Kain (Caim, 2009) je poslední román portugalského spisovatele Josého Saramaga (1922–2010). Velmi čtivá, lehce kontroverzní, místy humorná a často filozofující kniha je zajímavou tečkou za jeho rozsáhlým dílem. Saramago, levicový intelektuál a „profesionální“ ateista, je známý pro svou zálibu v nových pohledech na historii a jejím jakoby apokryfním přepisování, kterou úročil v čtenářsky úspěšných románech. V díle Kain ústy jedné z postav přiznává, že se vlastně považuje pouze za „vypravěče starých příběhů“.

Náboženským tématům, která podroboval silně kritickému a dogmaty nezatíženému pohledu, se autor věnoval v próze i dramatu již od osmdesátých let. O téměř dvě desetiletí později po vydání polemického a rozporuplně přijímaného románu O Evangelho segundo Jesus Cristo (Evangelium podle Ježíše Krista, 1991), se rozhodl po svém zpracovat některé části Starého zákona. V Kainovi představuje Saramago svéráznou variaci na příběh Adamova syna, zemědělce jménem Kain, jehož oběť byla Hospodinem odmítnuta, a on proto zabil bratra. Bůh pak Kaina označil cejchem zločince a odsoudil jej k mnohaletému ahasverskému putování. Během pouti prochází nejen různými prostory, ale i časy starozákonního světa, je svědkem mnohých událostí, například babylonského zmatení jazyků nebo pádu Jericha.

Saramagův bratrovrah Kain se čtenáři jeví jako sympatický, zásadový chlapík: nebojí se práce, líbí se ženám a dobře vychází s muži, ačkoli ti občas podezíravě pozorují tmavou skvrnu na jeho čele. Navíc má i anarchistické rysy, nadevše si cení svobody, má odpor k autoritám a jen tak se neskloní před moudrostí starců, hrdinstvím vojáků ani všemohoucím Bohem. Hned po smrti Ábela vmete Hospodinu do tváře, že jako vševědoucí Bůh všechno dopředu naplánoval. Během Kainových zastavení v jednotlivých „alternativních přítomnostech“ vychází najevo trest, k němuž byl odsouzen. Vidět, a tím vlastně spoluprožívat lidské utrpení. Příběhy, kterými prochází, nejsou seřazeny podle Bible, ale podle množství mrtvých. Na počátku ještě beránek na poslední chvíli zastoupí v roli oběti Abrahamova syna Izáka, ale pak následují stovky obětí v Sodomě a Gomoře, poté tisíce padlých při tažení Jozuova vojska a nakonec masakr v podobě potopy světa. Kain se celou dobu táže po Božích záměrech, po důvodech pro nesmyslné ničení a vraždění, po nějaké spravedlnosti, zejména pro nevinné.

Saramagovský příběh začíná i končí Kainovým dialogem s Bohem, který má však po většinu času formu monologické obžaloby. Bůh-stvořitel je viněn nejen ze spoluúčasti na vraždě Ábela, ale nese odpovědnost za veškeré lidské skutky. Kain přiznává, že ve zlosti vlastně zabil bratra, protože nemohl zabít Boha. Poté, co je znechucen zbytečnými zkouškami, kterými trápí lidstvo, pokusí se Kain postavit Všemohoucímu ještě jednou.

Je nutné poznamenat, že ačkoli José Saramago několikrát veřejně vystupoval proti Bibli a křesťanské víře všeobecně, román Kain se Bible v pravém slova smyslu netýká. Bible je zde spíše parodizována než kritizována. V románu najdeme pár úšklebků, například nad nelogičností některých biblických příběhů. Určité nelogičnosti se však nevyhnuly ani románu, způsobené zejména místy překombinovaným nápadem cestování v časoprostoru. Hlavní postava rebelujícího Kaina jako „hrdiny“ není ostatně v dějinách literatury a potažmo umění také ničím novým. Připomeňme především stejnojmenné veršované dílo anglického romantika George Gordona Byrona z roku 1815. Stejně tak najdeme vzpurný monolog k Bohu třeba v díle Húmus (Humus, 1917) portugalského spisovatele Raula Brandãa.

José Saramago pracoval na románu obvyklým způsobem. Směs biblických postav, událostí a citátů použil jako východisko knihy o „dějinách lidstva, které jsou dějinami nedorozumění mezi člověkem a bohem“. V historických románech zacházel podobně s dějinnými událostmi. Velké kouzlo (i úskalí) Saramagova vyprávění tkví především ve schopnosti nasvítit příběh z různých stran a nevést čtenáře pouze po jedné cestě.

Ani v této Saramagově knize nechybí suchý humor, zejména v případě „apokryfní fantazie nenapravitelné heretické povahy“ o vzniku sukně nebo o vyhnání Adama a Evy. Vtipná je epizodka o andělovi, kterému se porouchá pravé křídlo a táhne ho to „doleva“, a proto málem nestihne zabránit Abrahamovi v obětování vlastního syna. Pro autora typické jsou i „aktualizace“, v nichž nám Saramago prostřednictvím vypravěče sděluje, že biblická země Nód byla vlastně necivilizovaný zapadákov, kde chyběl „moderní život, tedy dopravní značky a reklamy na fasádách“. Stejně tak se dozvíme, co si myslí o turistických průvodcích, Buckinghamském paláci nebo židovské mnohomluvnosti.

V čem tedy tkví ona proklamovaná kontroverznost? Pro některé velmi kritické, až nenávistné pojetí postavy Boha (tvrdošíjně psaného s malým písmenem, stejně jako ostatní vlastní jména), který je pyšný, jízlivý, samolibý, žárlivý, nepřející, nedůvěřivý, krutý... (což v saramagovském ironickém duchu pěkně demonstruje zakrvavený přebal českého vydání). Neváhá dokonce uzavírat sázky se Satanem ohledně lidské poslušnosti, své ovečky nevede, ale hnidopišsky jim vládne, bojí se o své výsadní postavení... Pro jiné to může být silná beznaděj a hořkost ohledně osudu lidstva, která zaznívá silněji než v předchozích Saramagových dílech. Znovu se v různých rovinách opakuje varování před masou vedenou strachem a slepě poslouchající příkazy. Zaznívají zde závažné a zneklidňující otázky, například „kdo vytváří normy a definuje, kdo je hoden života“?

Kain je určitou paralelou k románu Slepota. Postava Kaina je charakterem i osudem podobná postavě „vidoucí“ lékařovy ženy.

José Saramago volil u většiny románů otevřený konec příběhu. Často tak nabádal čtenáře, aby se do knihy pustili znovu a četli jinýma očima. V závěrečné scéně románu Kain se odehrává hádka mezi Bohem a Kainem. Nejde v ní o žádnou malichernost, ale o budoucnost celého lidského pokolení. Ten dialog, ač ne vždy slyšitelný, možná trvá dosud. A my si můžeme položit otázku, nakolik je spor duše (navzdory jejím temným zákoutím) a svobodymilovného rozumu vnitřním soubojem v kterémkoli z nás.