Současná nizozemská literatura je nedomorodým čtenářům často nápadná svým hyperrealistickým egocentrismem, pro nějž v nizozemštině existuje krásný a výstižný jednoslovný pojem „navelstaren“ čili „čumění na vlastní pupek“. Kauza Marka van der Jagta z počátku druhého tisíciletí dokazuje, že brát autorův pupek vážně se nevyplácí, a navíc vypovídá velmi mnoho o nizozemských čtenářích, protože ti, jakmile zjistí, že nevědí, na čí pupek zírají, propadají vzteku, rozhořčení a panice. Marek van der Jagt se tak stává jistým milníkem a doufejme i zlomem v chápání fikce v Nizozemí.

Začátkem září roku 2000 se na pultech nizozemských knihkupectví objevila prvotina Marka van der Jagta Dějiny mé plešatosti, která se vymykala hned dvěma rysy: za prvé byla vázaná (což je u debutu neznámého autora naprosto ojedinělé) a za druhé na přebalu postrádala autorův portrét a životopis. O autorovi bylo jen známo, že je nizozemského původu, ale žije již dlouho ve Vídni, kde pracuje jako prodavač v drogerii, a nehodlá kromě této knihy zveřejnit jediné slovo. Knihu vydalo a patřičně propagovalo nakladatelství De Geus, které dává prostor mladým začínajícím autorům a překladatelům.

V Dějinách mé plešatosti vypráví hrdina z vídeňské zámožné rodiny svůj životní příběh strhujícím, vtipným a zároveň nesmírně tklivým tónem. To, jak tento mladík olivové pleti a havraních vlasů přišel o svůj porost hlavy, se čtenář dovídá až na posledních stránkách. Příběh jeho plešatění je vlastně příběhem hrdinova traumatizujícího dětství a dospívání, jež nabírá obskurních obrátek v okamžiku, kdy je tento Adonis konfrontován s velikostí svého pohlavního orgánu. Ten je totiž zjevně hluboko „pod normou“ a Marek, tak se hlavní protagonista románu jmenuje, se s tímto faktem vyrovnává po svém. Již na první pohled, či chceme-li na první čtení, je to příběh navýsost groteskní, dostávají v něm na frak především soudobí rádoby psychologové. Aha, malý penis, dominantní matka, která dítě zanedbává, traumatický zážitek v době dospívání. Oidipovský komplex naruby obrácený synem, jenž místo otce zavraždí matku, však již naznačuje, jakým směrem se autor vydává. Jeho humor dojímá k pláči, ale počkat… to jsme již v Nizozemí měli, řekne si bystřejší část čtenářů.

Ne tak bystrá byla porota udělující prestižní cenu Antona Wachtera, cenu za nejlepší literární debut ob rok přisuzovanou próze a poezii. Ta totiž Marku van der Jagtovi na konci září 2000 tuto cenu přiřkla. V okamžiku, kdy byl autor osloven, aby si ji přišel slavnostně převzít, nastaly problémy. Van der Jagt totiž nechtěl. V e-mailové korespondenci tvrdil, že se dostavit nemůže (neboť je příliš vytížen svou prací v prodejně drogistického zboží), a vlastně ani nechce. A tu se rozpoutala honba na člověka, který si říká „van der jagt“, tedy „štvaný, honěný“. Styl knihy, takzvaný autorský rukopis, jednoznačně ukazoval na Arnona Grunberga, úspěšného autora (jenž se představil i u nás dvěma romány: Modré pondělky a Statisté). Ten ovšem zmíněnou cenu získal už v roce 1994 za svůj tehdejší románový debut, a navíc si měl ve stejné době převzít prestižní literární cenu AKO za svůj třetí román Fantomová bolest. Porota se tedy dopustila neodpustitelné chyby, udělila podruhé cenu témuž autorovi. Jenže vzhledem k tomu, že v ní zasedají přední nizozemští spisovatelé a kritici, nechtěla připustit svůj „omyl“, respektive očividný fakt, že nominované knihy pořádně nečte. Všichni se tedy stůj co stůj snažili polapit oceněného debutanta. Van der Jagt zatím posílal po síti vzkazy tisku i porotě: „Nešokuje mě to, ale zraňuje mě to. Radost z ocenění zcela zmizela. Může se stát, že je kniha zatracena. Ale že člověku kradou životopisné detaily, to je nechutné. To, jak žurnalisté tvrdí, že jsem údajně smyšlený, je smrtící. Úkolem autora není dokazovat, že existuje.“ S tím se ovšem nizozemské čtenářské, a především mediální publikum nehodlalo smířit, vždyť šlo o „čest a pravdu“. Navzdory tomu, že v samotné diskutované knize pro ty, kdo nerozluštili poslání ani autorovu šifru jména, na posledních stránkách stojí: „Ten, kdo mě hledá, nechť hledá pod ‚f‘ jako fikce, tam panují jiné zákony a pravidla.“

Proti rozpoutané štvanici na Van der Jagta, potažmo Grunberga – v níž se přes internetovou síť podařilo zjistit, že Grunberg používá stejného providera jako Van der Jagt, oba se napojují na síť ve stejnou dobu a odesílají téměř současně své zprávy, v níž se hlásili autentičtí svědkové, kteří údajně před Grunbergem vyřkli věty, jež byly následovně použity ve Van der Jagtově románu – se díky bohu postavila i řada odpůrců, kteří hájili autorovo právo na pseudonym. V Nizozemí nebyl rozhodně prvním ani posledním, kdo využil umělecké přezdívky. Potřeba publikovat pod jiným jménem byla u Grunberga vlastně naprosto pochopitelná.

