Jaroslav Vrchlický po sobě zanechal dílo neuvěřitelného rozsahu a pestrosti. Kromě své vlastní básnické tvorby zprostředkovával českému čtenáři ta největší díla evropské literatury. Významné místo v jeho překladatelské činnosti měla i italská literatura (Dante, Ariosto, Foscolo, Carducci aj.), Petrarku nevyjímaje, viz jeho Tři kancóny, J. Otto, Praha 1900.

Petrarca však několikrát pronikl i do Vrchlického díla. V sonetu Petrarca se Vrchlický vyznává z toho, jak ve stáru lépe oceňuje Petrarkovu lyriku, která se mu v mládí zdála málo ohnivá. V dalších básních využívá různých Petrarkových životopisných motivů.

Poslední triumf Petrarkův je ohlasem Petrarkovy sbírky Triumfy (Triumphi), psané tercínou, stejně jako báseň Vrchlického, sestávající ze série šesti alegorických výstupů vrcholících triumfem věčnosti.

Poslední setkání Karla IV. s Petrarkou se odehrává nejspíše někde v Ráji. Vrchlický zde odkazuje na sonet 238 z Petrarkových Zlomků v lidové řeči (Rerum vulgarium fragmenta), ve kterém neznámý vysoce postavený muž na avignonském dvoře líbá Lauru. Dle některých komentátorů to mohl být Karel IV. Narážka na dílo, které snad měl Petrarca připsat Karlovi, se týká skutečné historické události. Při setkání Karla IV. a Petrarky v Mantově v roce 1354, jak dokládá Petrarkův list Fam. XIX, 2, požádal císař básníka, aby mu věnoval své erudované dílo O slavných mužích (De viris illustribus). Petrarca odvětil, že tak rád učiní, pokud bude Karel se ctí spravovat svoji říši. Podle básníkova mínění slib nevyplnil.

V Idylle z Vaucluse si Vrchlický představuje krajinu provensálského údolí Vaucluse, ve kterém Petrarca vlastnil dům a kde strávil řadu let. Jedním z jeho místních přátel byl i Philippe de Cabassole, biskup cavaillonský, pod jehož správu údolí Vaucluse spadalo. Vrchlický svádí v této krásné přírodě dohromady básníka i jeho milovanou krásku, a to ve Phillipově k lásce vybízející zahradě. Biskup je bohužel vyruší v tom nejlepším, kdy se básníkův ret chýlí nad Lauřiným. Možná, že si zde Vrchlický, znalec Ariosta, vzpomněl na často se opakující situaci v Zuřivém Rolandovi, kdy většina zezačátku slibných milostných scén nenadále končí nějakým nepříjemným vyrušením.

Je dosti nepravděpodobné, že by se Laura sama procházela po lese a po horách. Samota ve Vaucluse, na kterou Petrarca vždy sentimentálně vzpomínal, však podle některých současných kritiků mohla skutečně splňovat i úlohu hnízdečka lásky. Vzhledem k tomu, že básník měl několik nemanželských dětí, jisté rozkoše mu rozhodně nezůstaly utajeny a jejich aktérkou mohla být nějaká nám neznámá žena, se kterou se klerik Petrarca usídlil mimo dosah zvědavé veřejnosti do lůna divoké přírody.

Petrarca
Já Petrarcu jsem nemiloval z mládí,
po číši plamennější ret můj práhnul,
já v divějšího oře hřívu sáhnul,
jenž v nozdrách blesky s větry v závod pádí.

Však vím teď, sny nic v světě nenahradí,
teď k tomu snílkovi jsem rád se nahnul,
roj tužeb mých jak ptáků zástup táhnul
v stín olivy té, která věčně chladí.

Co milujem, je vždycky ve snu větší.
Čím život ranní, to sen vždycky zléčí.
Sen opium jest, které v duši máme.

A ideál, za kterým život spěje,
ať bouří, bolem, vichrem beznaděje,
toť také sen a také neoklame.

(Portréty básníkův, J. Otto, Praha 1896, str. 18)

Poslední triumf Petrarkův
- Juliu Zeyerovi -
“S hvězd zlatý prach na křídla naše kane,
dál nemůžem, zde démantová skála
vše objímá, můj miláčku a pane!”

A Laura jako velká zoře plála,
a Francesco se díval v mraků šeř,
kde v hloubi samá slunce kolovala;

Pak na ty skály, na nichž mnohý keř
plál edenskými poupaty a svítil,
a na ni zas, jež matka, choť a dceř,

Jež vše mu byla, pro niž všecko cítil.
Jak druhdy s jejím jménem v písni hrál,
teď úsměv jako poupě chytil.

A jakby rozdech růži, jen se smál
a pravil zvolna: “Ještě výše, drahá,
a výše zas a výše, k bohu dál!”

