Dimova, Teodora: Majkite

Andrea

Dívali se, jak schází ze schodů – se zpomalenými pohyby, v bílém oblečení ze second handu, nechtěla šaty, jež jí kupoval Pavel, protože Pavel mi nedává peníze, abych si sama koupila šaty, ale chodí se mnou do obchodů, v bílém oblečení ze second handu, ani si nedala tu práci je vyprat, takže se z něj šířil charakteristický pach bídy, mizérie, cizoty, nedostatku, převahy těch, kteří tyhle šaty darovali, převahy těch evropských boháčů, vlastníků příjemného dechu i příjemných tkanin, sebejistoty jejich pachů – v bílém oblečení, na prsou trička byl vytištěn nějaký znak, podobný symbolu hippies před sto lety, symbolu, po němž šla a určitě si ho spletla s tím na tričku, dala za ně celé dva leva, protože si spletla symbol hippies s tím nejasným znakem na triku. Ale kdyby se jí Andrea zeptala – ty sis myslela, že tohle je symbol hippies, a proto sis koupila tohle tričko, že? Hlouposti! řekla by Kristina, vykulila by ohromné modré oči s ještě většími váčky pod nimi, ale ty, pokračovala by Kristina, odkud ty bys mohla vědět o symbolu hippies, ty můj čtrnáctiletý počůránku, co ty můžeš vědět o hippies, vím všechno, mami, řekla by Andrea, všechno, všechno o nich vím, vytahané oblečení, prodřené svetry, jak nebyly džíny, jak jste nosili školní uniformy, jak vás u vchodu stříhali jako ovce, vím, jak jste tajně kouřili na školních záchodech, vím o Stoličné vodce, nechápu, jak jste ji mohli pít, znám místa, kam vás vypouštěli večer do jedenácti, jak nebyly trika, jak nebyly desky s muzikou, tenkrát jste jim říkali plotny, plotny!, skoro by vykřikla Kristina, přesně tak, mami, vím, tehdy jste křičeli: mám nejnovější plotnu Bad Company, například, odkud víš o Bad Company, vím, maminko, z rozhovorů s tátou, s vašimi kamarády, vždyť vždycky od určitého momentu, když jste na návštěvě nebo když máte návštěvu, mluvíte jen o tom, mami, o plotnách, o uniformách, o komunizmu – mami, prosím tě, nechoď ven, proč?, zeptá se Kristina a oči jí jaksi znehybní v prostoru, v jedné z těch strašidelných nehybností, a Andrea jí už nestačí odpovědět, měla pocit, že její matka v těch několika okamžicích, ve kterých znehybní, umírá, nebyla si jistá, že se zase začne pohybovat, proč nemám tenhle večer odcházet?, zeptá se Kristina udiveně znovu, jako by se nic nestalo, půjdu se jen projít, podívala se na ni Kristina ještě divněji, jen se procházím po nočních ulicích, vždyť víš, vím, mami, vím, odpoví Andrea, a já půjdu za tebou a budu se schovávat a budu se bát na ulicích, po kterých chodíš, budu se za tebou nořit do podchodů, budu za tebou mizet v parcích, abych za tebou slídila, stopovala tě, abych se k tobě obracela zády ve večerkách, a ty abys ani netušila, že jsem nablízku, abych viděla, jak se ohlížíš, jak si do kapsy strkáš láhev vodky, jak se znovu rozhlížíš, tak vylekaná, tak maličká, tak droboučká, modrooká, s ohromnými váčky pod očima, abych se za tebou klepala strachy, že tě s tou vodkou chytí, abych viděla, jak si sedáš na lavičku, jak upíjíš, jak si zapaluješ první cigaretu, jak kolem tebe pořád procházejí různí týpci a ty jim nabízíš vodku a někteří si k tobě sedají, přiopilí, opilci a pijete z jedné a téže láhve vodky, tehdy se unavím stáním ve tmě, v houští, za nějakým stromem, jsem vyčerpaná sledováním, začínám tě nenávidět, nenávidět tolik, že mě až začne bolet břicho, ale podaří se mi nerozbrečet se a podaří se mi se ze všech sil nerozkřičet v tom tichu, v noci, několik metrů od tebe a tvé náhodné společnosti, proč, proč, proč Bůh dal ostatním dětem matky, a mně tenhle hadr, tohle smetí rozváté nevyléčitelnou bolestí duše, proč tohle smetí nedokázalo zvládnout ránu ve své duši a jiní ano, proč se tak nalévala alkoholem, co jí chybělo, co chtěla, měla přece mě, tátu, práci, to jí opravdu nestačilo, co víc chce člověk od života a odkud přišla její nemoc, celé to neštěstí, jež z ní tryskalo, zmar, rozklad, proč trpíš, co ti schází, zeptala se jí jednou Andrea, nejsi spokojená, máme všechno, táta pracuje a vydělává až až, proč jsi pořád tak smutná, maminko, proč se nesměješ, proč se ti obličej tak vyděšeně stahuje, řekni mi, prosím tě, řekni mi a Kristina odpověděla ráno se probouzím, jako by mě vytáhli z pekelného kotle smutku, je mi zatěžko i dýchat, cítím fyzickou únavu, jako bych celý den dřela, a všechno je černé, černé, černé a nechci vstát a nechci už dýchat a nic mě nerozveselí, každá nová myšlenka mě jen víc zatěžuje a pořád víc mě strká dolů do dehtu zármutku, a ze mě radost nemáš?, zeptala se jí Andrea, ne, nemám, vůbec žádnou, víš, čím víc rosteš, tím víc lituju, že jsem tě porodila, lituju, že jsem se vdala za Pavla, lituju, že žiju, lituju, že jsem se vůbec narodila, a vy oba s Pavlem jste mi hrozně na obtíž, musím se ti přiznat, miláčku, že si dokonce někdy tajně pro sebe představuju, jak vás oba najednou srazila tramvaj, jak pláču na vašem pohřbu a mám černé brýle, ale v hloubi duše se raduju, protože teď už se budu moct klidně zabít, aniž by mi bylo nanic z toho, že svou sebevraždou obtížím tvou duši, tvůj život, tvůj osud, ale, mami, jak mi tohle můžeš říkat!, zeptala se Andrea a provlékla prsty dlouhými matčinými rusými kadeřemi, jak je možné být tak krásná a tak nešťastná, maminko, vážně mě považuješ za krásnou?, zeptala se Kristina, každý tě považuje za krásnou, táta, tvoji kamarádi, tvoji kolegové, táta tvrdí, že kdysi do tebe byli všichni zamilovaní, kdysi, kdysi, opakovala Kristina, kdysi a teď už ne, teď mi nedávají čísla svých mobilů, neotvírají mi, když k nim zajdu, dávají se zapřít, když jim volám, jen mlčí a dívají se na mě, když mám příležitost s nimi promluvit, odkud přišlo tohle neštěstí, Andreo, tohle přání nežít, Andreo, tenhle nedostatek radosti, to je nemoc, Andreo, to přání nežít, to odmítání světa i nebe, nevím, Andreo, chtěla jsem si zaplatit někoho, aby mě zastřelil, najmout si vraha, takhle se mnou nemůžeš mluvit, maminko, nemáš právo se mnou takhle mluvit, kdybys souhlasila, že mě sama zastřelíš, Andreo, dítě moje, učiníš to nejlepší, co můžeš udělat pro svou matku, souhlasíš, Andreo?, budeš pyšná na to, že jsi pro svou matku udělala to nejlepší, ne, prosím tě, pláč mě znervózňuje, víš, že pláčem nic nespravíš, to můžeš spravit jen zabitím, a to s tím pláčem jsou taky jen výmysly, existují léky proti pláči, jestli nepřestaneš, a ty pláčeš už celou noc, dám ti jeden ze svých prášků, které jsou proti pláči, které zabíjejí pláč tak, jak jsem chtěla, abys zabila mě! Když mě zabiješ, Andreo, když zabiješ svou matku, nebudeš matkovražedkyně, ale matkozachránkyně, vymyslím ti plán, podle kterého mě zabiješ, samozřejmě, dala bych přednost tomu, aby to provedl profesionál, ale vidíš sama, tvůj otec mi nenechal ani pět leva, abych měla něco v kapse, ty si myslíš, že jsem to nezkoušela, že jsem nehledala, ale ano, Andreo, zkoušela jsem to, sazba je pět tisíc euro, půlka před a druhá půlka po vraždě, v mém případě celá částka předem a Andrea se svezla z postele, skoro udušená pláčem, se zčervenalýma očima, uslzená, ona ztráta paměti, která pochází z nezměrného pláče a smutku z dlouhého vzlykání, ono vymizení příčiny, ono počínání, jako kdyby Kristina dokázala odštěpit část duše své dcery, bojovala dlouho a nakonec ji odloupla a teď ji lačně hltala, zrádně ji žvýkala, ohlodávala kousek Andreiny duše, možná si myslela, že jí dodá síly nebo přinejmenším aspoň nakazí dceru svou nemocí a obě pak budou stonat společně a společně budou lézt do pekelného kotle smutku a pak z něj zase vylézat, odsouzené k neštěstí, jako by Kristina nesla kříž pro ostatní neviditelný, jako by vykupovala hřích pro ni samotnou nepochopitelný. Hlasy Pavla a přátel se rozléhaly předsíní, kam Andrea vyprovázela svou matku na její nepochopitelné noční trasy, po nichž léta chodila a toužila po smrti, její pohyby byly zpomalené léky, po schodech scházela pomalu a soustředěně, pevně se držela zábradlí, na podestě před výtahem se zastavila, otevřela