V roce 2006 vyšel oceňovaný román Teodory Dimovy Matky (Мajkite), česky byl vydán v roce 2015 v překladu Davida Bernsteina. Ještě v průběhu roku 2006 autorka spolu se Stiljanem Petrovem vypracovala na základě tohoto románu text divadelní hry Nevinní (Nevinnite), její český překlad se zatím neplánuje. Nejedná se však o pouhé převedení románové látky do podoby divadelní hry, obě díla se k témuž příběhu stavějí různými a do velké míry nezávislými vypravěčskými postupy. Hra byla uvedena ještě téhož roku v Sofii v divadle Teatăr 199, které do svého repertoáru vybírá divácky náročnější kusy.

Společná fabule románu a dramatu je příběh jedné školní třídy, která se z neznámých důvodů náhle začne chovat vzorně, žáci se dobře učí a chovají se hezky k sobě navzájem, až to vzbuzuje nedůvěru. Stojí za tím charisma mladé a oblíbené učitelky Javory, která je zároveň obětí knihy; děti ji brutálně ubijí ve chvíli, kdy se je Javora, přesvědčená o jejich nabyté samostatnosti, rozhodne opustit. Zároveň je to charakteristika sedmi hlavních dospívajících protagonistů – pozdějších Javořiných vrahů – a jejich patologického či jednuduše chybějícího rodinného zázemí. Z jejich životních příběhů se vytváří román. Kniha předkládá osobitý způsob vyprávění, každému dítěti je vyhrazena vlastní kapitola, ve které je popsán jeho osud, a z náznaků postupně odkrýváme, že došlo k nějaké nevyhnutelné tragické události. Na konec každé z kapitol je zařazena zdánlivě nesouvisející pasáž, psaná kurzívou, o které se na konci dozvídáme, že se vyprávění přesouvá na výslech dítěte po spáchané vraždě – každý protagonista se dělí o svůj pohled na Javoru. Všem dětem se o učitelce zdává a moment vraždy si vybavují velmi špatně, děti si z celé události pamatují spíše osobní dojmy a čtenáři neznámý vyšetřovatel se marně snaží dopátrat konkrétních informací.

V divadle se vraždou začíná
Při porovnání románu a dramatu je patrná určitá divergence syžetu a fabule; přesněji řečeno obě díla mají tutéž fabuli, avšak podanou prostřednictvím různých syžetů, jednotlivé události a portréty nejsou představovány ve stejné posloupnosti.

V dramatu Nevinní, stejně jako v románu Matky, není příběh pojat lineárně, ale jiným způsobem než v románu, drama svým částečně retrospektivním vývojem připomíná spíše detektivku. Vražda je explikována hned v incipitu, je možné, že se předpokládá divák již seznámený s románovým dílem, ani diváka neznalého knižní předlohy však toto pojetí nevylučuje. Zatímco v románu jsou výslechy dodatkem každé kapitoly, hra výslechovou místností začíná a toto prostředí se vrací v průběhu celé hry.

Divadelní hra je k románu spíše komplementární, než že by byla jeho dramatickou adaptací. Poznáváme jednotlivé scény známé z knihy, jsou však vyprávěny někým jiným, a navíc se dozvídáme i reakce postav na jednotlivé události, které jsou tak podány ještě subjektivněji než v knize. Ta ovšem sama podává subjektivní pohled dětí, celková pasivita postav v příběhu a absence jakéhokoli hodnocení činů může připomínat francouzský nový román.

Formálně je tato divadelní hra mírně tradičnější, román je poměrně inovativní, narušuje tradiční syntax, stírá hranice mezi pásmem vypravěče a pásmem postav. V případě dramatu tkví nekonformnost díla především přímo v samotném obsahu, forma šokuje méně. Podobný zážitek z formy jako při četbě románu nabízejí dlouhé monologické pasáže (dialogy v monologu, syntax mluveného jazyka, volné řazení myšlenek a vzpomínek). Jednotlivé postavy, děti i matky, ve svých monolozích přidávají i nové scény oproti knize, ty se však drží ducha vyprávění v románu.

Matky promluvily
I přes kratší rozsah jsou v dramatu zastoupeny téměř všichni hrdinové – s jedinou výjimkou všichni dětští a monologický prostor na závěr dostane i samotná Javora. Postavy vystupují v jiném pořadí, což na toku příběhu nic nemění, dodržují se ale poměrně kompaktní celky představující jednotlivé osudy.

Epizody představující těžké životní podmínky hrdinů jsou v dramatu konkrétnější a epičtější, stejně jako v knize však mají povahu poměrně ucelených příběhů – ač jsou převyprávěné monologicky. Z knihy v mnohem větší míře získáváme dojmy, popisy a charakteristiky.

Postavy jsou v dramatu charakterizovány přímo vlastními dialogy, výjimečně na základě jejich popisu v dialozích jiných postav. Problematické charakterové rysy matek tak vyplouvají přímo z jejich výroků, nejen z charakteristik pojatých dětskýma očima.

