Wojciech Kuczok (1972) napsal moderní rodinnou kroniku, která se v českých zemích jako typ vyprávění těší nemalé oblibě – a to jak u čtenářů, tak i autorů (např. Paměť mojí babičce, Patriarchátu dávno zašlá sláva). Narozdíl od cizokrajných příběhů se Kuczok pustil do temných míst národní povahy, čímž spojil osobní výpověď s obecně významovou rovinou. Napsal-li Tolstoj, že každá nešťastná rodina je nešťastná po svém, pak Kuczok díky nadsázce a střízlivé karikatuře od tohoto tvrzení odhlíží a dává všanc problematiku, s níž by měl mít nejeden z nás zkušenost. Ústředním hrdinou knížky a zároveň vypravěčem je dost možná autorovo alter ego, které otevřeně popisuje dějiny rodu (a jednoho domu) v průběhu 20. století, přičemž – jak už to v podobných románech bývá – na pozadí malého vyprávění se rýsují velké dějiny s jeho společenskými předěly. Knížka Smrad s ironickým podtitulem Antibiografie získala v Polsku v roce 2004 prestižní cenu Nike.

Ve středu vypravěčovy pozornosti se ocitá otec jako hlava rodiny: vnitřně nejistý „starý K.“ (jinak mu hl. hrdina neřekne) prosazuje despotickou výchovu, aby udělal ze svého syna cokoli, jen ne padavku. Od otcovského středobodu jsou analogicky odvozená i jména dalších postav v pokrevní linii – sestra starého K. (bigotní), bratr starého K. (starý mládenec, žije pod dohledem své sestry) a otec starého K. (architekt), který postavil rodinné sídlo, jež mělo vzkvétat a jímž měl znít smích jeho vnoučat, kdyby vše nedopadlo poněkud jinak. Autor jako součást vyprávění popisuje události, které předcházely narození vypravěče, protože se v nich skrývá prvopočátek všech pozdějších peripetií a zároveň se tak proměny vztahů a nálad mohou ukazovat v určitém kontinuu. Připomene to Plechový bubínek: Vzít to pěkně z gruntu, podobně jako Oskar vypráví o bizarních okolnostech svého početí.

Kuczokova knížka se opravdu pěkně čte, ale už míň se zadírá do mysli. Patrně je to tím, že Kuczok odkrývá motivy typické pro polskou národní povahu, která nám není vlastní: překládají se tu cizí traumata. Proto v českých souřadnicích bude Smrad zřejmě méně srozumitelný, neboli do českého prostředí hůře přenosný. Co ale bezprostředně působí, je tragikomika. Kuczok si dává záležet na výstižné, umě črtané povahokresbě, která odhaluje příčiny hrdinova anti-zrání. Zde spočívá síla knížky, neboť povahy konfrontované s konkrétními situacemi dokáže obnažit nenuceně a s údernou výstižností. Kuczok zároveň nelpí na autenticitě, na jednotlivých detailech lidské individuality, tudíž každou z postav formuje krácení střihačskými nůžkami. Díky této simplifikaci, která ovšem knížce neubírá na psychologické přesvědčivosti, naopak ji posiluje, uvolňuje prostor pro kýženou nadsázku. Ta taky zaručuje, že popisované události jako rutinní bití bičíkem nevyznívají tolik tíživě.

Příběh hrdinova utrpení, jenž má Kuczok na srdci, vidíme jako na dlani, kloužeme zrakem po stránkách s takovou samozřejmostí, jakoby ho autor vyprávěl již nespočetněkrát. Kuczok všechny povahy a vztahy bedlivě sleduje, dokáže vyzdvihnout to podstatné a dovést situace do tragikomických důsledků. Symbol smradu, který se šíří mezi nejbližšími příbuznými, jakož i po městě, naplno odhalí svoji podstatu až v závěru knížky, když sanitární nehoda způsobí, že se rodinné sídlo utápí ve fekáliích. Odněkud zdáli tu na konci cesty zaznívá romanticky chmurný Edgar A. Poe v povídce Zánik domu Usherů. Motiv zkázy teď už nesymbolizuje jenom rozlezlý smrad, ale i skutečná kalamita, která konečný verdikt nad rodinnou situací jenom podtrhne.