dveře, neměla dost síly, aby do výtahu vklouzla rychle a hbitě, a tak ji jeho obrovské těžké dveře udeřily, prohnuly jí ramena a ona zavrávorala a Andrea se na ni seshora dívala a srdce jí pukalo žalem nad matkou, nad jejími prášky, nad jejími nočními toulkami, nad tím, že ji udeřily železné dveře výtahu a ohnuly jí ramena a ona zavrávorala, provinile se k ní obrátila a očima jí řekla: Promiň, odpusť mi, že jsem taková, že nemůžu ani normálně vejít do výtahu, a stiskla tlačítko a mizela dolů. Venku vrcholilo léto, bylo finále světového mistrovství ve fotbale a v obýváku se její otec smál se svými hosty a lednice byla přecpaná pivem a nikdo si Kristinina odchodu nevšímal, ani z něj neměl obavy. Pavel i ostatní na ni koukali jako na bezduchý předmět či protivný detail, na který si už dávno zvykli, počítali s jejím upřeným pohledem, s jejím mlčením, s její přítomností v zábavném kusu, když procházela pokojem. Když byla Kristina s nimi – zablokovaná, prášky skoro zbavená hybnosti – mírně uhýbala pohledem, dívala se zdola jako stydlivá žačka, ve skutečnosti ale usínala, odplouvala do svých neplodných a nejasných snů, vzbudit se z nich bylo pro ni ještě mnohem horší. Pavel měl už dávno milenku, byla to jeho první láska ještě ze střední školy, jeho jediná, velká láska, vdala se, pak se rozvedla a už několik let spolu Pavel a Ina znovu chodili, ale Pavel, jak vysvětlil Andree, se s Kristinou rozvést nechtěl, ne proto, že by ji miloval, ale protože mu jí bylo líto a protože existovaly základní zákony etiky, podle kterých ji v téhle situaci nemohl nechat samotnou. To řekl své dceři. Jednou večer ji přiměl, aby s ním šla na večeři do restaurace, a vysvětlil jí, že její matku nikdy nemiloval a vlastně ani neví, proč se s ní oženil. Ve skutečnosti vím, vím, pokračoval Pavel, a taky ti to řeknu: protože Ina, moje jediná a největší láska, se vdala, když jsme se rozešli, a já jsem strašně žárlil, a jí se narodilo dítě a já jsem taky chtěl mít rodinu, ženu a dítě, abych byl jako Ina, seriózní člověk s rodinou a odpovědností, takový, jakým se stala Ina, chtěl jsem se jí pomstít, chtěl jsem, aby na mě žárlila a aby byla tak nešťastná, jako jsem byl já, a tak jsem si vzal tvoji matku a ty ses brzy narodila a já jsem se změnil v seriózního člověka s rodinou a odpovědností, ale nikdy jsem nepřestal na Inu myslet, nikdy jsem nepřestal slídit v jejím životě, čas od času jsem ji vídal a miloval ji čím dál víc, žárlil jsem na ni, chtěl jsem ji protknout bolestí, pomstít se jí, mít ji, milovat se s ní, žít s ní, mít děti, hodně dětí, s ní. Lituju, odpověděla mu Andrea, lituju, že máš jen jedno dítě, a ještě ne od Iny, ale od Kristiny, lituju, tati, že jsem se ti přihodila, lituju, že jsem se narodila, ne, neplač, zbledl Pavel, tys mi nerozuměla, Andreo, vážně jsi mi nerozuměla, všichni na nás koukají, prosím tě, utiš se, jdi ven a klopýtající Andrea vyšla z restaurace, provázená udivenými i slitovnými pohledy hostů v restauraci, a Pavel vyšel chvilku po ní, dostihl ji, chytil ji za ramena a zatřásl s ní a Andrea viděla, že taky pláče, že nemůže mluvit, že se dusí slovy, která právě pronesl, Andreo, dítě moje, Andreo, dítě moje, a hladil ji po vlasech, můžeš mi odpustit?, řekni, můžeš mi někdy odpustit a ramena se mu roztřásla vzlykotem a přitiskl ji k sobě, teď mě rozmáčkne a zůstanu mu v rukou, myslela si Andrea a jeho vousy jí rozdíraly víčka, když ji zasypával polibky, slibuju, říkal, před Bohem a svým dítětem slibuju, že nikdy, nikdy nebudu mít jiné dítě, jen tebe, a společně se vydali letní ulicí, ruku v ruce, v objetí, svěží a čistí, jako by se právě potkali a zjistili, že se mají rádi. Od toho dne se Ina začala stýkat s jejich přáteli a postupně se stala nejbližší rodinnou přítelkyní, milovanou přítelkyní, která nahrazovala Kristinu o narozeninách, víkendech, o Vánocích i Velikonocích, Kristina zůstávala doma se svým oblíbeným kaktusem, omráčená léky, zahleděná do jednoho bodu, monotónně se kývala, jak je pro blázny charakteristické, naslouchala hlasům ze dna oceánů, které k ní promlouvaly, viděním z pekla truchlivosti, jež se pohybovaly kolem ní, Kristina s inkoustem svých bezedných depresí, které jako jedovatí pavouci opřádali dům, vpíjeli se do něj, do křesel, do koberců, do tapet, do Kristininých očí, tak modraví a někdy průzrační; její bezútěšnost a hrůza, její smutek, její bolest vyháněly Pavla i Andreu z domu a oni pak nasedali do auta a odjížděli vzít Inu a její dítě a ujížděli na oběd někam daleko, daleko, daleko od města a od Kristiny, Andrea a Inino dítě si hrály a lhaly o závod, kdo je členem jaké party, kterého klanu Counter Strike a kdo chodil s kolika kluky a kdo kde byl u moře a kam až se kdo dostal na netu a s kým si chatuje, a právě v té době Pavel s Inou dopíjeli láhev červeného, pokuřovali a stále se drželi za ruce a hleděli si do očí a děti se nesměly u stolu ani objevit, aby nerozbily kokon lásky kolem Pavla a Iny, který jim vytvářel pocti jistoty a tepla. Když se po obědě vraceli domů, Kristinu nacházeli v téže pozici, zahleděnou do téhož bodu, někdy se dal uplynulý čas změřit množstvím cigaretových špačků a tehdy znovu Andrea prosila otce, aby přestali se silnými léky, aby jí dávali jen udržovací dávku, aby se mohla aspoň hýbat, aby mohla aspoň mluvit, aby tak strašně neumrtvovali její pohyb a její mozek, ale v tom případě ji vezmou do nemocnice, říkal Pavel, a přece nikdo z nás nechce, aby musela do nemocnice, ne, vykřikla Andrea, nikdo nechce, aby šla do nemocnice, takže jí musíme dávat velké dávky silných léků, které překonají její záchvat, ještě měsíc bude v tomhle stavu, záchvat začátkem zimy pomine a snížíme dávky na normál, dobrá, tati, promluvila Andrea a oba začali svlékat Kristinu jako starou nestvůrnou pannu, navlékat jí nohavice od pyžama, cpát její zdřevěnělé ruce do kabátku, vedli ji do koupelny a podávali jí kartáček na zuby, řekli jí, aby si vyčistila zuby, ale ona jen nehybně stála s kartáčkem na zuby v ruce, dívala se na svůj odraz v zrcadle nad umyvadlem, vyčisti si zuby, vyčisti si zuby a Pavel začínal křičet, Kristino, slyšíš, vyčisti si zuby, páchneš, smrdíš, neměníš si prádlo, nekoupeš se, už se vedle tebe nedá existovat, maminko, maminečko, vyčisti si, prosím, zuby, šeptla jí do ucha Andrea, táta běsní, táta tě už nemůže vystát, protože jsi cítit, nemůže s tebou spát v jednom pokoji, protože strašně smrdíš, už dávno spává na kanapi v obýváku, protože si nečistíš zuby a on nemůže spát a je strašně, strašně nervózní, přesvědčena drtivými důvody si Kristina vyňala umělý chrup, otočila kohoutkem vody a zdřevěněle začala čistit kartáčkem zuby a musíš si vzít pastu na zuby, řekl Pavel a jeho hlas zazněl zlomeně, zlomený na dvě poloviny a pohled těžce a pomalu sledoval Kristininy pohyby, horlivé pohyby jejích rukou, teď drhla, drhla, drhla růžový chrup, obracela jej a znovu jej drhla i z druhé strany, dokud ho Pavel nevytáhl z jejích rukou, dokud ho neopláchl, dokud ho nevsunul zpátky do jejích úst, to pak ohromné modré Kristininy oči vyjadřovaly děs, děs z jeho silných rukou, z rozevírání jejích úst, z nepochopitelných slov, z jeho silného hlasu, ze zklidňujícího Andreina šepotu, z toho, jak se hlasy v koupelně rozléhaly, mísily se v jakousi obrovskou kouli, která jí lámala vaz, klubko hlasů vylo a tlouklo jí do hlavy a připomínalo jí koupelnu v nemocnici, kde ji myli hadicí – kam ji přiváděli nahou – ji a ještě několik takových jako ona – hrubě je svlékli, zůstaly nahé a jeden ze sanitářů je stříkal hadicí, silným proudem, dlouhý kartáč, jímž je mydlili, pak zesílili vodu na maximum, všechny křičely, protože proud byl čím dál silnější, všechny se instinktivně obrátily k vodě zády a sanitář jim po zádech maloval silným proudem jako bičem, v podpaží, v rozkroku, pod chodidla, po vlasech, pak je zabalili do bílých prostěradel, protože osušky nebyly, a odvedli je do pokoje a řekli jim, aby se utřely a šly spát.

