Petrarca, neúnavný cestovatel, korespondent, diplomat, byl první, kdo začal budovat to, co o století mladší humanisté nazvou res publica litterarum – literární republikou. Petrarca je (jako málokdo další) symbolem společné evropské kulturní tradice a vůle tuto tradici rozvíjet. Opomenuté petrarkovské výročí (vzpomněly si jen Literární noviny, iliteratura, stanice Vltava a Česká pošta) nám připomnělo nelichotivé skutečnosti. Ukázalo, že italská literatura a italianistika, k veliké škodě celé naší kultury, jsou u nás zcela okrajovým oborem, jemuž se věnuje hrstka badatelů a pro zbytek veřejnosti jde o exotickou záležitost; že pod italskou kulturou si běžně představíme spíše módu, kuchyni a temperament, než literaturu a umění; že naše příslušnost k evropským hodnotám, jejichž je Petrarca pilířem, je spíše zbožným přáním než realitou a žedáváme přednost (jak dokládají naše první evropské volby) myšlenkám vycházejícím z národovectví, ocelářského kapitalismu konce 19. století a bolševismu století následujícího.

My Češi se považujeme za národ geniálních kutilů, hledáme si vždy třetí, českou cestu a dokážeme se tvrdě ohradit proti každé zahraniční nedůvěře. V očích našince zločiny Herodesovy blednou před krutostí Evropské unie, která zakazuje českým dětem, aby skotačily na rezavých trubkových prolézačkách na dětských hřištích, které iniciativní tatínci vyrobili v akci Z před dvaceti lety. Zuříme, když chce Evropská unie zlikvidovat naše slavné hospodské hotovky. Vždyť my se rádi nacpe bakteriemi, až nám polezou z uší, pokud tím ušetříme několik desítek korun.

Je třeba si přiznat, že řada evropských hodnot a tradic nám zůstala cizí a že Petrarca je jedním z největších dluhů, které k Evropě máme. Bylo by dětinské dohadovat se, kdo je větší básník, zda on, Dante nebo Shakespeare, neexistuje však literát, který by měl v evropských dějinách větší vliv než právě Petrarca.

Zdá se však, že ani jeho velké výročí, které celý svět slaví konferencemi, festivaly a novými překlady, nevede v naší zemi, která se kromě Francie jediná může pochlubit přímými styky s Petrarkou, k jeho rehabilitaci. Hotovky totiž nejsou jen českým gastronomickým koloritem, ale ráda se k nim uchyluje i naše kultura a vzdělanost. Co si u nás můžete dát, to je vařený Petrarca s Laurou v renesanční omáčce, v lepších podnicích s listem humanistického salátu. Neboť to málo, co se o Petrarkovi u nás ví, je téměř všechno špatně. Když se v první polovině 19. století naši obrozenci pokoušeli vymanit ze sevření germánské kultury a začali se rozhlížet po zbytku Evropy, většinou jim sloužila jako průvodce německy psaná naučná literatura. A hotovka byla na stole. Od té doby ji nikdo neohřál ani nedochutil, takže to, co se dnes studenti učí na českých školách o Petrarkovi, humanismu a renesanci, je vesměs výplodem německo-švýcarské kritiky období romantismu.

Řekněme tedy konečně, že Petrarca není renesančním básníkem, že je především latinským spisovatelem a humanistou, že opravdu netrávil svůj život marným milostným vzdycháním, že Laura téměř s jistotou neexistovala a že nenapsal nic, co by se jmenovalo Zpěvník.

