Pýchu poznal jsem na jiných, ale ne na sobě, a ačkoliv jsem byl vždy člověkem ceny nepatrné, přece menším jsem se považoval dle úsudku svého. Hněvem jsem si často uškodil, ale nikdy jiným. Byl jsem velmi dychtiv šlechetného přátelství, a v zachování jeho velmi věrný. Duch můj byl urážlivý nad míru; ale, nechválím se příliš, poněvadž vím, že pravdu pravím, byl tož velmi ochotný zapomenouti všech urážek a vytrvalý v pamatování na dobrodiní. Byl jsem v přízni u knížat i králův, a v přátelství u vznešených tak šťasten, že to závist vzbuzovalo. Králové velicí v mém věku mne milovali a mne ctili; proč, ani sám nevím, to vědí oni sami. A s některými z nich byl jsem tak, že oni jaksi byli se mnou, a vznešeností svou mne nikdo nikdy neurazil, a mnoho radosti jsem měl.

Hlavu jsem měl velmi dobrou, bystrou a nadanou ku všemu krásnému a užitečnému studiu, ale zvláště nakloněnou filosofii morální a poesii. Tuto však během času jsem zanedbával. Velkou zálibu jsem měl v Písmech svatých, v nichž jsem pocítil onu ukrytou sladkosť, které jsem před tím nikdy neokusil, spisy básnické podržel jsem jen jak ozdobou. V mnohých mých studiích zabýval jsem se jen poznáním antiky, proto věk tento můj se mi vždy nelíbil; tak, že kdyby láska k mým milým nebyla se tomu protivila, byl bych si přál býti narozen v každém jiném věku než v tomto; proto abych naň zapomněl, chtěl jsem duchem ustavičně dlíti v jiném. Proto jsem se zamiloval do spisovatelů historických, jen mne velmi mrzelo, že se ve všem nesrovnávají; ale v pochybnostech držel jsem se toho mínění, ku kterému mne pohnula pravděpodobnost anebo vážnost spisovatelů.

Řeč má, jak pravili někteří, byla jasná a mocná; ale, jak mi se zdá, slabá a temná, neboť na obyčejné řeči s přátely nebo známými nikdy jsem se nepřipravoval, a jest mi s podivem, že Caesar Augustus zvláštní péči tomu věnoval. Přece však, kde se mi zdálo, že toho jinak vyžadovala věc sama, nebo místo nebo posluchačstvo, použil jsem vtipu, kterým jsem to učinil působivým, jak soudí oni, v jichž přítomnosti jsem mluvil.

Nyní povím, jak mi osud anebo vůle má dělila můj čas. V Arezzu, kde, jak jsem pravil, mne příroda na světlo vydala, byl jsem první rok svého života, ale ne celý; šest let následujících strávil jsem v Ancise, ve vile svého otce, 14 mil od Florencie, když matka má byla z vyhnanství nazpět povolána; osmý rok v Pise; devátý a jiné pak v Galii zaalpské, na levém břehu Rhony, v Avignoně. Tam na břehu oné řeky velmi prudké uběhlo mé dětství za vedení rodičů, potom za mých marností celé mládí, avšak ne vez velkých proměn. V době té prodlel jsem totiž ne celé čtyři roky v Karpentras, malém městě na východ blízko Avignonu. V těchto dvou městech naučil jsem se něco málo z gramatiky a dialektiky a rhetoriky, pokud možná bylo v onom věku a kolik ve škole jsem se naučiti chtěl, to málo pak bylo, bych čtenému rozuměl. Potom šel jsem do Montpellieru studovat právo, a pobyl jsem tam další čtyři léta. Odtud v Bologni, a sice celá tři léta, poslouchal jsem přednášky o veškeré správě občanské, v čem bych byl dobře prospíval, jak mnozí tvrdili, kdybych při tom byl zůstal. Avšak zanechal jsem studia toho zcela, jakmile jsem přestal býti pod péčí rodičů, ne proto, že by se mi nelíbila vážnost práv, která beze vší pochyby je veliká a je plná starobylosti římské, která se mi velmi líbila, ale poněvadž užívání jich jest často zlomyslností lidskou zkažené, proto se mi omrzelo učiti se tomu, čeho jsem nechtěl nepoctivě užívati a poctivě působilo by mi trápení, a proto chtěl jsem, aby k neznalosti přistoupila neporušenosť.

