou členěny na odstavce, udiví i naprostá absence uvozovek a veškerých interpunkčních znamének, stejně jako tvrdošíjné odmítání běžných pravidel pro používání velkých písmen. Strhující tok textu, kterým se autor snažil v nejvyšší možné míře přiblížit mluvenému projevu, fázují interpunkční znaménka v minimálním počtu.

Saramagův útlý román Putování jednoho slona vyšel v Portugalsku v roce 2008, necelé dva roky před autorovou smrtí. Váže se k němu několik přívlastků, z nichž každý je tématem na delší diskusi. Sám romanopisec označil román za „metaforu lidského života“, kritiky bývá považován za „nejoptimističtější prózu“. Dlužno dodat, že dílo se sice opravdu obejde bez popisů násilných smrtí a bez vypjatých osudových scén, ale optimismem rozhodně nepřekypuje a zdá se mi, že ani nenabízí příliš naděje. Je to především román o postavení a roli nepatrného jedince v dějinách, o pomíjivosti slávy a života. A také o moci a bezmoci, kde tehdejší moc představují dvě instituce: královský dvůr a církev. Chudí jsou líčeni jako bezmocné loutky, které plní vrtochy panstva.

Román má velmi výmluvný název. Prostá dějová linie popisuje absurdní cestu slona indického, pojmenovaného Šalamoun, z Lisabonu do Vídně někdy kolem roku 1552. V kratičké předmluvě José Saramago vysvětluje, že k myšlence napsat tuto knihu jej, jako už tolikrát, přivedla skutečná historická událost. Portugalský král Jan III. skutečně obdržel darem slona, kterého později věnoval svému švagrovi do Vídně. V románu je zvíře nejprve na dva roky odloženo do nepříliš udržované ohrady uprostřed hospodářských stavení náležících královskému paláci, kde víc strádá, než žije. Všechno se změní, když se později stane honosným svatebním darem pro rakouského arcivévodu Maxmiliána II. Habsburského. Portugalský panovník se rozhodl vyslat slona i s mnohačetným vojenským a zásobovacím doprovodem přes celou Evropu. Hrůzu nahánějící i údiv a úsměv vyvolávající procesí putovalo přes vyprahlou Kastilii až ke středomořskému pobřeží, odkud se lodí přeplavilo do italského Janova a pak se v blátě a sněhu dál trmácelo přes Alpy až do cíle cesty. Bizarní výprava se Saramagovi připomněla při spisovatelově krátkém pobytu v salcburském hotelu Elefant, který ze slonovy pouti prostřednictvím upomínkových předmětů těží dodnes. (Na okraj se možná hodí poznamenat, že podobných hotelů s více či méně shodnými názvy je po trase tehdejšího sloního putování hned několik. O hotelu Elephant v Brixenu, který se rovněž přiživuje na stále udržované tradici této zpola legendární výpravy, před třemi lety v sérii reportáží vyprávěl i současný ředitel pražské ZOO Miroslav Bobek.)

Kdo tomu tady velí?
Saramagův místopisný záznam lokalit Šalamounova putování je přesný. Vlastní příběh je však fikce na pomezí historického románu a společenskokritické eseje. Ačkoli měl skutečný slon údajně k dispozici několik mahutů, tedy jezdců a ošetřovatelů v jedné osobě, jak dokládá i vyobrazení na dobové venkovní fresce jihotyrolského hotelu, románový Šalamoun má pouze jednoho, jménem Subhro. Subhro přicestoval se slonem z Indie a poté se od něj již nevzdálil. Saramago na jejich vztahu demonstruje ostatním často cizí toleranci a solidaritu. Například když Subhro vyžaduje od vojáků, a poté dokonce od arcivévody povinné přestávky pro slona. Ti pak často vznášejí námitku „Kdo tomu tady teda velí?“ Chtělo by se odpovědět, že slon. Sám Subhro je však během cesty několikrát degradován téměř na úroveň zvířete. Třeba když rakouský arcivévoda mahuta i slona údajně kvůli obtížně vyslovitelným jménům přejmenuje. A ze Subhra je rázem Fritz.

Subhro jako zástupce jiné víry a jiné kultury klade logické, ale pro ostatní v průvodu nepříjemné a z hlediska etikety nevhodné otázky. Ty se často netýkají jen nástrah na cestě, ale vycházejí z všeobecných úvah o lidském údělu. Navzdory vysoké inteligenci je Subhro často považován za pouhý „inventář“ k obsluze zvířete-daru. Současně však mahut většinu cesty sedí slonovi na hřbetě, tedy výš než panstvo v kočáru. Možnost ovládat a řídit hlavní atrakci, vyvýšené sedátko a vedoucí místo v průvodu poskytuje Subhrovi nadhled a jeho občasné glosy někdy mají až existenciální, filozofický rozměr. A odpověď na otázku „Kdo tomu tady velí?“ přestává být tak jednoznačná.

Zmíněná „metafora lidského života“ je nadmíru aktuální a neomezuje ji doba, do níž je příběh zasazen, tedy polovina šestnáctého století. Zpočátku volně plynoucí text, který se jen lehce houpá jako dlouhý sloní krok, získává na dynamice díky vtipu i vloženým podobenstvím i do grotesky vystupňovaným činům prostých a na průvod nepřipravených obyvatel, kteří do exotického chobotnatce promítají své sny, touhy i obavy. Slon je monstrum, ale i zázračné zjevení. Za zázrak je ostatně považováno i Šalamounovo pokleknutí před kostelem v italské Padově, která se s Lisabonem přetahuje o světce, jenž je znám jako Antonín z Padovy, ačkoliv byl lisabonským rodákem a posléze patronem města.

José Saramago se v poslední dekádě života angažoval v ochraně životního prostředí a veřejně sympatizoval s radikální ekologickou organizací Greenpeace. Snad i proto si v knize neodpustil následující pasáž: „Kromě toho, že šalamouna stáhli z kůže, mu uřízli přední nohy, které poté, co je vyčistili a vyčinili, měly stát u vstupu do paláce a sloužit jako držák na vycházkové i vojenské hole, deštníky a slunečníky. Jak vidno, nebylo šalamounovi k ničemu, že si kleknul.“

Kdyby byl příběh tvořen jen historickými fakty, tímto radikálním závěrem by skončil. Jenže saramagovské putování je mnohem víc než přesun z místa na místo, stejně jako slon je tady mnohem širší pojem než jen suchozemský savec rodu Elephas.