Jednoho podzimního rána roku 1998 zažilo hlavní město Portugalska neobvyklý úkaz. V kraji, kde činům obvykle předchází velmi mnoho slov, se to vše odehrálo rychle a téměř bez upozornění. A výsledek poutal pozornost kolemjdoucích od časného rána. Ze stovek plakátů a reklamních tabulí na ně shlížela tvář staršího muže s chomáči šedivých vlasů na skráních a velkými brýlemi. Pod lehce ironickým obličejem s pronikavýma očima četli lidé stručný text: José Saramago, nositel Nobelovy ceny.

Portugalci samozřejmě znali autora i jeho dílo už předtím, než se jejich rodák stal vůbec prvním portugalským spisovatelem, který toto prestižní ocenění získal. Ale považovali jej především za kontroverzní osobnost, po stránce umělecké i osobní, za člověka, kterému takzvaně není nic svaté a který s urputnou posedlostí svými knihami ruší vzácný klid jejich svědomí. Teď však byl ten věčný kritik s renesanční šíří znalostí alespoň na chvíli blízký srdci většiny z nich. Vždyť připomněl světu, že portugalská literatura má světovou úroveň i význam. Porota ve Stockholmu své rozhodnutí zdůvodnila mimo jiné i kvalitou Saramagova románu Slepota, který vyšel necelé tři roky předtím, v roce 1995, jako další z dlouhé řady vzájemně více či méně provázaných románů, povídek, fejetonů i básní, o jejichž úplný výčet se nebudu pokoušet.

Saramagovy knihy lze sdružit do několika tematicky příbuzných celků. Všem je pak společný typický saramagovský jazyk, formální strukturou připomínající volně plynoucí tok, bez výrazných překážek/orientačních bodů interpunkce. Rozmáchlé věty jsou jako vzedmuté vlny, u nichž se předem neví, kolik odboček a vsuvek pohltí a donesou ke čtenáři. Celek pak doplňují ornamenty slovních hříček, lidových přirovnání nebo jejich parafrází a občasný břitký vtip či sarkastická poznámka.

José Saramago zaujal již svými fejetony, které vycházely nejprve v 60. a 70. letech v různých periodikách a v průběhu 70. let i knižně. Řadu společenských alegorií často okořeněných katastrofickou vizí, k nimž se řadí nejen Slepota, ale třeba i A Jangada de Pedra (Kamenný vor, 1986), Caverna (Jeskyně, 2000), Ensaio sobre Lucidez (Prozření, 2004) či As Intermitencias da Morte (Výpadky smrti, 2005), předznamenala už v roce 1975 kniha O ano de 1993 (Rok 1993).

Saramago si s oblibou pohrává s realitou a stírá hranice mezi fikcí a historickou skutečností. Je to patrné už v raném románu Manual de pintura e caligrafia (Příručka malby a krasopisu, 1977), a pak například ve smyšleném životopise fiktivního Ricarda Reise, jednoho z heteronym stvořených Fernandem Pessoou. Ještě mnohem silněji se podobné rysy prosazují ve slavném románu s historickým námětem, Memorial do Convento (1982, č. Baltazar a Blimunda, 2003) nebo v polemické hře s dějinami v História do cerco de Lisboa (Dějiny obléhání Lisabonu, 1989). Zatím poslední román A Viagem do Elefante (Slonova cesta, 2008) je svým až cestopisným pojetím zase příbuzný s osobitým cestopisem Viagem a Portugal (Cesta do Portugalska, 1981).Ve výčtu děl by neměla chybět ani sociálně kritická rodinná sága Levantado do Chão (Ze země vzešlý, 1980) jednoznačně obhajující právo na sedřených rolníků na revoluci, kafkovská novela Todos os Nomes (Všechna jména, 1997) či proslulý román O Evangelo segundo Jesus Cristo (Evangelium podle Ježíše Krista, 1991), který svým kontroverzním výkladem části Nového zákona vzbudil u části veřejnosti značnou nevoli a přispěl k tomu, že autor přijal za svůj druhý domov španělský ostrov Lanzarote.

Román Slepota je s některými dalšími Saramagovými díly provázán intertextovými vazbami. V brazilském filmovém dokumentu o zraku a vidoucích i nevidomých očích, A janela da alma (Okno duše, 2002) Saramago vypráví, jak se zrodila myšlenka napsat tento román: „Seděl jsem sám v jedné lisabonské kavárně a najednou mě kdoví proč napadlo, jak by svět vypadal, kdybychom byli všichni slepí. A vzápětí jsem znal i odpověď. Uvědomil jsem si, že už slepí jsme. Že nás obklopuje slepota, nikoliv jako fyziologická vada, ale jako vada duše.“ Dál spisovatel ve zmíněném dokumentu hovoří o světě vidoucích, kteří vlastně nevidí skutečnost, ale jen její odraz, její stín. Takový obraz jasně evokuje Platónovo podobenství o jeskyni (k němuž se spisovatel později vrátil a svým způsobem je převyprávěl a převedl do soudobých kulis v románu, který i přímočaře nazval Jeskyně).

José Saramago ve svých dílech opakovaně kritizuje existující společenské pořádky, uspořádání a fungování světa, řízeného pravidly moderní civilizace, peněz, majetku, „slepé“ spotřeby. Slepota, která se nečekaně jako epidemie začne šířit mezi lidmi a postihuje každého bez výjimky, není v Saramagově pojetí trestem, který potrestanému přinášel očištění, trestem, který by vyvažoval spáchané zlo. Slepota má paradoxně otevřít oči těm, kteří už slepí byli.