Andrea se zaposlouchala do Pavlova hlasu, zvučného hlasu Iny, která vždycky dokázala rozesmát, uměla směšně vyprávět i nejsmutnější historky, vedle Iny bylo lehce, vesele a vzdušně a znovu výbuch smíchu, blížilo se půl deváté, začínalo finále světového mistrovství, ano, lednice byla přeplněná orosenými plechovkami, ledovými mastikami a vodkami, saláty, sýry, džusy, a kdyby teď Andrea šla mezi ně, všichni by se jí ptali, jak to jde ve škole, jaké známky bude mít na vysvědčení, jak jí jde francouzština a co angličtina? Jestlipak už má kluka nebo ještě pořád celá třída chodí společně a určitě někdo zase vykřikne: Bože, co je to za generaci! To my v jejich věku!... no jo, střídali jsme holky jak ponožky, tenkrát se říkalo, pamatujete? Deflorovali jsme už třináctileté, v osmnácti to byly ženské po několika potratech, v téhle chvíli někdo mnohoznačně dodá – nelegálních, jo, samozřejmě, že nelegálních, taky jak jinak, vždyť na potrat se muselo jít s někým z rodičů, a kdo z rodičů v té době by strpěl potrat, kdo z rodičů by tenkrát vůbec připustil, aby se o potratu jen promluvilo, vždyť to byla hanba, byla to ostudná, nízká a nepřístojná věc, o které se nesmělo ani špitnout, v téhle chvíli se určitě k Andree přiblíží Ina a řekne jí svým hlubokým hlasem, se vší srdečností, jíž je schopna: Andreo, kdybys měla podobný problém, první člověk, na kterého se obrátíš, jsem já, holčičko moje, a to Andrea vyjde z obýváku a mlčky vyjde po schodech, jako pejsek půjde za svou matkou, pak ji opustí a půjde za Javorou a ostatními, aspoň aby viděla Javoru, jen na to pomyslela a hned jí bylo lépe, ale teď půjde za svou matkou, protože na Javoru je ještě brzy, půjde za svou matkou prázdnými ulicemi, bude cítit bolest v prsou, bude se topit ve smutku kvůli té malé matčině postavičce, která chodila po prázdných ulicích tak, jako by kráčela vesmírem – ztracená, drobná, nešťastná, s matnýma očima, bezvýchodnou a neradostnou chůzí - a vláčela život za sebou jako hadr, kráčela po kouscích duše své dcery, ztracená v prašných ulicích léta, sofijského soumraku, v kavárnách, kde za hodinu budou všichni chtít koukat na modravou obrazovku televize, a volání, křik při zmařených nebo úspěšných gólech, léto, neradostné, beznadějné Andreino léto, ubitá radost, rozkouskovaná Andreina duše, její nemocná matka, která se jak dítě pohybovala před ní, její nešťastný otec, který se bezmezně snažil jí vzdělávat, starat se o její vysvědčení, hledat jí učitele, sledovat její angličtinu, francouzštinu, bulharštinu a matematiku, chodit pravidelně na rodičovské schůzky, kupovat jí vložky, batohy, botasky, korále.

A byla jsi někdy šťastná, mami?, zeptala se jednou a Kristina se opravdicky zasmála a dokonce se jí v očích objevil jakýsi škádlivý záblesk – ano, když jsem byla malá – tak jsem ráda chytala berušky a dávala je do krabičky od sirek – ráda jsem se schovávala do zeleného houští – tam je zvláštní ticho – ticho houštin – je slyšet různé šumění, bzučení much a včel, zabručení čmeláka, čimčarání vrabce v listí – byla jsem hodně maličká a stála se zakloněnou hlavou – a zeleň a modř nebe se mísily a já viděla berušku, vzala jsem ji na prst, nechávala za sebou nějakou žlutavou tekutinu, která voněla po prsti, trávě, po lese a já jsem opatrně dávala berušku do krabičky od sirek, ano, tenkrát jsem byla šťastná.

Máš mě ráda, mami?

Nevím, jestli je to láska, Andreo. Když si nepřeješ cokoliv udělat pro své dítě. Když jediná důležitá věc na světě je tvé vlastní neštěstí.

