Nový román Wojciecha Kuczoka má trochu zprofanovaný původ – vznikal jako scénář k filmu Magdaleny Piekorz a kniha zároveň. Kniha se v knihkupectvích objevila zjara roku 2008, film na podzim.

Román tvoří tři příběhy tří hlavních hrdinů, kteří se nacházejí v určitém mezním bodě svého života. Mají vyřešit zásadní problém, osudově se rozhodnout, přičemž však svá rozhodnutí oddalují. Přešlapují na místě, a tak vlastně stagnují, ocitají se v určitém stavu letargie, oné titulové ospalosti, jež však je klamná a především neudržitelná. Pod povrchem tohoto zdánlivého polospánku všechno vře a křičí.

Adam právě ukončil lékařskou fakultu, získal místo v místní nemocnici, jenže má to své ale – je homosexuál. A nevědoucí rodiče touží po tom, aby se usadil v rodné vsi a založil rodinu. Robert je ženatý čtyřicátník, spisovatel, avšak momentálně v rodinné i tvůrčí krizi. K tomu všemu se dozvídá, že má rakovinu a zbývá mu několik posledních měsíců života. Růža bývala slavnou a obsazovanou herečkou, dokud se nerozhodla zasvětit život svému muži. Také zde se však objevuje ale – muž ji podvádí a Růža začíná usínat, kdykoli se více rozruší, což je většinou kvůli manželově nevěře. Nemoc se nazývá narkolepsie a není smrtelná. Tato diagnóza je zároveň přímou metaforou Růženina stavu – je doslovným zavíráním očí před pravdou. Dá se očekávat, že se cesty hrdinů zkříží, v některých případech okrajově, v některých osudově.

Zdá se, že se nám tu začíná rýsovat námět na průměrnou, uzívanou telenovelu. Kuczok se v románu zaměřil na současná společenská témata, nutno poznamenat, že častou diskusí již notně otřepaná - krize středního věku, homosexualita a její přijetí ve společnosti, vyrovnávání se se smrtí či s nevěrou partnera. Kuczok si však od těchto „zužitých“ problémů zachovává odstup, co víc, využívá je k vlastním autorským kreacím, ve kterých je zesměšňuje, ironizuje, obrací v humor. Stejným způsobem nakládá i s hrdiny. Staví je do situací, kdy jsou sami zaskočeni vlastním chováním, vnitřními pochody. Adam je tak např. zostuzen a zaskočen vlastní pohnutkou, že si chce přisednout v autobusu k chlapci, který ho zároveň přitahuje. Objekt Adamova zájmu je zase přímo znechucen myšlenkou, že by se mu snad mohli líbit muži, na druhé straně rád podlehne probuzeným pudům a vášním.

Po stylistické stránce se v románu setkáváme s tím, co známe z autorovy předcházející tvorby. Barvitému líčení nechybí nadsázka, humor, často se setkáme s parodií. Vyprávění Kuczok přikrašluje i formálně - mistrným stylistickým popisem, mírně ironickým, barokně nabubřelým jazykem s precizně volenými slůvky a slovíčky. Objevují se zdrobněliny, nahromadění synonym, knižní stylistická vrstva, což nám může připomínat styl Gombrowiczův. Samozřejmě nechybí autorovo oblíbené slezské nářečí. Vytvořený styl pak působí přemrštěně, rozšafně, okázale až kýčovitě a zásadním způsobem tak ovlivňuje i vnímání obsahu díla. Ten se mění v satiru, karikaturu.

Lze říci, že román tvoří dosti podstatná svrchní vrstva, kdy si Kuczok pohrává se samotným jazykem, s jeho možnostmi, buduje množství úsměvných odboček i retrospektivních vysvětlivek. S cílem pobavit čtenáře se také zaměřuje na vykreslení obsesivního chování svých hrdinů (v Kuczokově tvorbě, dá se říci, neopomenutelného), spojeného s ironií a vypravěčským nadhledem. A tak Robert, spisovatel na smrt chorý, s oblibou oknem své suterénní pracovny šmíruje chodkyně, či spíš jejich části – nohy. Nahlíží jim pod sukně a rozrušeně kreslí náčrty toho, co spatřil.

Pod svrchní vrstvou, zaměřenou na jazykové hrátky a situační komiku, se však kryje podstata příběhů. Jejich sdělení je strohé, místy drsné a kruté, přesně takové, jaké známe z debutového románu Gnój (Smrad). Kuczok se ve vyprávěném snaží poukázat na slabosti hrdinů, kteří se bojí čelit životním problémům a hlavně je jakkoli řešit. Roberta tak skličuje vědomí jeho vlastní letité pohodlnosti, oportunismu, manipulovatelnosti i neočekávaný střet z nemocí. Adam zase bojuje s vlastní váhavostí sdělit pravdu svým rodičům, Růža s přiznáním si manželovy nevěry. Zmiňovaná ospalost, neudržitelný status quo trvá do doby, kdy přijde impuls. Tím je vzájemné setkání jednotlivých postav.

Tento hybný moment záhy přináší své výsledky. Hrdinové se odvažují vyřešit své problémy, vítězí nad vlastní „ospalostí“ a přesně zde se pak může čtenáři zdát, že příběh začíná sklouzávat k triviálnímu happy-endu. Kuczok však zažité stereotypy řešení krizových situací ruší nestandardním dějovým vyústěním. Klišé se nekoná. Konečné vyznění příběhů tak posouvá opět směrem k ironii a vtipu, ba ke kýčovité grotesce. Na konci románu jde o prozření, vítězství nad sebou samým, o „probuzení se“, jenž si však s sebou nese komický „outěžek“, nebo se mu naopak dostane tragického vyznění.

O vítězství nad literárními stereotypy jde nakonec i u autora, který prokázal, že dokáže umně operovat s notně zužitými tématy, dodat jim nový rozměr a pohlížet na ně s potřebným literárním odstupem.