“Když tedy chceš” - a jemně už se zdráhá,
a tísní křídel andělských dál zas
šla cesta jejich. Kam zrak spilý sahá,

Tam květy barev sterých, třpyt a jas,
šli z moře vůně v moře světla spolu
a v moře tónů mísili svůj hlas.

A byli květy dva na jednom stvolu
a perly dvě ve jedné škeble uchu,
a jedny rty u mystického stolu.

A nesli se jak chmýří davem duchů,
kam anděl křídlo, pevně kladli nohu,
však bez hmoty v tom safírovém vzduchu.

A měli poznání a vůle vlohu,
co jeden chtěl, to oba chtěli přec
a jedním dechem lkali: Výše k bohu!

A křídla kde se spletla u věnec,
on zastavil se, bylo mu tak blaze
jak orlu, úzkou jenž opustiv klec.

Hřmít může vesmírem na volné dráze,
k ní sklonil se a pravil: “Jako pýří,
hleď, v mhu se tratí ony skalné hráze!

Jak v jeseni, když vítr v astrách hýří
a unáší jich pestrobarevný háv,
že samá květná tříseň vzduchem víří:

Tak opozděných andělů zde dav
se ještě vzduchem nes’ - však zanik’ v páře
a vstříc jim kynul světla proud a splav.

A kol nich rostla záře, záře, záře!
“Rci, duše drahá, bydlí tam již bůh?”
on ptá se blahem roznícené tváře

Výš pozvedaje. “Ano, snů a tuch
ten věčný cíl tam bydlí, brzy nám
se zjeví, až vzplá blesky celý vzduch.”

“A v onom světle bydlí sám a sám?”
“Ne, miláčku, Smrt u nohou mu sedí
a tiše patří v náruč hvězdným tmám.”

“Jak, Smrt? Mne lekáš svojí odpovědí.”
A ona: “Je to jako v žití tady,
Smrt s žitím z kosmu kolébky vstříc hledí,

Smrt s žitím spřádají vše světa řády.”
A nežli domluvila, obklíčily
je kolem světla zlaté vodopády.

A z nich zjev kráčel vstříc jim velký, bílý
a kynul palmou. “Rci, to Smrt je snad,
z té věru malý strach se v duši chýlí.

To není hrozný přelud, není kat,
děs lidstva, Hellenská báj tak ji snila.”
A ona s úsměvem všech rajských vnad:

“Tvá píseň,” děla, “tak ji proměnila!”

(Zlomky epopeje, J. Otto, Praha 1886, str. 79-81)

Poslední setkání Karla IV. s Petrarkou
V těch říších, v kterých kvete asfodel,
stín světlý jeden vedle stínu šel.

Ten první seděl kdysi na trůnu,
ten druhý nes jen lauru korunu.

Šli vedle sebe tiše, mlčící,
mrak v čele seděl jim i na líci.

Po dlouhé chvíli, jak šli pospolu,
děl první v tichém duchů hlaholu:

“Já veřejně tvou Lauru políbil.”
“A myslíš, králi, tím že’s pochybil?”

“Své dílo slíbil jsi mi připsat přec
a nedodržel slova na konec!”

“Já řekl tobě, ty to dobře víš,
Tak učiním, když sny mé vyplníš!”

Zda splnil’s je? Zeptej se sebe sám!”
A rozešli se k různým končinám.

(Já nechal svět jít kolem, J. Otto, Praha [1900?], str. 121-122)

Idylla z Vaucluse
- Své ženě -
“Ty sladký, drahý, cudný obličeji!”
Jak dávno to, co Petrarca tak zpíval,
kdy v Sorgy dovádivém, hlučném reji
se v dálku za svou krásnou paní díval;
stál dlouho zde, proud zvučel kouzelněji,
a v sladkém rhytmu přes balvany splýval;
hle, motýli a mají křídla zlatá!
Ne, jeho sonetů roj nový chvátá,
ó, v čarovnější háv jich neodíval,

Jak tenkrát; však vy, andělé, to víte,
když v zlaté zřel jsem slunce aureole
jít skalin strží k číši duhovité
všech kaskad zpívajících štěrkem dole,
kde kvete laur a sněti trnovité
stře akacie v myrt a růží kole:
Tam potkali se - již byl by ji minul,
dík náhodě, že vedle sad jim kynul, -
byl otevřen - Filipa z Cabassole.

Snad není doma prelát přeučený,
můj přítel milý, Petrarca as hádal.
Však vedle žaltáře on též zná ženy,
k jich poctě, vím to, mnohý sonet skládal.
On jistě nezazlí mi, otevřený
že kynul sad mi a já o vstup žádal.
Již dvornost káže z žáru slunce stranou
v chlad oliv paní zavést milovanou.
Tak jejím zjevem jat si v mysli spřádal.