A měla jsi ráda tátu?

Ne, samozřejmě, že ne.

Tak proč sis ho vzala?

Všechny se vdávaly. Tak jsem to udělala taky.

A nikdy jsi s ním nebyla šťastná?

A po dlouhém zamyšleném mlčení: ne, myslím, že ne, myslím, že jsem byla šťastná jenom v houští, jenom když jsem sbírala berušky.

Andrea a Kristina mlčely. Dívaly se navzájem do očí. Pociťovaly svou svázanost, svou závislost. Jedna musí udělat něco pro tu druhou. Kristina se starat o Andreu nebo jí aspoň říct, že ji má ráda. Aspoň ji pohladit. Aspoň se dotknout její ruky. Andrea se cítila jako bez kůže. Nemohla odtrhnout pohled od své matky. Očekávala aspoň to nejmenší. Kristina odvrátila pohled a upřela ho stranou. Nic ode mě nečekej. Já neexistuju. Přišla jsem na svět, aniž bych chtěla. Nejsem ti matkou. Nejsem ti ničím. Jsem jenom ruina. Najdi si jinou matku. Donuť Pavla, aby ti nějakou našel. Některou ze svých mnoha milenek, které se tu ometají.

Má jenom jednu.

Opravdu? Inu? Je moc sympatická. Ta ti může dělat mámu.

Na to nemáš právo, mami.

Nikomu nejsem nic dlužná. Mám právo na všecko. Mám právo na svůj zármutek a na svou bolest.

Mami, všecko mě bolí. Všecko. Nesu nějakou obrovskou tíhu. Myslím, že stejně jako ty nebudu moct žít.

A proč?

Kvůli tobě. Ty jsi moje rána. Mám tě hrozně ráda. Nechci jinou mámu.

Tak. Takže já jsem vinna.

Neřekla jsem, že ty… Můžeš to překonat, mami. Prosím, překonej to, kvůli mně. Vyžeň Inu. Začni znova žít s tátou. Usmívej se. Choď ven. Začni pracovat. Přestaň chodit v noci sama ven. Udělej to pro mě, mami.

Zrovna vešel Pavel – vysoká atletická postava, sebejistým krokem, muž v rozkvětu sil, silný, zdravý, přicházel ke své rodině – ke své bláznivé ženě a nešťastné dceři, přicházel domů, kde se zastavil čas, do domu pavučin a smutku, do domu temnot, usedal k nim zničený, silný a věrný, nemilovaný a vinen, neukojený, usedal ke svému rozbitému životu, ke své bezvýchodné lásce, Andrea si všimla, jak mu vousy začínají šedivět, jak mu řídnou vlasy, jak se mu prohlubuje vráska mezi obočím, s údivem pozorovala, jak ho tohle všechno činí hezčím, byl to přitažlivý muž snědé pleti, se skoro černýma očima, které v mžiku svlékaly ženy, rozpalovaly je, budily v nich touhu, přály si je, stékaly po jejich prsou jako žhavé železo, pobláznily je, Andrea ráda skrývala obličej v Pavlových vousech, měla ráda jeho vůni, měla ráda vousy na jeho bradě, milovala svého otce celým svým holčičím, nevyrovnaným, právě se rodícím citem, ale milovala ho jen z půlky, celý život ho bude milovat jen z poloviny, protože ani on nemůže pomoci její matce, kdo může pomoci její matce, kdo se může utkat s jejím vrozenou samotou, s tmou a tichem kolem ní, jako by Kristina obývala fantastické dno oceánu, a nikoli souš, jako by byla součástí nějakého podzemního světa ticha, vody a vzduchu, a nikoli součástí světla a nebe, jako by nebyla součástí prostoru tohoto světa.