Arnon Grunberg se proslavil již ve svých třiadvaceti letech debutem Modré pondělky, románem, jenž líčí strasti a slasti prvních sexuálních zkušeností. Hlavní hrdina, stejného jména jako autor, je nabývá se ženami z eskort servisů, v prostituci s dodávkou do domu. Okamžitě po vydání knihy chtěli čtenáři poznat tohoto nestoudného začátečníka a ani na okamžik nevzali v úvahu, že četli fiktivní text. Arnon Grunberg se tak dostal do popředí mediálního zájmu, s nímž uměl velmi dobře nakládat. Rád se provokativně oblékal (o jeho zeleném kožichu se v Amsterodamu hovoří dodnes; Praha zas může vzpomínat na křiklavě oranžové síťované triko pod decentním oblekem), uměl pózovat a prohazoval neotřelé bonmoty. Zároveň však pocítil i negativní stránku popularity, nedostatek soukromí. Proto se ještě dříve, než vyšel jeho druhý román, odstěhoval do New Yorku, aby se tak alespoň trochu vzdálil neodbytným šťouralům.
V druhém románu nepropůjčil už hlavní postavě své jméno, hrdina Statistů se jmenuje Ewald Stanislas Krieg, a jistě ne bezděky ho autor nechává v kapitole „Vatové tyčinky“ šťourat se ve vlastním pupíku. Statisté jsou také o něco hravější a absurdnější než první Grunbergův román. I v další knize, románu Fantomová bolest (název odkazuje na medicínsky popsaný jev „bolesti“ v amputovaných končetinách) jako by se spisovatel snažil ještě více zvětšit odstup mezi vypravěčským já a autorským subjektem. Ačkoli hlavní postava – zde spisovatel v tvůrčí krizi Robert L. Mehlmann – už také nenese autorovo jméno, stále má jeho původ a podobu. Všechny tři jmenované hrdiny Grunbergových románů charakterizoval jejich židovský původ, s nímž se velmi osobitě potýkali, a vzhled pomenšího brýlatého kudrnáče, jenž jim jistě neusnadňoval cestu k úspěchu u žen. To nejspíš bylo podnětem ztotožnění autorova alter ega s ním samým.

Grunberg slavil jeden literární úspěch za druhým: stal se pravidelným přispěvatelem NRC Handelsblad, v roce 1998 byl pověřen napsáním celostátně šířeného „dárku Týdne knihy“, kratšího prozaického útvaru vydávaného ve statisícovém nákladu, což je pocta, které se dostává zasloužilým spisovatelům, v témž roce vydal sbírku esejů Útěcha grotesky a byl hojně překládán v zahraničí. Během sedmi let vydal devět knih. To se samozřejmě odráželo i na způsobu přijetí jeho textů: kritika i čtenáři čekali, kdy zase vyjde něco od Grunberga, a jakmile to vyšlo, četli to jako „nového Grunberga“. Toto by pro každého autora bylo dost pádným důvodem zkusit publikovat pod pseudonymem. Také Arnon Grunberg zatoužil po Fantomové bolesti zcela po právu po anonymitě. Pseudonym, který si zvolil, byl pro znalce jeho díla snadno rozluštitelný: Marek ukazoval na polského spisovatele Marka Hlaska, k jehož odkazu se Grunberg otevřeně hlásil, Van der Jagt parafrázoval Grunbergovo životní i tvůrčí heslo „utéct dřív, než začne hon“.

Se jménem změnil autor také identitu protagonistů svých knih. Už žádný nepohlední Židé, nýbrž švarní Rakušané. Ústřední Grunbergovo téma však zůstává: tragika těch, kteří se nedokáží nebo nechtějí smířit s realitou, jaká je, a vytvářejí si vedle ní svůj vlastní svět. Dohady o skutečné totožnosti Marka van der Jagta trvaly až do května 2002. Tehdy, krátce před uvedením druhého Van der Jagtova románu na trh, byl jeho text podroben srovnávacímu testu na základě italského počítačového programu, jenž destiloval ze zadaných souborů jakýsi autorský „otisk prstu“, tedy jedinečnou kombinaci četnosti a střídání znaků vlastní pro jednoho každého pisatele. Zkouška objektivně prokázala shodnost autorství u Grunbergových a Van der Jagtových souborů. Tak bylo učiněno zadost nejzavilejším hledačům pravdy o fikci. Grunberg se k Van der Jagtovi veřejně doznal na vídeňské prezentaci románu Gstaad 95–98 v květnu 2002. Románu, jenž otřásl i otrlejšími čtenáři zpracováním věčného hledání a úniku formou společensky téměř neúnosnou. Silné pouto matky a syna je zde zobrazeno zvráceným incestním vztahem, který nevyhnutelně vede k naprostému psychickému vykolejení obou zúčastněných a jehož přetnutí vyústí ve vraždu nevinného dítěte. A pro případné další hledače skutečného Grunbergova či Van der Jagtova životního příběhu u této příležitosti autor představil svou snoubenku, dámu elegantní a bohémskou, která má sedmdesátku dávno za sebou. Těm, kdo mají ještě chuť pátrat dále v jeho životě, přeje tedy mladý „snoubenec“ mnoho úspěchů.