Odtud ve věku 22 let vrátil jsem se do vlasti své, vlastí nazývám totiž Avignon, kde jsem ve svém vyhnanství žil do konce dětství svého, poněvadž zvyk se pomálu mění v přirozenosť. Tam pak začal jsem býti znám a přátelství mé vyhledáváno bylo od osob velikých. Proč to bylo, přiznávám se, že jsem tehdy nevěděl, a bylo mi to s podivením, ale později jsem se nedivil, poněvadž, jak činívají mladíci, domýšlel jsem vší úcty nejhodnějším býti. Obzvláště pak byl jsem vážen od slavné a velmi vznešené rodiny Colonnů, která tehdy navštěvovala nebo lépe řečeno oslavovala Kurii římskou. Byl jsem zván od této rodiny a takové cti jsem požíval, o jaké nevím v přítomnosti, a tehdy mi jistě nepatřila. od Jakuba Colonny, tehdy biskupa v Lombez, muže tak slovutého a nevyrovnatelného, jemuž nikdy rovného jsem neviděl a neuvidím, zaveden do Guascogně pod hory Pyrenejské, procházel jsem ji s velikou radostí i pána i společníkův jedno léto jako v ráji, tak že, když se na onen čas upomenu, vždy vzdychám. Vrátiv se odtud, byl jsem mnoho let s kardinálem Janem Colonnou, bratrem Jakuba, ne jako s pánem, ale spíše jako s otcem; ba ani to ne, nýbrž jako s bratrem nejmilejším a jako on se mnou a v mém vlastním domě.

Tehdy mladická chuť mne pohnula cestovati po Galii a Německu. Této věci jinou jsem sice předstíral příčinu, aby byla od představených schválena, ale pravá byla touha mnoho shlédnouti. Pečlivě jsem proto pozoroval zvyky a způsoby lidí, a bavilo mne viděti nové země. Věci, které jsem shlédl, jednu po druhé srovnával jsem s našimi. Ale, ač jsem mnoho viděl a velkolepých věcí, přece jsem nikdy nelitoval, že z Italie pocházím, ano, abych pravdu řekl, čím vzdálenější jsem procházel kraje, tím více rostl ve mně obdiv pro samou Italii. Na svých cestách viděl jsem předně Paříž, a líbilo se mi zpytovati, zdali to, co se o městě tom vypravuje, je pravda nebo bájkou. Po svém návratu šel jsem do Říma, který si prohlédnouti bylo mojí touhou již od dětinství. Tam Štěpána Colonnu, otce velkodušného oné rodiny, člověka rovného každému z dob antických, uctil jsem a tak jsem od něho byl přijat, že bys řekl, že žádného není rozdílu mezi mnou a kterýmkoli synem jeho. Tato přízeň a láska muže zajisté výtečného ke mně trvala na témž stupni, až do posledního dne jeho života, a ve mně žije ještě vzpomínka, která mne nikdy neopustí, dokud já neopustím sebe sama. Také odtud jsem odešel, protože jsem nemohl snésti nechuť k městu onomu, jako všem jiným duchu od přírody vštípené.

Odtud hledaje místo ukryté, v němž bych spočinul jako v přístavu nějakém, nalezl jsem údolí úplně malé, ale osamělé a přívětivé, které se nazývá Chiusa, patnáct mil vzdálené od Avignonu, kde prýští pramen Sorga, král všech pramenů. Pohnut půvabností místa toho, přestěhoval jsem se tam a se mnou i knížečky mé. Tu jsem složil ony zpěvy v řeči lidu o mém trápení v mládí, za které se nyní stydím a jich lituji, avšak jsou velmi milé, jak vidíme, těm, kteří podobným jsou postiženi zlem. Dlouhá by to byla historie, kdybych chtěl vypravovati, co jsem tam dělal dlouhá a dlouhá léta. Ale souhrn je ten, že všechna svá dílka, která jsem složil, buď jsem tam sepsal anebo přemyslil, jichž bylo tolik, že až do této doby mám s nimi práci a namáhání mnoho. Jak tělo mé tak i duch můj měl více pružnosti než síly.