Zabila jsem svého otce, zašeptala jednoho odpoledne Kristina, zatímco stála v pruhu světla v ložnici, ochablá, průzračná, znehybněná, nebyla si jista, jestli je pokoj plný lidí, jestli je někdo vedle ní, jestli Pavel není v koupelně a nekoupe se, jestli se Andrea neučí na písemku z matematiky, Kristina – nehybná, proťatá světlem odcházejícího dne, proťatá vzpomínkou na svého otce, proťatá vlastní vinou, vlastním životem, v lékovém opojení, přikryla si náhle obličej rukama, neobracela se k nikomu, snad možná k Bohu, ale ten právě teď nebyl v pokoji, v pokoji s ní byla jen její dcera, Andrea, která se přehrabovala ve skříni a hledala tričko, promiň, mami, neslyšela jsem tě, zabila jsem ho, opakovala Kristina velmi zvláštním způsobem, když mi bylo pět, od té doby je všecko tohle, předtím byly berušky a modro a zeleno, pak už dál nebyly žádné kytky, zabila jsem největšího současného skladatele, svého otce, zabila jsem ho, protože nás opustil, mě a mámu, protože nás nechal plavat, protože se zamiloval do té ženské, protože ta ženská mu porodila Katalinu, tu Katalinu, která by měla být mou polosestrou, tu Katalinu, mandlookou, s protáhlýma očima, tělem pantera, vůní samice, bláznivě zamilovanou do mého otce, tu Katalinu, dceru děvky, děvky v černém, ze které všichni omdlívali, včetně mého otce, největší skladatel se sesypal před děvkou v černém a zapomněl na mě a mojí mámu, zapomněl na nás, jako bychom nikdy neexistovaly, vyhodil nás z bytu, ve kterém jsme bydlely, aby se na naše místo nastěhovaly Katalina a děvka, potkávali jsme se na ulici a jemu to bylo nepříjemné a sotva dokázal říct, jak se máte a jak je, a moje matka křičela, v noci křičela a vyla a trhala si noční košili a trhala prostěradla a trhala noviny a křičela, v noci má matka dávala na hromadu noviny a začínala je trhat, protože nebylo nic jiného, co by mohla trhat, jenom koberce a ty rozřezávala tureckým nožem, který mi otec přivezl z Turecka, maminko, maminečko, co se stalo?, Andrea se sesula před ní, maminečko, blouzníš, řekla jí Andrea, a Kristina na ni pohlédla Kristovýma očima, s nejčistějším z duše, s nejsvětlejším z očí, říkám ti pravdu, ale Kristina nevěděla, komu to říká, světlu nebo umírajícímu dni, pohoří, které bylo vidět z okna, šeříku s jeho nepopsatelnou vůní, a Pavel byl opravdu v koupelně, jak dlouho se tvůj táta vždycky zdrží v koupelně, řekla Kristina, jako by se opravdu starala o vodu, která crčela, vodu, která byla čím dál tím dražší, vodou na Zemi se musí šetřit, řekla Kristina Andree zhroucené u svých nohou, vody na Zemi ubývá a musí se jí šetřit, a tvůj otec se koupe tak dlouho a smutně se usmála, srdceryvně se usmála, jako odsouzenec na smrt, jaká voda?, mami, řekla Andrea popleteně, co, jaká voda, slyšíš, co a jaká voda! A co se stalo dál, podařilo se Andree promluvit, když tvoje matka, tedy moje babička, kterou skoro neznám, stejně jako dědu, toho neznám vůbec, řezala koberce nožem z Turecka, pak přišel hlad, řekla Kristina tak, jako by chtěla vyprávět nějakou pikantní historku, přišel hlad a měly jsme jenom chleba, a když byl i sýr, jedly jsme ho hltavě a po celých kusech, snědla jsem celou kostku sýra s chlebem, pokračovala překvapivě Kristina, tomu nevěřím, řekla Andrea, vždyť ty nikdy nejíš sýr a Kristina vybuchla smíchem, od té doby sýr nejím, miláčku, od té doby, co jednou můj otec, velký skladatel, kterého jsem vídala jen na fotkách v novinách, přišel jednou ráno k nám a máma se předtím dlouho koupala a dlouho se malovala a dlouho si dělala vlasy, celou noc, a dlouho si přikládala na obličej nějaké listy, snad břečťanu, masku, masku pro krásnou pleť si dělala, a když jsem ji ráno uviděla, nevěřila jsem svým očím, maminka, tvoje babička, kterou jsi nikdy nepoznala, vypadala jako přízrak, jako mrtvola, jenom rakev a kytky jí chyběly, tak strašně vypadala, tak studeně, že se mi chtělo otevřít okna, i když venku byla zima, a můj otec, velký skladatel, kterého jsem už dávno neviděla a na kterého si nemůžeš pamatovat, protože brzy na to zemřel, se zjevil ve dveřích elegantní a svěží, optimistický, zářící, vysoký, snědý, krásný, jako by právě vystoupil z pohádky, mimochodem, tvůj otec je mu hodně podobný, proto jsem si ho vzala, jedinou jeho předností bylo, že se úžasně podobá mému otci, velkému skladateli s hudbou na hovno, s hudbou, kterou kradl všem, nestoudně a drze vykrádal muziku ostatních velkých skladatelů, v jeho hudbě, Andreo, není nic pravdivého, je v ní jen komunizmus, jenom pochlebování veličinám, jenom podkuřování, jenom krádež, kdyby se ti někdy přihodilo slyšet muziku svého dědečka, věz, že nic z toho není opravdu jeho, že jsou to jen splašky, celá ta jeho muzika, jakož i tvůj děda, samý pomeje, vůbec si nezasloužil, abych ho zabila, Andrea stála vedle ní a dělalo se jí špatně, dívala se na zem, studovala barvy koberce, modlila se, aby otec vyšel z koupelny, aby přišel k nim, protože pak by Kristina zmlkla hned a napořád, zmlkla by jako její matka, když otevřela dveře jejímu dědovi, když toho slunečného zimního rána zazvonil u jejich dveří poprvé a naposled od té doby, co je vyhnal z domu. Tenkrát zazvonil u dveří poprvé a naposled, co nás vyhodil z domu, pokračovala nahlas Kristina, jako by uhadovala myšlenky své dcery, a říkám ti, byl hezčí než v novinách, než v televizi, než nějaký slavný americký herec, byl tak bolestně elegantní a jistý si sám sebou, tak napapaný, určitě jídával hodně a nejrozličnější jídla, proletělo mi hlavou tenkrát, protože když se živíš jenom chlebem a sýrem, nemůžeš být tak krásný, tak snědý, tak vysoký, zazvonil u dveří a máma mu otevřela a on jí podal nějakou kytku, nejspíš růži, ale to si už nepamatuju a máma se ho zeptala, nač tu růži a co chce a on řekl: chci vidět Kristinu. A mě, zeptala se ho máma, mě vidět nechceš?, ne, odpověděl jí a mně to bylo tak líto, protože maminka celou noc měla na obličeji ty listy břečťanu, celou noc se líčila a postříkala se svou nepopsatelnou voňavkou a všechno smrdělo tím parfémem, až v pokoji nebylo možno vydržet, a proto možná jsem chtěla otevřít okno, a ve dřezu bylo vždycky špinavé nádobí a já si byla jistá: v kuchyni je krysa, která v noci leze na špinavé talíře ve dřezu a ožírá z nich malé drobečky chleba a sýra, co tam zůstaly. Tak tam smrděla krysa, neumyté nádobí, špinavá prostěradla, zanedbaný byt a parfém – těžký, hnusný, laciný, dusivý parfém, který se šířil od mámy, takže určitě i ta krysa z kuchyně utekla, protože jsem ji už víckrát neviděla, jako jsem mimochodem víckrát už neviděla ani svého otce, velkého, snědého, elegantního skladatele, který nás opustil, aby šel za tou děvkou, za čubkou, před kterou všichni padali na zadek, děvkou v černém, která mu dala mandlookou Katalinu, Katalinu se slastnými boky a útlým pasem, s velkými ňadry, vším tím dědictvím po své matce, s čubčími sklony, též získanými od matky, očůrávat své teritorium, nikoho do něj nepouštět, snědého, elegantního a zpyšnělého muže, co se zbláznil do Kataliny a její matky, do děvky v černém a její nezákonně narozené dcery, protože máma mu nepovolila a nikdy nepovolí rozvod, to spíš umřu, říkala máma, než bych povolila rozvod tomu padouchovi, té ničemné stvůře, tomu hnusákovi, co zničil můj život, a neustále chodila po soudech a vypravovala advokátům a volala přítelkyním a vysvětlovala dokonce i lidem, které náhodně potkala na ulici, jaký hnusák je ve skutečnosti velký skladatel, jaký brak, jaké smetí, jak neschopný, jaká svině, jaký impotent, jaký šosák, jaký prd, jaký šunt, jaký hnus, jak nesnesitelný, jaký zloděj not, jaký darebák, jaký prdelolízek, co každému podrží, jaký patolízal je její manžel, který už několik let žije s děvkou v černém a nezákonně narozenou Katalinou, která by měla být mou polosestrou. Bylo nedělní únorové ráno, pokračovala Kristina, když zazvonil u dveří, a Andrea stála přibitá biči slov, neobyčejnou veselostí a hovorností své matky, slyšela vodu v koupelně, věděla, že otec si napouští vanu až po okraj, že zůstane ve vaně nejméně hodinu, nikdy nevyleze, aby mě zachránil, myslela si Andrea, táta si vůbec nevzpomene vylézt z vany a zachránit mě a on zazvonil u dveří, pokračovala Kristina s masochizmem, který ji nutil vyprávět, můj otec, tvůj dědeček, o kterém ses mohla dozvědět jenom z novin a časopisů a při oslavách, protože od té doby se pořád nepřetržitě slaví výročí jeho narození i smrti, jak sama víš, organizují se koncerty na jeho památku, odhalují se památníky v různých městech, to víš, ne? Vím, odpověděla Andrea napůl mrtvá, vím a chtělo se jí v té chvíli umřít, aby už dál nemusela poslouchat matčin hlas, tak neočekávaně oživený, aby už víc nemusela poslouchat historii, tak neobyčejně logickou a svázanou, která chtěla být vyprávěna, aby nemusela poslouchat, aby si nemusela pamatovat, aby nemusela žít, aby mohla zemřít u nohou své matky, co měla jméno po Kristu, u nohou této bláznivé Bohorodičky s ohromnýma modrýma očima a váčky neštěstí pod nimi a vráskami zklamání po celém svém drobném tílku, maličkém a podobném úplně, ale úplně vyschlé rozince. Tenkrát zazvonil u dveří v únorovém slunečném ránu, poprvé a naposledy, jak jsem ti říkala, od té doby, co nás vyhodil, měl černé kožené rukavice a na jejich pozadí zářila květina, která byla nejspíš růže, růže zářila, jako by byla z křišťálu, jako by byla průhledná, vážně ti říkám, byl to nějaký neobyčejně světlý květ na pozadí černých kožených rukavic, na pozadí černého plstěného klobouku, na pozadí toho velice teplého, elegantního, určitě anglického zimníku, a on přinesl mé matce tuhle kytku, co byla, jak už jsem před chvilkou říkala, nejspíš růže, a řekl: chci vidět Kristinu. A maminka, tvoje babička, kterou neznáš, hodila kytku na zem a začala po ní dupat a začala křičet, rozběsněná jeho elegantním zjevem, zářícím opáleným tónem jeho pleti, jeho zimníkem, jeho černými rukavicemi, jeho sebevědomím velkého skladatele, který jezdí po světě společně s Katalinou a děvkou, protože je bral všude s sebou, myšlenka, že by byl bez nich třeba jen několik dní, byla nesnesitelná, aspoň tak to říkal filharmonikům, jejichž manželky tlumočily jeho slova mé matce, mamince s voskovým obličejem, vypnutým jako starořecká maska, se staromódními loknami zbělelých vlasů, s voňavkou, před kterou prchla krysa z naší kuchyně, v nehezkém letním kostýmku za studeného únorového rána, protože tenhle lněný kostýmek starorůžové barvy byl jediným vhodným, říkala, vhodným oblečením, chudinka maminka, zraněná do hloubi duše děvkou v černém, její mandlookou a nezákonně narozenou dcerou, šílená z čubek, které si přivlastňovaly jejího manžela, šílená jeho odcizeností, jeho slávou, jeho bohatstvím a nedostupností, šílená z jeho lesklé opálené kůže a černých rukavic, z jeho anglického raglánu, který určitě stál mnohem víc než náš roční účet za uhlí, které jsme si jen taktak mohly zaplatit, chudinka maminka zadupávala kytku do země a vřeštěla. Ta scéna byla předem daná, věděla jsem o ní ještě dřív, než nastala zima, ještě před slunečným únorovým ránem, ve kterém zazvonil u dveří. Scéna se odehrávala v předsíni. Já jsem byla v jediné místnosti s kamny. Obešel matku a vešel do pokoje.

