”Nikdy nikomu neřeknu ”za mých časů”, protože žádný z časů nebyl můj, dokonce i když jsem ho měl,” svěřuje se čtenáři ve své ”antibiografické” knize Gnój (Flákač), básník, prozaik a filmový kritik Wojciech Kuczok (1972).

Osudové linie románu, složeného ze střípků dětských vzpomínek, a to především zasunutých traumat, skryté nenávisti či nevědomé psychické závislosti, mohou být zajímavé už pouze tím, že vyšel u renomovaného varšavského vydavatelství WAB… Kuczok není autorem mainstreamovým, stejně jako většina autorů narozených v letech sedmdesátých, proto je zájem velkého vydavatelství o jeho prózu pro mnohé trochu překvapením. A na druhou stranu samozřejmě milým potěšením.

Přestože byl již dříve nominován na cenu NIKE (za čtyři roky starý debut Opowieści słychane), nebo na Paszport polityki - za povídkový soubor Skieleciarki (2002), do širšího čtenářského povědomí se společně s pozitivními ohlasy jak ze strany čtenářů, tak i odborné kritiky, dostal právě díky své poslední knize. Podle Gnoju totiž záhy napsal i filmový scénář k filmu Pręgi (Pruhy), který by měla natáčet filmová společnost TOR.

Kniha není postavena na dramatické zápletce s překvapivým koncem či na milostném romansu, ale na naprosto obyčejném příběhu dospívajícího chlapce – jedináčka. To on je po celou dobu hlavním hrdinou, i když je právě text vyprávěn v er-formě. To on si, stejně asi jako každé dítě, vytváří svůj vlastní svět - svět představ, snů, tužeb a nesplněných přání…

Ve skrytých, a jakoby naprosto přirozených, psychologicko-sociálních nuancích zdánlivě obyčejného života je Kuczok výstižný a autentický, často do takové míry, že z toho až běhá mráz po zádech. A ke své literární výpovědi nepotřebuje žádné speciální stylistické efekty (nepovažujeme-li za ně slezské nářečí, které umocňuje věrohodnost, filmový děj či automatičnost rodinných stereotypů).

Každý člověk si i po letech jistě velice dobře uvědomuje, jak dokáže být dětská optika světa tak diametrálně odlišná od té skutečné. Kuczokovi se daří tyto dva světy odlišit, ale zároveň (díky odstupu téměř dvou desítek let) propojit, přičemž se ovšem vyvaruje jakéhokoli extrému. Daří se mu být objektivní, soudný a v pravou chvíli zesměšnit buď konkrétní situaci, nebo sama sebe, respektive své reminiscentní alter ego. A co je hlavní – je schopen prostřednictvím svých stránek odpustit. ”Teprve po smrti se ukáže, že jsme rodiče milovali za jejich selhání, za to, co se nám společně nepodařilo, jejich chyby dojímavě vyvstávají z hrobů a nedají se zatlačit zpět. Ach, teprve po smrti se ukáže.”