Svou trvalou nespokojenost s existujícím stavem věcí, s fungováním moderní společnosti, jejíž vady většina lidí přestala vnímat a otupěla k nim, řeší autor razantním způsobem. Sebere lidem jednu jedinou schopnost, schopnost vidět, a sleduje, jak si s tím soukolí nazývané společnost poradí. A postupně ukazuje, jak selhává jedno opatření za druhým. A mimo jiné tím i říká, že stávající metody neumí pomoci těm, kteří jsou skutečně v nouzi. Naznačuje, že takzvaná moderní společnost neprokazuje vynalézavost v metodách, jimiž chce problémy řešit. Poté, co počet osob zasažených „bělozrakostí“ dosáhne několika desítek, a další stále přibývají, postupují „příslušné úřady“ velice podobně jako středověcí vládci, kteří nechávali potenciální šiřitele nakažlivých chorob ve čtyřicetidenní karanténě. Zajímavý je výběr objektů, kde lze nemocné izolovat. Slepota postupně zasáhne všechny, takže místo, kde mají slepí žít, představuje alegorii cíle, k němuž společnost směřuje. Podle autora vedou současné vlády své země a jejich obyvatele tak, že budoucnost bude buď připomínat život v kasárnách, nebo jednom velkém nákupním centru, na výstavišti či veletrhu, nebo v blázinci. A poslední možnost, tedy blázinec, vyjde z výběru jako nepříhodnější. Vzájemné odcizení dosahuje takové hloubky, až hraničí s pomateností. Vůdci posedlí mocí směřují své země k chaosu, šílenství.

Ve světě slepoty ztrácí smysl nejen obrazy (zrakové vjemy), ale i vlastní jména. Působí poněkud přízračně, že v celé knize nenajdeme jediné vlastní jméno. Nepojmenovaní lidé se vůči okolí identifikují rolí, již hrají v rámci celku, případně tím, čím druhé upoutají. Neboť, jak říká jedna z postav: V každém z nás je něco, co nemá jméno, a to něco jsme my. Pojmenování jako „dívka v tmavých brýlích“, „starý muž s klípcem“, „lékař“, „zloděj“ a podobně slouží i jako stručná charakteristika jednotlivce i určitého typu, řady podobných lidí, připomínajících zástup, v němž se slepci, jeden druhému s rukou na rameni, pohybují.

Jen jedné osobě zůstane zrak zachován. Ta, která se představuje jako „lékařova žena“, vidí. Proč? Proč právě ona smí dál používat oči? I ona sama si opakovaně klade tutéž otázku. Zrak jí byl zachován jednak proto, aby mohla podat svědectví. Její oči kontrastují s okolní slepotou. A především ona skutečně viděla již předtím, než svět, dávno slepý, oslepl definitivně. Patří k saramagovským postavám jasnozřivých žen, jakou je například Blimunda, z Baltazara a Blimundy. Cítí, že nevidí kvůli sobě, ale pro druhé. Jenže současně se bojí, když řekne o své výhodě ostatním, draze za to zaplatí. Proto neprozradí, že vidí. Přizná se k tomu teprve poté, když lidé, kteří prošli peklem fyziologické slepoty v blázinci, částečně prohlédnou v srdci pod diktátem hrstky „zlých slepců“.

Odchod z blázince a cesta městem je už cestou návratu, není ovšem jasné, jak daleko zpátky se mají lidé vrátit. Svět jako by byl zpět v prvobytně pospolné společnosti, tlupy lovců se vydávají za potravou, ale kupodivu mezi sebou nesoupeří, nebojují. Jako by dalším a možná nechtěným poselstvím knihy bylo, že lidé se mezi sebou přestanou prát, jedině když jim bude tak zle, že jim na to nezbudou síly. A všichni na tom budou stejně, takže si navzájem nemají co vzít.

O José Saramagovi je známo, že patří k nezdolným příznivcům levicových, marxistických ideálů. Současně je nenapravitelným idealistou, který navzdory zkušenosti dějin věří, že svět takových ideálů je dobrovolně možný. Přitom však neváhá nahlížet rub věcí bez ohledu na ideologii. Součástí jeho světonázoru je i vytrvalá kritika katolické církve jako pokrytecké instituce sloužící mocenským cílům. Autor, pro něhož je „Bůh mlčení vesmíru a člověk výkřik, který tomu mlčení dává smysl“ (Cadernos de Lanzarote), církvi opakovaně vyčítá, že člověka „oslepuje“, že omezuje jeho poznání. Nepopírá přitom, že člověk potřebuje v něco věřit, ale i tato víra je často jen zhoubně slepá. I slepci ve městě slepců se srocují na náměstích, kde prožívají falešný pocit sounáležitosti díky víře předávané ústy samozvaných evangelistů. „Lékařova žena“ to vidí a děsí ji to. Nicméně i ona, v okamžiku krajního vyčerpání, hledá místo, kde si odpočinout a nabrat síly. Zamíří do kostela. A tam objeví další rozměr slepoty. Sochy a obrazy svatých mají zavázané oči. Světci jsou stejně slepí jako lidé. Na člověka už neshlíží Boží oko. A pro „lékařovu ženu“, jedinou vidoucí (vědoucí?) průvodkyni světem slepých, má tato skutečnost jasné poselství, v němž konečně spatřuje smysl epidemie: člověk usoudil, že Bůh je slepý, a proto si nezaslouží mít vidoucí oči. Tento radikální odsudek vzbudí vášnivou debatu mezi ženinými přáteli.

Podobná polemika se rozpoutala po vydání Slepoty, ale i většiny dalších Saramagových knih.