Nazdar, Kristino.

Dobrý den, tati.

Nastalo ticho.

Máš něco proti tomu, abych si někam sedl?

Ne, tati.

Sedl si na jednu z dřevěných židlí, na kterých jsme s mámou sedávaly u jídla. Bylo neobyčejně ticho a slunečno. Maminka stála za dveřmi a poslouchala.

Sundal si rukavice. Položil je na dřevěný stůl s mastnými skvrnami a drobky. Pak smekl klobouk a také ho položil na stůl.

Chtěl jsem se tě zeptat, řekl a náhle umlkl.

Následovalo ještě delší mlčení.

Pokoj se naplnil tím beruškovým světlem.

Prohlížel si mě očima barvy ebenu, husté černé vlasy mu rostly z obou stran do čela, krásný, nezemský, teplý, laskavý, snědý a šťastný.

Už jsem dál nevydržela mlčení, nevydržela jsem jeho pohled, kterým si prohlížel pokoj, určitě si už všiml všech těch nehezkých věcí, pachů, drobků, rozedraných závěsů, rozřezaného koberce, kusu špinavého prostěradla, který lezl zpod pokrývky na posteli, a vrhla jsem se na něj a začala jsem ho líbat, tati, tati, tatínku, měj mě rád, vezmi mě s sebou, odveď mě, zachraň mě, nenechávej mě samotnou, prosím tě, tati, vezmi mě! A vpíjela jsem se do jeho tváří a hladila jsem ho po vlasech a líbala jsem ho na oči a plakala tak, jak by žádné dítě plakat nemělo, posloucháš mě, Andreo? Posloucháš nebo pláčeš? Ty taky pláčeš, dítě moje, tak, jak by žádné dítě nemělo plakat? Pavel si zjevně napustil vanu, protože šum tekoucí vody utichl. Nejspíš si teď listuje v tlustém týdeníku, Andree se dokonce zdálo, že slyší šustění obracených stránek. Chytil mě za ramena, pokračovala Kristina v křeči své bezohledné zpovědi, a odsunul mě od sebe. Zachvátila ho panika. Oči se mu naplnily děsem. Líbáš jako odaliska, řekl nakonec. A prosím tě, sedni si na svou židli. A posadil mě na protější židli. Sedni si hezky, řekl, hezky a odsunul mou židli od své. Tak. Hezky jsem si sedla a opřela se o opěradlo, abych udělala přesně to, co se ode mě chtělo, abych se mu zalíbila a abych byla poslušná, a nohy se mi klimbaly ve vzduchu. Teď je všecko v pořádku, že?, zeptal se. Ano, odpověděla jsem mu, všecko je v pořádku, přestože jsem se chtěla zeptat, co je to odaliska a jestli s sebou vezme odalisku, ale nesměla jsem. Čekalo mě něco velkého a nemělo smysl se zabývat slovíčky. Tak, řekl ještě jednou, tak, tak, tak. Samozřejmě, uklidňoval sám sebe, a ne mě. Zítra jedu do Londýna a v tom okamžiku únorové slunce jaksi přistálo v našem okně a osvítilo jeho oči – obrovské, černé, zamyšlené po právě prožité panice.

Vezmeš mě s sebou do Londýna? zeptala jsem se.

Ne, Kristino, víš, že to není možné.

A až se z Londýna vrátíš, tak si mě vezmeš?

Tvoje matka tě nedá.

Uteču od ní, odpověděla jsem.

Najde tě a znova tě odvede.

Takže ty nechceš?

Tak to není, Kristino, jsi přece moje dítě.

To znamená, že mě nemáš dost rád.

Mám tě dost rád, Kristino, prostě jsou věci, kterým nemůžeš rozumět.

Když mi je vysvětlíš, tak jim budu rozumět, slibuju.

Ne, nemůžu ti je vysvětlit.

Takže mě nemáš rád? Protože nemáš rád mámu, nemáš rád ani mě?

Kristino, zakazuji ti dávat takovéhle otázky!

A jaké otázky ti můžu dávat?

Otázky teď kladu já. Až vyrosteš…

Až vyrostu, už bude pozdě, tati. Pak už nebudu klást otázky a ty nebudeš naživu, abys mi odpovídal.

Odkud víš, že nebudu naživu?

Nevrátíš se z Londýna.

Proč?

Protože tam umřeš.

Opravdu?, zasmál se nervózně. A proč umřu?

Protože mě nemáš rád, tati.

To není pravda.

Tak mě vezmi s sebou do Londýna a vůbec.

Jsi stejně tak drzá a dotěrná jako tvoje matka. Jste si podobné jako dvě kapky vody! To ona tě navedla, abys se mnou takhle mluvila?

Ne, tati.

Takhle nesmíš mluvit s nikým, tím spíš s vlastním otcem!

Ano, tati.

Víš, jak je mi těžko?

Ano, tati.

Odkud to víš!

Nevím, odkud to vím, tati.

Kristino.

Ano, tatínku.

Co chceš, abych ti přivezl z Londýna?

Nic, tatínku.

Dárečky. Jaké dárečky z Londýna chceš?

Chci jenom, abys tam umřel, tatínku.

Podíval se na mě. Nevím, jak ti to mám říct, Andreo. Prostě se na mě podíval. Bylo velice slunečno a velice ticho. Všechno se zastavilo. Na několik vteřin, ne na víc. Pochopil, že umře. I já jsem to pochopila. A maminka, která poslouchala za dveřmi, pochopila. Všichni jsme pochopili. Ale už se nedalo nic dělat. Nemohla jsem udělat nic ani já, ani on. Tenkrát jsem ucítila tep osudu, Andreo, víš, co je osud?

Nevím, mami.

Osud je… něco, co se stane v několika vteřinách, ne ve více. Těch pár vteřin nemůžeš vrátit zpět. Je to jako arytmie. Jako náhlé přerušení. Víš, co je arytmie?

Ne, mami.

Přát si smrt svého otce.

Nikdy bych si nemohla přát smrt svého otce.

Ty ne. Ty nikdy. Ty nejsi otcovražedkyně. Jenomže já jsem.

Nic z toho, co jsi tu vyprávěla, není pravda, mami.

Je to pravda.