Výslechům jsou v dramatu na rozdíl od románu matky explicitně přítomny a hodnotí svoje děti – zda mohly spáchat vraždu, či nikoli. Vyšetřovatel zůstává ve stínu, jen jako „hlas“, ani v knize ovšem nic o této postavě nevíme. Kladené otázky jsou stejně jako v knize kousavé, bez náznaku empatie a nezakrývající despekt k vyslýchaným postavám.

Až v dramatu může recipient pozorovat, jakým způsobem se matky dozvídají o problémech svých dětí: tyto ženy si je nepřipouštějí, ale částečně se jim otevírají oči a prodělávají do určité míry onu katarzi, zmiňovanou Anželinou Penčevou v doslovu knihy, která v románu zcela chybí. Otevírá se tím však další zoufalství, a to poznání matek, se kterým teď musejí žít. V dramatu celkově více vyprávějí matky, v románu děti. Dozvídáme se i jejich příběhy z dob, kdy s dětmi nebyly, a také dětské reakce bezprostředně po vraždě.

Detailněji v divadle
Dva příběhy dostaly v dramatu více prostoru: za prvé je to Andrea, jíž patří první kapitola knihy, a její matka Christina, která se přiznává k zavinění smrti svého otce a kterou vražda Javory zdrtila především proto, že sama Andreu prosila, ať její život ukončí. A za druhé se dozvídáme více o vztahu Dany a její matky Lidie – právě Danina kapitola v knize odhaluje velkou část společného příběhu: to jak spolužáci Daně, jejíž matka pracuje na Kypru a otec veškeré finance propije, najednou začnou kupovat svačiny výměnou za pomoc při testech ve škole – obě strany si vypomáhají bez předsudků, protože to považují za správné. Dozvídáme se i o nových prožitcích ze života těchto dvou matek: o Lidii na Kypru a o Christinině dětství, poznamenaném sebevraždou matky a smrtí otce.

Závěrečnou brutální scénu vraždy vypráví Javora posmrtně, fyzické násilí je ponecháno ve verbální rovině, a tudíž i na divákově vlastní obrazotvornosti, což sice na jednu stranu redukuje výjevy přímého násilí na scéně, na straně druhé však nechává hitchcockovsky pracovat diváckou fantazii, a dílo tak působí velmi syrově. Navíc se podle závěrečné scénické poznámky na konec hry zhasínají světla až do úplné tmy.

Drama se v součtu s románem nezdá být pro čtenáře tolik emocionálně devastující jako samotná kniha, přináší totiž doplňující informace (i když stejně děsivé), které nám pomáhají se vyrovnat s vyvrcholením knihy nebo alespoň přidávají na empatii a soucitu s hrdiny.

Zmiňovaná verbálnost celého dramatu zachovává dojem z románu Matky, kde se děj ve většině kapitol posouvá dialogy postav vpravenými do pásma vypravěče, a zároveň evokuje nadčasovou čistotu antických dramat. Antické tragédie připomíná tento příběh i psychologickou problematičností postav, každá z nich je determinovaná prostředím a osudem a žádnou z nich nemůžeme označit jako čistě kladnou nebo zápornou (i andělská Javora děti opouští a vyvolá tak v nich inherentní krutost); všechny postavy jsou především nešťastné.

V čem je tedy vypravěčský postup dramatu jiný?
Za prvé jsme svědky dvou různých uchopení jedné události (zároveň s charakteristikou jejích protagonistů, jež je zde klíčová). Tento rozdíl odpovídá nejen odlišnosti dramatického a románového žánru, ale také dvou různých syžetů k jedné fabuli. Z tohoto důvodu není možné považovat drama Nevinní za adaptaci románu, ale za samostatné dramatické dílo vytvořené na základě románového příběhu.

Za druhé, divadelní zpracování románu, který je svojí formou sám o sobě netradiční, není jen konkurenčním dílem ke knize, oba útvary jsou velmi dobře funkční samostatně i ve vzájemném doplnění. Divadelní hra Nevinní nabízí nejen odlišný pohled na příběh (počínaje volbou názvu, neboť zatímco román Matky byl vyprávěn z pohledu dětí, u dramatu není zcela jisté, zda oněmi „nevinnými“ jsou matky, děti, či obě strany, a příběh je do velké míry podán očima matek). Jiné jsou i doplňující střípky děje, charakteristiky, okamžiky, kdy hra namátkově odpovídá na otázky „a co bylo dál?“ nebo „jak na to reagovali?“. Román končí brutálně aktem vraždy, divadelní hra v závěru nabízí slova zavražděné a prostor pro diváka ke vstřebání tragédie, což činí hru o něco méně cynickou (avšak o to emotivnější).

A za třetí, nejspíše pro svůj kratší rozsah, je divadelní verze explicitnější než román a informačně hutnější. Při četbě knihy se noří otázka „co se vlastně stane, resp. stalo?“, zatímco v dramatu to víme již od začátku a divákovu zvědavost vede především touha po objasnění pohnutek.

Teodora Dimova, Stijlan Petrov: Nevinní. Scenična versija, nepublikováno, 2006