To věru náhoda je, že stezkou sráznou,
již sotva kryje planých fíků clona,
i ptáka, když jde pít, kde kroky váznou,
že v pravé poledne on cestu koná.
Co láká pěvce ve krajinu prázdnou
o polednách, kdy žárem všecko stoná?
Myšlének motýl snad chce vzletět z kukle?
Či písně nové poupě sotva puklé
chce rozvinout se plně? - myslí ona.

A náhle proti sobě stáli oba,
on oheň zraku - ona cudný plamen,
on růží keř, a ona keře zdoba,
on věčných písní trýskající pramen,
v něm ona perla na dně. - Stinná koba,
již fíky tkaly objetím svých ramen,
jim kynula a otevřená vrata,
on slova neřek’ a k nim první chvátá
ji veda přes omšený prahu kámen.

A náhle stáli jak zázrakem věru
ve stinné klenbě širých, starých buků,
chlad sladký vanul kolem v milém šeru,
stín s paprsky hrál v trávě ve souzvuku,
sta zlatých cest se v různém pletlo směru;
jak, nevěděl, svou v její cítil ruku,
kam kráčeli, - Kdes fontán lkal a zpíval,
a s keře datel udiven se díval,
a ustal ve svém jednotvárném tluku.

Šli spolu nejdřív skoro beze slova,
ač cítili, že v této velké chvíli
jim otvírá se žití brána nová,
v níž znova ucítí, že vskutku žili;
pak padlo slovo, které každý chová
ve hloubi srdce jako paprsk bílý,
to slovo: “Miluji tě!” plné kouzla
on zašeptal, - přes kámen ona sklouzla,
on chyt’ ji - jeho ret se nad ní chýlí.

A v plesném trylku ironických tónů
v polibek jeho kos zahvízdal v sněti;
v tom čísi ruka zvedla větví clonu
a kdosi zřel tyto šťastné, milující děti, -
“Ach, otče, lkali, otče, odpuštění,
my zhřešili jsme, dej nám rozhřešení!” -
On jen se smál a pták neustal pěti.

- “Ba, zasloužíte trest, on pravil v smíchu,
neb rým, jejž potřebuji ku sonetu,
a jejž jsem právě chytal v lesním tichu,
a jenž již lít’ jak včela v ňadro květu,
jste vyplašili největším z všech hříchů,
tím šeptem sladkým, jímž ret skloněn k retu
dí: Miluji tě, můj jsi této chvíle!
A kát se máte, děti roztomilé,
zde viny svoji vemte za odvetu!

Co před ním klečeli, on ruku vztáhnul,
tu bílou, plnou prstenů, kde třpytil
a smál se velký rubín a pak sáhnul
ke keři růží, který květy svítil,
a plnou jejich větev k sobě nahnul,
dvě utrh’, v jejichž klín se motýl řítil,
tu jednu bílou jak sníh čerstvě padlý,
tu druhou rudou, které z ňader kradly
se perly, v nichž se paprsk duhy nítil.

Tu bílou Lauře podal, jemu rudou,
dřív křížem žehnaje jich obě dlaně:
“Mír s vaším srdcem buď, v něm kvésti budou
ty růže věčné lásky svrchovaně
v máj žití nádherný i v jeseň chudou,
jen milujte se plně, odhodlaně;
jen láska vytrvá v tom světa dýmu,
tou i můj sonet dojde k svému rýmu,
ó milujte se, je v tom vůle Páně!” -

A nežli zvolna s fialovou kápí
se ztratil s úsměvem svým mezi keři,
on v její oko vroucí pohled ztápí,
že milován jest, v skutku nyní věří,
a štěstí, blaha nekonečné slapy
mu brilianty sypou v ducha šeři…
Co dál se dělo - vy, andělé, víte,
již lásce v cestu sypat pospíšíte
i z vlastních křídel sněhobílé peří!

(Fresky a gobelíny, J. Otto, Praha [1890?], str. 91-94)

V stylu Petrarky
Kdy vyzpívám svou velkou lásku k tobě?
Rci, duše, kdy se země z květin vydá?
Na nebi hvězd se věčná hlídka střídá,
a mrtví láskou chvějí se i v hrobě.

Jen dobro sijí tvoje ruce obě
a krása věčná každý sen tvůj hlídá,
a duch-li duchu v souhlas odpovídá,
pak s žádnou písní nepostačím sobě.

Neb dobro chci jen a jen krásu hledám,
tož musím, an zřím obé v tobě žíti,
vždy lásku zpívat, již mé srdce skrývá.

A proto rád u tvojich nohou sedám,
bych z očí tvých moh vznět a sílu píti
k té věčné písni, jež se nevyzpívá.

(Sonety samotáře, SNKLHU, Praha 1959, str. 52-53)