Chceš najít důvod, příčinu. Vymýšlíš si. Nevěřím ani slovo tvého příběhu. Po několika dnech jednoho rána, pokračovala Kristina, stejně tak studeného a slunečného, zazvonil telefon, schovala jsem se pod stůl, protože jsem věděla, co oznámí. Ledový hlas z ministerstva oznámil oficiální manželce mého otce, že dostal infarkt na turné v Londýně. Lékaři se snažili ze všech sil, aby ho zachránili. Zemřel cestou do nemocnice, v sanitce. Spolu s ním tam byla jedna mladá slečna, matka o tom určitě ví, ještě se svou malou dcerkou. Dcerka se jmenovala Katalina. Domnívají se, že matka byla informována. Litují ztráty takového skladatele evropského formátu. Litují, že jí tohle vše musejí říci. Nicméně se domnívají, že byla informována. Rozloučení s jeho tlejícími ostatky se bude konat v Hlavním vojenském klubu ve středu od deseti do dvanácti dopoledne. Očekává se, že se zúčastní předseda Státní rady a mnoho členů Politbyra. Slovo na rozloučenou by měl pronést předseda Svazu skladatelů, jakož i blízcí přátelé a kolegové zesnulého. Chtěli vědět, zda má matka a já budeme mezi oficiálními pozůstalými. Nechtěli by jeho památku zneuctít zmatky. Vše musí proběhnout důstojně, s odpovídající úctou k hudebníkovi jeho formátu. Co si o tom myslí matka? Zúčastní se jako jeho zákonitá manželka mezi oficiálními pozůstalými? Matka položila telefon, aniž by odpověděla aspoň na jednu z otázek. Sedla si proti mně a znovu nastalo ticho, úplné ticho a slunečno, tak jako před tím, než táta odjel. Máma na mě dlouho koukala, potom odešla do kuchyně uvařit polévku. Pak jsme obědvaly polévku na tom dřevěném stole s mastnými skvrnami, na dvou dřevěných židlích. Potom jsem si připravila tašku do školy. Když mě máma vyprovázela, řekla: k večeři – nevím, co mám udělat k večeři. Řekla jsem – nic nevař, vezmeme si zase polívku. Odpověděla: dobrá, budeš dneska z něčeho zkoušená? Odpověděla jsem: ano, určitě, z geometrie.

Když jsem se vrátila, uviděla jsem ji oběšenou v pokoji se dvěma židlemi a stolem, v jediné místnosti, ve které byla kamna. Visela ze stropního trámu na pásku svého růžového županu. Župan, stejně jako stůl, byl prosáklý mastnými skvrnami. Pod ní byla louže. Páchla jako moč. Její tělo se lehce houpalo tu na jednu, tu na druhou stranu, asi průvanem, který jsem udělala, když jsem otevřela vnější a pak i vnitřní dveře. Zavřela jsem dveře a sedla si v pokoji, kde byla jen elektrická kamna, která jsme si dovolily pustit jen svátečně. Pustila jsem elektrická kamna. Zahřála se. Pocítila jsem hlad. Šla jsem do kuchyně a uviděla polévku. Dala jsem ji ohřát. Nalila jsem si do jednoho z talířů ve dřezu, protože jsem ho nemohla umýt, protože nebyla teplá voda a byla strašná zima – nejspíš jsem si nalila polévku do mámina talíře. Jedla jsem ji. Byl tam nedojedený krajíc chleba, hodně okoralý, možná mámin. Nadrobila jsem ho do polévky, bylo to dobré, horké, z talíře stoupala pára. Zahřála jsem se ještě víc. Znovu jsem šla do pokoje. Elektrická kamna hřála. Bylo teplo. Sedla jsem si před ně na podlahu, stočila se do klubíčka, cítila jsem strašnou únavu, vyvolali mě z nejtěžších otázek z geometrie, dostala jsem dvojku. A řekli mi, že zítra budu zkoušená z algebry a dostala jsem úlohy, které mám vyřešit. Tak mě našla Teodora, děvka v černém. Přišla společně s mandlookou Katalinou, aby mě odvedly. Ani nezvonily u dveří, prostě je otevřely. Viděla jsem je poprvé, když jsem psala cvičení z algebry na příští den. Teodora řekla: tvůj otec tě bláznivě miloval, ode dneška se o tebe budu starat tak, jak se starám o Katalinu. Ode dneška jsi moje dítě a já jsem tvoje matka. A objala mě. Objala mě opravdově. A klekla přede mnou. A rozplakala se. A Katalina se rozhlížela kolem a dívala se na věci v pokoji. A já jsem řekla – dobrá, jenom si musím vzít učebnici algebry. A Teodora řekla – všechno si musíš vzít. Do tohohle bytu se už víc nevrátíme. Všechno, co si chceš vzít, si sbal. A já jsem si začala rovnat učebnice, tašku, kružítko, trojúhelníky, přikrývku, protože byla hodně teplá, řekla jsem – musíme vzít i uhlí ze sklepa, protože vydrží až do konce zimy, a ona řekla – dobře, uhlí převezeme zítra, řekla jsem – a polívku, kterou maminka ráno uvařila, a přinesla jsem hrnec s polévkou doprostřed pokoje, kde jsem vršila na hromadu všechen svůj majetek, a řekla jsem – a maminku taky, je v druhém pokoji, ji taky musíme vzít s sebou a Teodora, děvka v černém, která vůbec nebyla oblečená do černého, řekla: tvoje matka a tvůj otec jsou mrtví, nemůžeme je vzít s sebou, musíme je nechat a my tři musíme jít dál a já jsem tehdy odpověděla: nechci jinou mámu, nechci jít dál s nikým, nechci dávat dohromady učebnice, ani přikrývku, když s sebou nemůžeme vzít maminku, a Teodora řekla: tak tedy půjdeš do sirotčince a já jsem jí řekla, že bude lepší být v sirotčinci, než tam maminku nechat, a pak Teodora začala volat telefonem a přišlo spousta lidí a maminku odvezli. Tvoje milovaná babička, kterou znáš, je ve skutečnosti Teodora, tvoje jediná babička, žena která mě vychovala jako svoje vlastní dítě, moje matka, Andreo, posloucháš mě, nebo jsi usnula?

Usnula jsem, mami, neposlouchala jsem tě.

Teodora není tvoje skutečná babička, není to moje vlastní matka, Andreo, to jsou vážné věci, proč spíš?

Nepředstírám, že spím, matko moje, jediná moje matko, bláznivá, osvojená, psychiatrická moje mámo, nechci slyšet o tvé bláznivosti, nechci o tobě nic vědět, nechci znát tvé historky o mých několika babičkách, o mém proslulém dědovi, bez tebe nejsem nic, neexistuju, nejsem ničím na tváři této planety, ty jsi spojnicí mezi nebem, mnou a touto zemí, už nikdy mě nenechej, maminko, nikdy mě nenechávej samotnou.

Andrea plakala, nevěděla, jestli opravdu pronesla tato slova.

Nebo to byla modlitba, plakala u nohou maminky vysušené jako rozinka, droboučké, modrooké, opuchlé z bláznění a neštěstí, plakala u nohou matky s Kristovým jménem, plakala kvůli utrpení, navěky otištěném v její tváři, plakala kvůli svému úsměvu, který jí byl matkou navždy ukraden, plakala kvůli svému osudu a bylo jí jen čtrnáct, a jak se jmenovala tvoje maminka?, mami, ta, která se oběsila, neřeknu ti to, nechci, abys to věděla, sebevrazi nemají jména.

A tak jsi šla bydlet k Teodoře a Katalině?

Byla jsem jedinou zákonitou dědičkou svého otce a šla jsem bydlet do jeho prostorného a obrovského bytu, odkud nás s maminkou vyhodil, aby u něj bydlela Teodora s Katalinou. Ve skutečnosti ty dvě neměly právo v něm bydlet.

Tak tedy jsi bydlela s Teodorou a Katalinou?

Ano, žila jsem s nimi.

Nenáviděla jsi je?