Tam pohled na kraj mne pohnul psáti básně bukkolické a zpracovati látky lesní. I dvě knihy o životě v samotě jsem napsal Filipovi, muži povždy slavnému, tehdy však malému biskupu v Cavaglione, nyní velikému biskupu Sabinskému a kardinálu, který jediný z mých starých pánů ještě žije, a bratrsky mně miloval a miluje. Chodícímu jednou těmi horami v pátek velikého téhodne připadlo mocně na mysl napsati báseň ve verších heroických o činech Scipiona Afrikána, onoho prvního, jehož jméno v prvém věku mi bylo drahé, později obdivuhodné. Začal jsem hned psáti s velikým spěchem, ale rozličnými starostmi vytrhovanému bylo práce zanechati. Jméno Afrika dal jsem knize; knize od mnohých obdivované, nevím pro jaké její nebo mé osudy, dříve než poznané.

Mezi tím, co jsem bydlil v těch místech, došly mne v jeden a týž den listy (věc vypravování hodná) z Říma od senátu a z Paříže od kancléře nad studiemi, které mne zvaly jako o závod onen do Říma, tento do Paříže, ku přijetí vavřínu básnického. S těmito listy chlubil jsem se jako mladík, a považoval jsem se za hodna oné cti, které mne hodným soudili mužové tak velicí, a nehledě na zásluhu svou, nýbrž na úsudek jiných, byl jsem přece trochu na pochybách, komu bych spíše sluchu popřáti měl. V této pochybnosti žádal jsem za radu kardinála Jana Colonnu, který byl mi blízko, že napsal-li jsem list večer, měl jsem odpověď před hodinou třetí, a přidržev se rady jeho, rozhodl jsem, že sluší přednosť dáti Římu pro jeho vážnosť přede všemi ostatními městy a o svém schválení rady Janovy složil jsem dva listy, jemu psané.

Šel jsem tedy, a ač jsem byl, jak obyčejně jsou mladíci, soudce velmi shovívavý věcí svých, nicméně styděl jsem se uposlechnouti úsudku sebe samého, ale těch, od nichž jsem byl volán, poněvadž bezpochyby nebyli by to učinili, kdyby mne za hodna nabízené cti nebyli uznávali. Odtud nastoupil jsem cestu nejprve do Neapole, a došel jsem k onomu převelikému králi a filosofu Robertovi, slavnému ne více kralováním jako vědami, jedinému králi, který ve věku našem jest přítelem věd i zároveň ctnosti. Přišel jsem k němu, aby mne posoudil, co by se jemu zdálo. Jak tento na mne pohlížel a jaké místo jsem v jeho přízni nalezl, sám se nyní divím, a i ty, čtenáři, kdybys to poznati mohl, měl bys to zajisté, myslím, za div. Zvěděv příčinu mého příchodu velmi se radoval rozmýšleje o mé mladické důvěře a snad i mysle, že česť, do níž jsem vstoupal, neměla by býti bez jeho slávy, když jsem jeho jediného za schopného soudce ze všech lidí zvolil.

