Polský prozaik Wojciech Kuczok (1972) přijel do Prahy představit český překlad románu Smrad, za nějž získal prestižní cenu Nike.

OH: Četl jsem, že jste speleolog a objevil jste jeskyni...
WK: Je šest set metrů dlouhá... Vykopal jsem díru do země a najednou tam bylo šest set metrů chodeb. Teď mám problémy s páteří, ale předtím jsem to bral hlavně jako sport... Považuju to ale taky za určitý druh tvorby - ta místa je rovněž třeba zachytit a nazvat. Je tam jedno velmi těsné místo, kam můžete jít bez lana, ale nikoliv sám, musí vás někdo vytáhnout za ruku. Nazval jsem ho - to je takový intertextový vtip - Hluboké hrdlo.

- Za román Smrad jste získal cenu Nike. Jaký byl ceremoniál a následný ohlas?
- Vždycky jsem si musel dát panáka, protože jsem byl velmi nervózní. Všichni se na to dívali v televizi, dostal jsem dvě stě esemesek najednou, tehdy se ze mě stala megahvězda. Najednou mi volali z novin, jestli nechci psát o módě, o sportu... Týden předtím navíc Šrámy dostaly hlavní cenu na filmovém festivalu v Gdyni - a tento film byl také vyslán za Polsko do soutěže o Oscara pro nejlepší zahraniční film. Denně měla Gazeta Wyborcza mé jméno nebo fotografii na titulní stránce, takže šílené... Teď už mi ale zas začíná tvrdnout zem pod nohama... Dodnes z té knihy nicméně žiju, vyšla už třikrát, prodalo se sto dvacet tisíc výtisků a byla přeložena do sedmnácti jazyků.

- Jste také filmovým vědcem. Tady se pořád opakuje, jak v Polsku mají rádi české filmy...
- U nás jsou opravdu velmi populární. A myslím, že to je ve většině případů zasloužené, hlavně u filmů v 60. letech, pak i u některých z 90. let. Není ani tak důležité, kdo je natočil, důležitá je „českost“. To znamená, že film bude vtipný, ironický a bude se na něj dobře dívat po třetím pivě. Nicméně třeba u Hřebejka šla kvalita podle mě po Musíme si pomáhat hodně dolů... Mým nejoblíbenějším československým filmem je Obchod na korze.

-  Na konci románu Smrad vypravěč zívá - a váš nový román se jmenuje Ospalost. Má to nějakou souvislost?
- To je dobré, to jsem si ani neuvědomil... Ospalost je složená ze tří příběhů, které se propojují, ale jeden z nich hlavním hrdinou jakoby navazuje na Smrad. Také on jako jedna z postav Smradu sedí ve sklepě a pozoruje život, který plyne nad ním na chodníku - ovšem o několik desítek let později. Ospalost vznikla ze scénáře, který jsem poté „přeložil“ do literatury, proto je více obrazová. Když jsem začal psát scénář, vůbec jsem netušil, že to bude taky knížka. Ale nebyl jsem spokojený s tím, jak režisérka pojala některé scény, a tak jsem si pak napsal vlastní verzi.

- A jak to bylo s románem Smrad a filmem Šrámy - ty mají taktéž něco společného?
- Šrámy vznikaly souběžně se Smradem, podle povídky Ďábel. Neměly mít společného nic, ale nakonec je v obou téma dominantního otce a týraného dítěte. Smrad je vlastně jakási rodinná antisága - rodina se skládá ze samých podivínů.

- Co románu říkali vaši rodiče?
- Byli pyšní, protože mi přinesl úspěch. Kdyby nebyl tak dobře přijatý, možná by se cítili dotčení, ale naštěstí to bylo opačně. Můj otec se dokonce sebevražedně identifikoval s románovou postavou a někdy se dnes představuje jako „starý K.“. Jinak to ale není autobiografický text - topografie mého rodného města je nicméně v románu velmi přesná.

- Co vás právě na příběhu dominantního otce a týraného syna zajímalo?
- Je to tak trochu archetypální situace - otec pevnou rukou vychovává syna, navíc v Polsku, kde je rodina „posvátná“. Rozhodl jsem se, že na příkladu „zdravé“ katolické rodiny ukážu, že může nastat takováto patologická situace. Protože otcova ruka je svatá... Takže jsem napsal určitou metaforickou diagnózu polské rodiny.

-Jak reagovala polská církev?
- U nás je takové schizma. Jsou zde posluchači Radia Maryja a těm se román pochopitelně nelíbí, protože poslouchají jen to, co jim při kázání řekne kněz. To je ovšem jen marginální část církve. Jiní kněží třeba mou knihu i citovali při kázání - náš arcibiskup se stal velkým obdivovatelem Smradu, protože je jasné, že jde o knihu zabývající se rodinou.

- Je postava „starého K.“ odkazem na díla Franze Kafky?
- Tak trochu jsem počítal s tím, že mi lidé budou připomínat jak Kafku, tak Prousta, ale je to takový způsob, jakým se malý slezský chlapec může povznést nad všednodennost.

- Jaké je postavení Slezska v rámci Polska?
- Je to především otázka jazyka, protože máme nářečí, kterým vyjadřujeme svou distanci a svou autonomii - to se objevuje i ve Smradu. Ve Slezsku je také rodinný a církevní kult ještě silnější - stejně jako kult práce. Otec šel do dolů a v domě panoval matriarchát... Rodina mého hrdiny je jiná také tím, že má určité aristokratické požadavky - což je jedna z příčin jejího neštěstí. Protože oni žádná šlechta nejsou. Ten pocit vychází jen z toho, že mají vlastní dům, že nežijí v bytě v pavlačovém domě.

- Ve vašem románu se také objevují pasáže o tom, jak slezští muži rukovali do wehrmachtu, a o tom, jak Polák nepouští za války Žida do svého domu...
- Vypravěč hledá příčiny zla ve své rodině. Jestli náhodou starý K. třeba v minulosti nezakusil nějakou křivdu - ale nachází jen dobré, opravdové lidi... A pak jsem tam také chtěl dodat základní historické momenty Slezska - tedy to, že Slezané byli přijímáni do wehrmachtu... Můj dědeček se na fotografii v německé uniformě usmívá. A co se týče Židů, byl jsem vychovaný v atmosféře špatného polského antisemitismu - totiž, že Židé zabili Ježíše Krista... Poté jsem třeba zjistil, že na místě, co stávala synagoga, je dnes McDonald's. Teprve jako dospělý jsem si zaplňoval takováto bílá místa.

***

Větrání v Polsku

Wojciech Kuczok (1972) debutoval básnickou sbírkou Uvěřitelné příběhy (1996), na niž navázal povídkovými soubory Obyčejné příběhy (1999) a Kostřenky (2002). V roce 2003 uveřejnil román Smrad, za nějž získal prestižní polskou cenu Nike. Poté následovaly další povídkové knihy Kruh přízraků (2004) a Přebrané příběhy (2005). Vloni autor vydal druhý román Ospalost. Nyní publikovalo nakladatelství Havran román Smrad v překladu Barbory Gregorové.