Ano. Ne. Nevím. Dcerušky, dcerušky, říkala Teodora, mé dvě dcery jsou si podobné jako kapky vody. Nebyla to pravda, protože Katalina rostla do krásy, graciézní a vysoká jako její matka, se smyslnými boky a štíhlým pasem, bylo jí teprve dvanáct, když ji poprvé vybrali do filmu, a jenom čtrnáct, když každý, kdo ji viděl, se do ní zamiloval, muži se kolem ní rojili, nevěděli, jestli se mají zamilovat do Teodory, nebo do Kataliny, byla jsem jako jejich maličká, ošklivá služtička a zavírala jsem se do svého pokoje a nikam jsem s nimi nechodila, protože jsem se styděla, obě byly jako panter, jedna jako druhá, styděla jsem se za svůj malý vzrůst, za své křivé nohy, za své krátké ruce, zdědila jsem úplně postavu maminky, tak moc mě těší, že ty jsi vysoká, Andreo, že jsi se vyvedla po tátovi, urostlá a silná, opravdu mě to těší. Myslím, že tento večer jsem vyprávěla až až, nezvládla jsem to podrobněji, Andreo, neměla jsem ti to vyprávět, odpusť mi.

Andrea dál poslouchala smích hostů, finále světového mistrovství ve fotbale mělo začít každou chvilku, známý hlas sportovního komentátora, čas od času smích Iny, když se otcova milenka zasmála, ukazovala dásně i zuby, poněkud dlouhé zuby, určitě proto se jí Ina nelíbila, kvůli těm dlouhým zubům, Andrea se bála, jestli se některý den k ní Ina neshýbne, aby ji svými dlouhými ostrými zuby kousla, dokonce to jednou řekla Pavlovi, ale ten vybuchl smíchem, vážně se jí bojíš? zeptal se jí Pavel, samozřejmě že ne, Iny se nebojím, prostě když se směje, mohla by svými zuby rafnout kohokoli, ne?, Andrea dnes večer nepůjde v máminých stopách, půjde do parku za Javorou, za svými kamarády, kteří tam už určitě jsou, a Andrea nikomu nic neřekne, možná Javoře, protože Javoře vyprávějí všichni, všichni se Javoře svěřují, ví všechno o všech a nikdy nevyzrazuje tajemství, Javora v sobě uchovávala všechno jako studna, Andrea si ráda vzpomínala na první okamžik, kdy viděla Javoru, chtěla vstát a vrhnout se k ní, jako by ji znala velmi dlouho, jako by se jí o ní zdálo a ona čekala, kdy se Javora poprvé objeví ve třídě, nastalo úplné ticho a Javora se usmála jako pán toho ticha, zvykla si vyvolávat a ovládat ticho a pomalu se vydala mezi lavicemi a dívala se každému zpříma do očí a usmívala se, Javora se nedívá do očí, ale nahlíží do srdce, její oči okolo zorniček jsou světle modré a na okraji duhovky skoro černé a možná kvůli tomu nemůže nikdo od Javory odtrhnout pohled a každý touží, aby se na něj Javora dívala, být v dosahu těch očí, ať už to byl žák nebo učitel, kluk nebo holka, Javora přitahuje jako magnet, být vedle Javory prosvětluje, uklidňuje, dívat se, jak se směje, pozorovat její oči je magie, a ona se směje vždycky, vlastně se nesměje, raduje se, raduje ze všeho a Andrea ji chtěla seznámit se svou matkou, protože si byla jistá – Javora maminku vyléčí. Několikrát už ji prosila, maminko, chci tě seznámit s Javorou, se svou nejlepší přítelkyní, je v mém pokoji a matka mrzutě vrtěla hlavou ve svém křesle a upírala pohled do toho děsivého snu svého života, protože ho milovala, ráda se z něj těšila a radovala se z toho děsivého snu, ráda ho oživovala znovu a znovu, ráda jím byla pomalu vražděna, pomalu požírána únorovým slunečným ránem, když zabila svého otce, kdy viděla svou matku oběšenou, kdy se její druhou matkou stala Teodora, děvka v černém, když Katalina vyrostla a stala se z ní nejtalentovanější a proslulá herečka, mandlooká, když ještě jako dítě byla krásná a známá, a přitom byla panchart jejího otce, nezákonně narozená, nemanželská, šunt. Chtěla se všem pomstít kvůli Katalině, protože jí, Kristině náleželo, aby byla mandlooká a vysoká, protáhlých očí barvy oliv, jako měl její otec, snědá jako on, jeho vysokého čela, jí, zákonitě narozené patřilo, aby měla za matku krásnou Teodoru, známou jako děvka v černém, ona, prvorozená, měla být talentovaná a slavná, a ne Katalina bez rodiny, Katalina čubka, proto se Kristina nechtěla seznámit s nejlepší Andreinou přítelkyní, protože se chtěla mstít, mstít celému světu i sama sobě, proto vždycky odvracela pohled od své dcery, když ji prosila, aby se seznámila s Javorou, proto vždycky mrzutě mávla rukou.

Javora, Javora, Javora.

Jenom se Javory dotknout.

Jenom se jí podívat do očí.

Vlasy měla dlouhé jako tráva kolem, slaměné… byla opálená sluncem a jaksi velmi houževnatá… přiblížila jsem se, Javora zvedla hlavu a řekla: řekni mi slova, která znáš… A pak znovu schýlila hlavu. Dívala se na zákruty, které jí na ruce vytvářel mravenec. Za vršky na západě zacházelo slunce, jeho unavené a tiché světlo… uplynula dlouhá doba, čekala jsem, že půjde, že odejde tam, odkud přišla… a pak se na mě náhle v tichu podívala a potom: řekni mi jenom několik slov, která víš, co znamenají… její prsty si hrály se stéblem trávy a mravenec po něm lezl dopředu a dozadu, dívala jsem se na její ruce, její roky, její mládí… cosi mnou prořízlo jako nůž, usedla přímo na zem, k mým nohám, jako by mi je chtěla umýt… a potom její hlas, naléhavý a tichý: řekni mi tedy jedno slovo, jedno jediné slovíčko a řekni mi, co znamená… řekla jsem jí nazdařbůh: sníh… bylo to první, co mě napadlo… sníh… něco, co mizí, když se ho dotkneš, něco, co přes léto mizí… jako by se zasmála… jako by jí to něco připomnělo… řekla: to je moc hezké… nemohly jsme odtrhnout pohled jedna od druhé… její oči byly modré a bezedné jako nebe nad námi… a strašné… jako nebe… a kolem úplné ticho… jenom bzučení včel, léta… a ona jediná na zemi… v tom tichu kolem, zcela nevinná chtěla vzít na sebe vše… a čekala pánbuví proč na moji odpověď… ty, co jsi, co jsi ty, kdo jsi… s tou krutostí v očích… řekla jsem jí taky: víš, vždycky jsem chtěla pochopit to, na co se mě ptáš, ale nevím, já taky nic nevím… byla pobledlá, byla smrtelně bledá na místě setkání, sehnutá bolestí nad kamenem, vlasy jí padly přes tvář… ramena se jí roztřásla vzlykotem… už můžu odejít, už jsem odcházela, když jsem se obrátila a zdálo se mi, že poslední sluneční paprsky osvětlovaly jenom ji… Její oči, její tvář, její vlasy… všechno ostatní pomalu tonulo v šeru… od té doby se mi pořád zdá o Javoře, že říkala… říkala…

Co říkala?

Mluvila o snech, že…

Pokračujte.

Že sny jsou… že pokud tu jednoho dne nebude, nesmíme plakat…

Ovládejte se!... Děkuji vám… Pokračujte.

Javora říkala, že vůbec… žádný člověk neopouští lidi, které má rád, že to je lidský výmysl…

Promiňte, Andreo, můžete se vyjadřovat přesněji? Co je podle Javory lidský výmysl?

Neštěstí, bolest, to, co se s námi děje.

Ona nevěděla, co se stane.

Ne, nevěděla.

Před chvilkou jste řekla, že věděla.

Ušetřete mě.