Pro vymezení Petrarkovy dějinné pozice ponechejme stranou jak středověk, tak renesanci a označme jej za prvního velkého představitele humanismu, myšlenkového směru, který se začíná drát do popředí ve 13. století (v Itálii) a který nám nejlépe poslouží jako chybějící článek mezi shora jmenovanými epochami. Teprve rozšíření humanismu na široký okruh příznivců vytváří od 15. století renesanci, jež se identifikuje s antickými estetickými kánony, filozofickou pluralitou, důrazem na člověka tvůrce a na organizaci laické společnosti. Ač byl Petrarca dalšími generacemi v mnohém překonán, byl to on, kdo vymezil okruh problémů, kterým se humanismus bude zabývat, a nabídl zároveň pracovní metody. Jeho snaha o návrat k čistotě klasické latiny, textová kritika, pátrání po ztracených dílech klasiků a systematické kříšení antických literárních žánrů, to jsou formální rysy básníkova humanismu. Aktualizace římských ideálů ctnosti, odvrhnutí scholastické filozofie, upřímná individuální zbožnost s minimem loajality ke špičkám klerikální hierarchie, vlastenectví, objevení lidského nitra v jeho rozpolcenosti a pochybách, to je zase hlavní obsah jeho poselství. V posledním bodě se stýká Petrarca latinský a italský: ve svých Zlomcích v lidové řeči (Rerum vulgarium fragmenta), jimž se od 19. století začalo říkat Zpěvník (Canzoniere), otevřel tematikou vnitřního univerza novou kapitolu vývoje evropské lyriky, kapitolu, která se píše dodnes. Jejím hrdinou není milovaná žena, ani se v ní nedisputuje o tom, co je láska a jak se přenáší, nýbrž účinkuje v ní sám básník ve své konkrétní individualitě, se svými osobními tužbami, pozemskými strastmi, erotickým chvěním ukrytým pod skvostnou literární stylizací, se svojí individuální duší, oproštěnou od filozofického a teologického pitvání vlastního předchozím generacím lyriků. Petrarca první vytvořil básnickou sbírku v tom smyslu, jak ji chápeme dnes, tedy ne jako „sbírku“, ale jako rafinovaný systém, v němž každá báseň má své nezastupitelné místo. V Petrarkovi poprvé významně pronikají do milostné poezie v národním jazyce antičtí lyrikové, poprvé se objevuje dnes tak samozřejmý motiv přírody, která souzní s básníkovou duší a vytváří mu efektní kulisu pro jeho vnitřní drama. Tato humanistická touha po opravdovosti na úkor apriorních schémat dala vzniknout největším literárním pokladům od dob Petrarkových do dneška, valorizovala tvůrčí myšlení a pochyby oproti zkostnatělému vědění a arogantním jistotám, ke kterémužto převrácení hodnot jsme se my ještě úplně nedopracovali. Hotovky jsou pro nás často lépe stravitelné.

Jedním z unikátních rysů Petrarkova života byla jeho pozice dokonale nezávislého, ale mimořádně vlivného evropského intelektuála a diplomata. Petrarku si hýčkala italská knížata, evropští králové, císař i papež. A básník se snažil využít svého vlivu nejen ke kultivaci literatury, ale i politiky. Odmítal, aby dobrým panovníkem byl zván jen ten, za kým zbude menší hromada mrtvol, a požadoval, aby pragmatismus byl ve službách humanistických ideálů.

Po Petrarkově smrti to byl jeho literární odkaz, který pokračoval v této misi. Psát básně v petrarkovském tónu patřilo od sklonku 15. století k základním dovednostem mladého šlechtice. Většinou nevznikala bůhvíjaká literatura, ale přijetí Petrarkových forem a myšlenek, i když třeba jen v rovině společenské přetvářky, přispívalo ke kultivaci osobnosti i k vytvoření společného kánonu kulturně vyspělých evropských zemí. Česká šlechta, ještě než se její hlavy rozkutálely po Staroměstském náměstí, měla většinou jiné starosti a právě tehdy vlastně vzniká onen dnes tak palčivý problém české elity, která nejenže není kultivovaná, ale vlastně ani nevíme, kde ji hledat. Elity intelektuální jsou u nás dlouhodobě v nemilosti. „‘Nahá a bídná se protloukej, Filozofie!’, křičí dav k nízkému zisku upřený,“ povzdechl si Petrarca v jednom svém sonetu. Názory středověké luzy jakoby vypadly z úst našim polistopadovým vládám: i ty vzkazují filozofům a univerzitám, ať se jen dál škrábou na svých holých zadnicích. Národ vnímá jako elitu ty, kdo se objevují v televizi, tedy představitele politických, ekonomických a showbyznysových kruhů, a od těch se toho příliš nenaučíme. Bez omračujícího faux pas jsme si nedokázali odbýt ani své první evropské volby.

Nevím, zda četba Petrarky dnes něco zmůže, o psaní sonetů ani nemluvě. Ono ostatně ani není moc co číst. Petrarca u nás existuje v několika nevelkých antologiích veršů a v jednom výboru latinských dopisů. Chybějí překlady zcela základních děl, chybějí zasvěcené komentáře k těmto dílům, populárně naučná literatura v češtině, chybějí proto, že nejsou lidé, peníze a vůle. Papírově jsme sice v Evropě, ale než tam budeme fakticky, čeká nás ještě dlouhá cesta, o níž ani pořádně nevíme, jestli ji chceme podstoupit, protože Českou republiku nezajímá budoucnost, nezajímá ji minulost. Měli bychom být hrdí na to, že Petrarca si dopisoval s Karlem IV., s Janem ze Středy, s Arnoštem z Pardubic, že v roce 1356 navštívil Prahu, že když se císařovně Anně narodila dceruška, napsal jí dlouhý dopis oslavující ženské pokolení. Měli bychom opečovávat památku toho, že naše předky Petrarca poctil svým přátelstvím. Ale básníkovy narozeniny kolem nás prošly tiše, nepozorovaně, jako mnoho jiných velikých ztracených příležitostí. V Listu potomkům Petrarca oslovil příští generace slovy: „Snad jsi někdy zaslechl moje jméno a přál by sis vědět, jaký jsem byl člověk a jak vznikala moje díla…“.

Ne, mistře, my ne.