Co víc? Po mnohých rozmluvách o rozličných věcech ukázal jsem mu svou Afriku, která se mu tak zalíbila, že žádal, abych mu ji jako veliký dar věnoval. To sem mu, i kdybych byl chtěl, nemohl odepříti. Konečně ku vyjednání toho, proč jsem přišel, ustanovil den, a v ten mne držel u sebe od poledne až do večera, a poněvadž látka rostla, a čas se zdál krátký, pracoval sám druhého dne. Tak zkoušel a zkoumal tři dni mou nevědomosť, a třetího dně mne usoudil vavřínu hodným. Nabízel mi jej v Neapoli, a bych svolil mnohými na mne doléhal prosbami. Láska k Římu zvítězila nad vroucností ctihodnou krále tak velikého. Vida, že má vůle je nepoddajná, dal mi list a poslal se mnou posla k senátu římskému zpraviv je veřejným aktem velmi příznivě o soudu svém o mně učiněném; úsudek ten byl tehdy souhlasný s tím jiných mnohých a zvláště mne samého. Nyní však úsudek jeho i svůj, jakož oněch všech, kteří totéž myslili, neschvaluji. Poněvadž zmohlo v něm nadšení jeho ke mně a přízeň doby více než ku pravdě. Nicméně šel jsem do Říma a ač nehoden přece důvěřoval jsem tak velikému soudu, nezběhlý ještě a nezralý ve vědě scholastické zvítězil jsem k veliké veselosti oněch Římanů, kterým na slavnosti účasť bráti bylo možno. Vše to oslavováno bylo spisy o mně psanými jak veršem tak i prosou. Vavřínem tím však nenabyl jsem nic z vědy, ale za to mnoho závisti, o čemž by bylo mnoho vypravovati, čehož místo toto nedovoluje.

Po odchodu odtud přišel jsem do Parmy; a s předobrými a ke mně velmi přívětivými pány di Corregio byl jsem nějaký čas, nikdy jsem nebyl pyšný na obdrženou česť vavřínu a měl jsem vždy na paměti, aby se někomu nezdálo, že byl dán ho nehodnému. Jednoho dne, když jsem šel horami, zašel jsem daleko podle řeky Enza v krajině okolo Reggia do lesa jednoho, který nazýván byl Piana, a tam uchvácen krásou krajiny, obrátil jsem mysl svou i péro ku přerušené své Africe, a když znova zaplál ve mně plamen ducha, který se zdál spáti, psal jsem ten den trochu. Též dni následující psal jsem každý den několik veršů, až jsem se vrátil do Parmy, a naleznuv dům na místě osamělém a tichý, který jsem později koupil, a ještě nyní je mým, s velikým zápalem ukončil jsem dílo ono, které já sám nyní obdivuji.

Vrátil jsem se pak ku pramenu Sorga, do své samoty za Alpami, potom jsem dlouho dlel v Parmě, Veroně a Miláně, a byl jsem všude, díky Bohu, vítaným, více než jsem zasluhoval.

Po dlouhém čase, když pověst o mně se rozšířila, získal jsem si přízeň Jakuba de Carrara mladšího, muže velmi dobrého a jemuž nevím, ve věku jeho z počtu pánu kdo by byl roven; ba dobře vím, že není nikoho. Tento poselstvími i listy až za Alpy a po Italii, kdekoli jsem byl, po mnoho let mne prosil a prosil, a ku přátelství pobízel, že konečně jsem si umínil, ač jsem žádného štěstí neočekával, jíti k němu se podívat, co chce muž neznámý a veliký svou vytrvalostí.

Takto přišel jsem v posledních letech života svého do Padovy, kde jsem byl přijat od tohoto vznešeného muže přeslavné paměti nejen způsobem šlechetným, ale podobně jak duše blažené v nebi přijaty bývají. On mezi jiným věda, že od mladosti žil jsem jak žijí duchovní, způsobil, že jsem byl zvolen kanovníkem v Padově, aby mne k sobě i k vlasti upoutal mocnější páskou. O čem vůbec musím říci, že, kdyby život jeho delší býval, mému bloudění i cestám byl by konec býval. Ale, běda, nic mezi smrtelníky trvalého, a jestli něco sladkého se naskytne, hořký to náhle zavírá konec. Po necelých dvou letech vzal ho Bůh mi, i vlasti i světu, který dávno již opustil, něhož ani já, ani vlasť ani svět nebyl hoden (láska mne neklame). Ač zůstal po něm synáček, člověk velmi moudrý a mne vždy dle příkladu otce milující, já nicméně ztrativ toho, s nímž jsem se shodoval ve všem a obzvláště ve věku, vrátil jsem se znova do Gallie, nevěda jak se posilniti, ne snad, abych uzřel opět věci viděné tisíckráte, nýbrž uleviti sklíčenosti dle obyčeje nemocných změnou místa.

