Nový román vydala v loňském roce jedna z nejvýznamnějších bulharských prozaiček a dramatiček Teodora Dimovová (1960): její dílo Majkite (Matky) zvítězilo již v roce 2004 v soutěži o nejlepší bulharský román v rukopise, zvané Razvitie. O cenu se tehdy podělilo s dvěma dalšími texty – s rukopisem Nevăzmožnite ubežišta na poezijata (Nemožná útočiště poezie) Evdina Sugareva a Unplugged Maji Vukovské, což je pro dnešní literární situaci v Bulharsku příznačné, neboť román se stává prestižním, dynamicky se rozvíjejícím žánrem. Tyto tři oceněné romány, publikované v roce 2005, reprezentují tři rozličné možnosti jeho uchopení. Jajkáte (Matky) je kniha o bulharské současnosti, viděné prizmatem vztahů mezi rodiči a dětmi a popsané stylem, který je pro Dimovovou specifický.

V knize Spătnik na radikalnija mislitel (Průvodce radikálního myslitele) shromáždil jeden z nejlepších současných prozaiků Alek Popov (1966) své eseje z posledních let. Aktuální problémy dneška, současného člověka a literatury v jsou ozřejměny prostřednictvím typické Popovovy poetiky, těžící z efektu ostrého obratu, vtipu a proměny, což činí z řady těchto textů takříkajíc skvosty svého žánru.

Jako beletrista debutoval knihou Izgubenite magareta (Ztracení osli) jeden z nejrenomovanějších současných bulharských literárních vědců Valeri Stefanov (1958). Román by se dal definovat jako mystifikace, kdyby si ovšem po celou dobu se strategiemi mystifikace a erudice nepohrával. Kniha se představuje jako „sedm svitků pro Animal Messianum“ – jako svitky věnované posvátnému oslu, s nímž Spasitel vstoupil do Jeruzaléma. Tato mystifikace kolem syžetů Písma svatého si však v podstatě klade za cíl hovořit o všem lidském, o morálce, o poznání, a to brilantním stylem, v němž nechybí ani erudovaná ironie.

Sbírka vybraných textů jednoho z nejznámějších a nejzajímavějších současných bulharských vypravěčů Dejana Eneva (1960) nese název Vsički na nosa na gemijata (Všichni na přídi korábu). Enev je mistr krátkého prozaického žánru, v němž skrze banální příhody každodenního života odhaluje hloubku lidského bytí.

Vyšly také reedice dvou knih jedné ze stěžejních současných bulharských prozaiček Emiliji Dvorjanovové (1958) Passion ili smărtta na Alisa a La Velata (Passion neboli smrt Alisy; La Velata). Román Passion je jednou z největších událostí bulharské prózy devadesátých let minulého století.

Novou básnickou sbírku Rodina (Vlast) vydal přední současný bulharský básník Edvin Sugarev (1953). Kniha se svým způsobem vrací k silné tendenci bulharské poezie devadesátých let dvacátého století – nově uchopuje tradici, vše rodné a bulharské, přehodnocuje základní a vžité obrazy vlasti, nashromážděné v průběhu bulharské literární historie, a činí vlast objektem složitého ambivalentního vztahu.

V Sofii vyšla pozoruhodná básnická sbírka Osa (Vosa) bulharského básníka Ljubomira Nikolovova (1954), jenž žije od roku 1990 ve Spojených státech. České publikum se s Nikolovem seznámilo na Festivalu spisovatelů Praha 2003.

Z memoárové literatury zasluhují pozornost Spomeni (Vzpomínky) z archivu jednoho z nejvýznamnějších představitelů současných bulharských humanitních věd, historika Nikolaje Genčeva (1931–2000). Kniha analyzuje socialistická desetiletí dějin Bulharska.

V uplynulém roce vyšel také poslední díl Ne/bivalici (Ne/bejvávalo) z čtyřdílných memoárů Bivalici (Bejvávalo) autorky románů a historičky Very Mutafčievové (1929), významné představitelky bulharské literatury druhé poloviny 20. století. Osobní příběh zároveň zachycuje i společenskou situaci v Bulharsku v období socialismu, a to prostřednictvím bravurního a působivého stylu, který je autorce vlastní.

Texty napsané během posledních patnácti let soustředil ve sborníku Leljata ot G'otingen (Teta z Göttingenu) jeden z nejvýznamnějších a nejrenomovanějších bulharských literárních vědců a kulturologů Aleksandăr K'osev (1953). Kniha svérázným způsobem rekapituluje a bilancuje bulharskou posttotalitní literaturu a kulturu vůbec.