Ale nakonec vrátil jsem se do Padovy, kde buď pro věk, nebo za své hříchy aneb pro jedno i druhé, jak myslím, byl jsem celá tři léta nemocen. Zimnice stala se mou družkou; jednoho dne trápila mne velmi strašně. Náhle sešli se lékaři, jedni na rozkaz syna Jakubova a jiní z přátelství ke mně. Tito vyptavše se na mnohé věci, jak je obyčejem, rozhodli, že do půl noci zemru, a z této noci první hodiny již míjely. Vidíte, jak krátký čas mi zbýval, kdyby bylo pravda bývalo, co pravili naši Hippokrati. Ale oni mne každodenně utvrzují víc a více v mínění, jaké jsem vždy o nich měl. Pravili, že jediným prostředkem ku prodloužení trochu života jest, kdybych, nevím jakým uměním, byl drážděn, aby mne spánek nepřemohl; tím způsobem budu snad žíti až do svítání. Bídná zásluha za tak krátkou dobu, a spánku se oddati v tom stavu, bylo přece totéž, jako vydati se jisté smrti. Přes to nebylo úplně slov jich dbáno, poněvadž jsem prosil přátely, nařídil jsem domácím, aby nic z toho, co bylo od lékařů řečeno, nečinili s tělem mým, a jestli že by se něco státi muselo, aby to učinili opačně. Proto strávil jsem též onu noc ve spánku sladkém a hlubokém, který pokojné smrti, jak praví Virgil, jest nejpodobnější. A co více říci? Vrátivše se lékaři druhý den ráno snad, aby přisluhovali při mém pohřbu nalezli, že já, který měl umříti do půlnoci, jsem stál při psaní. Ustrnuli nad tím, nevědouce co říci, než že jsem člověk podivuhodný.

Tak tedy mnou hází a obrací život můj, a kolikrátkoli jsem se zdál zdráv, tož vždy, jak myslím, jsem nemocen, jinak odkud by mohly vypuknouti ve mně prudké zimnice a jedna z druhé povstávati? Ale co pomůže, kdybych byl býval mrtev oné noci aneb umru-li v jiný okamžik? Jisto, že k témuž konci by to vylo došlo. Co škodí tomu, kdo padnouti musí, když padne, anebo co pomůže ho pozdvihnouti, když hned na to hyne?

Ale konečně mínění mé je to, že mi nezbývá více na jiné mysliti, aniž po čem jiném toužiti než po šťastném konci, a již k tomu jistě čas jest. Proto se nechtěje příliš vzdáliti od svého beneficia, na jednom pahorku Euganejském, sotva deset mil od Padovy vzdáleném, vystavěl jsem dům malý, ale příjemný a slušný, uprostřed pahorků pokrytých olivami a révou, zcela dostatečný nevelké a slušné rodině. Zde trávím nyní život svůj, a ač, jak jsem pravil, tělem churav, přece na duši klidný, bez hluku, bez výstřednosti, vez starosti pořád čta a píše i chvále Boha, a děkuje Bohu jak za dobré tak i za zlé, která, jestli se nemýlím, nejsou mi trestem, nýbrž ustavičné zkoušky. A mezi tím modlím se ku Kristu, aby mi šťastného konce popřáti ráčil a měl milosrdenství se mnou a mi odpustil a zapomněl na hříchy mého mládí. Proto mezi rty mými tichým hlasem v této samotě zaznívá velmi sladce onen verš žalmu: ”Delicta juventatis meae, et ignorantias meas ne memineris”. A s veškerou vroucností srdce prosím Boha, by ráčil kdykoliv položiti úzdu myšlénkám mým tak dlouhý čas nestálým a bloudícím, a pak které byly ku mnohým marným věcem obráceny, aby obrátil k sobě jedinému, pravému jistému nezaměnitelnému dobru!

- - -

K ukončení pamětí těchto podáváme zde ještě nejlepší zprávu o smrti, která brzy po poslední jeho vlastní zprávě následovala.

”Léta tisícího třístého sedmdesátého čtvrtého, v úterý, osmnáctého července, v pátou hodinu noční, zemřel v Arquě, v horách Euganejských, ve věku 70 let a 2 dni veleslovutý a svého času nejmoudřejší všech, otec, učitel a pán můj, pán František Petrarka, věštec, historik, theolog a řečník slavný; který onu svou hlavu ctihodnou na vrcholu římského hradu Kapitolinského s největší slávou a se souhlasem všeho národu římského r. 1341. dne 8. dubna po zkoušce přeslavného a velevznešeného muže Roberta, krále Jerusalemského a Sicilského, v době své nejzběhlejšího ve všem, a vší vědomostí ozdobeného, dle zásluhy vavřínem ověnčenou na mých prsou nehodných drže, vydechl onu svou přeblaženou duši!”

Francesco di Brossano, jehož Petrarka jediného dědicem svým ustanovil, vystrojil mu v Arquě pohřeb velmi slavný. Tělo jeho vloženo do rakve mramorové a postaveno na čtyři skvostné sloupy naproti chrámu v Arquě. V předu na tomto hrobě vyryt nápis, který si Petrarca sám napsal:

FRIGIDA FRANCISCI LAPIS HIC TEGIT OSSA PETRARCE,
SUSCIPE VIRGO PARENS ANIMAM. SATE VIRGINE PARCE.
FESSAQ[UE] IAM TERRIS CELI REQUIESCAT IN ARCE.

Poznámky:

Ciceronovy soukromé listy jsou k dispozici v češtině ve vydání M. Tullius Cicero, Listy přátelům, přel. V. Marek, Arista-Baset, Praha 2001; poznámka o Petrarkových zásluhách na str. 556-557.
Výbor z Petrarkovy korespondence nabízí publikace F. P., Listy malým i velkým tohoto světa, přel. A. Rausch, Odeon, Praha 1974. Výňatky z listu Potomstvu byly publikovány i ve F. P., Zpěvník, přel. J. Pokorný, Československý spisovatel, Praha 1979. Vydání kompletního textu připravuje nakladatelství Argo.
Překlad Žalmu 24, 7: ”Hříchů mladosti mé a nevědomostí mých nevzpomínej”.
Překlad epitafu:

FRANCESCA PETRARKY DESKA TU PŘIKRÝVÁ VYCHLADLÉ KOSTI,
UJMI SE, RODIČKO, DUŠE A TY, SYNU, VINY JI ZPROSTI.
ZNAVENOU NA TÉTO ZEMI, AŤ NEBESKÉ MĚSTO JI HOSTÍ.

V textu je použit skutečný nápis, protože Blokšův (Mansardův?) přepis je nepřesný: ”Frigida Francisci lapis hic tegit ossa Petrarcae, / suscipe, virgo, parens animam sate virgine parce / fessa jam terris caeli requiescat in arce.” Zvláště oddělením slova ”virgo” čárkami text epitafu ztrácí na srozumitelnosti.

Poznámka k textu:
Neměl jsem k dispozici padovské vydání a není účelem tohoto příspěvku provádět dekonstrukci textu a pídit se po tom, odkud která pasáž pochází. Na první pohled je patrné alespoň to, že kromě listu Potomstvu jsou použity úryvky ze třetí knihy Mého tajemství, z Listů přátelům (minimálně I. kniha; IV, 4), básníkových anotací v rukopise Virgilio ambrosiano SP 10/27 a že prof. Marsand upřednostňoval pasáže vztahující se k Padově.

Údiv vzbuzuje citace Žalmu 24, jelikož Petrarca jej cituje ve svém díle jen jednou, a to ve svém proslovu k občanům Novary, naprosto okrajovém textu, o němž málokdo ví, že vůbec existuje (vydal A. Hortis, Scritti inediti di Francesco Petrarca, Lloyd Austro-Ungarico, Trieste 1874, citace na str. 352). Citace je zde navíc ve zcela jiném kontextu, než jak ji používá Marsand. Smiřme se tedy s tím, že Petrarkův text je sem tam obohacen neočekávanými nápady slovutého profesora. Ostatně i sám mistr básník se tentokrát možná utnul, neboť on anebo písař, který text zaznamenal, odkazují na Žalm 34.