Francesco Petrarca, kráčeje již od mládí od jedné pocty k další, si byl vědom, že jeho život i dílo jsou v jeho době neobvyklým úkazem. Snažil se svým vlastním životem následovat tytéž ideály, které ve svých dílech hlásal: návrat ke kultuře klasického starověku, bohabojnost, vlastenectví, morální hodnoty. Poté, co objevil v roce 1345 v knihovně veronské kapitulní knihovny dosud ztracené Ciceronovy dopisy přátelům a mohl tak proniknout do soukromí svého nejobdivovanějšího spisovatele, jal se vytvářet svou vlastní listovou sbírku Listy přátelům (Rerum familiarium libri), na niž pak navázalo několik dalších. Autobiografické prvky od konce 40. let 14. století sílí a nacházejí největší prostor v autobiografickém dialogu Mé tajemství (Secretum meum) a v nedokončeném dopise Potomstvu (Posteritati). Tento list měl uzavírat poslední autorovu dopisní sbírku Listy ze stáří (Rerum senilium libri) a byl adresován, jak napovídá titul, příštím generacím. Petrarca v něm zamýšlel nabídnout svoji systematickou autobiografii, ale poté, co list několikrát přepsal a doplnil, nestačil již textu dát definitivní podobu.

J. Blokša uveřejnil v roce 1893 v časopise ”Obzor” na pokračování překlad koláže Petrarkových autobiografických textů, jejichž osou je dopis Posteritati. Převzal tuto koláž, vytvořenou známým petrarkistou, prof. Marsandem, z Petrarkových Fragment vydaných v Padově v roce 1819.

Následující vyprávění nabízí výbornou představu o Petrarkově životě i o tom, jak básník svůj život sám hodlal prezentovat. Vzhledem k tomu, že potomstvem je třeba rozumět neomezený počet čtenářů všech dob, Petrarkův dopis svého adresáta vlastně stále hledá. A pokud si jej najde na internetových stránkách iliteratury, bude to jen dobře. A to i přesto, že Petrarca, tak dojemně se mazlící se svými pergamenovými rukopisy, by byl takovýmto médiem nepochybně vyveden z míry.

Blokšův překlad, ač je mu 111 let, je kultivovaný a plně srozumitelný i dnešnímu čtenáři. Určité pochyby vyvstaly v případě některých nejasných pádových vazeb, ale nakonec, jelikož nechci deformovat specifika českého jazyka konce 19. století, jsem dal přednost zcela věrnému přepisu textu (dle zvyklostí iliteratury jsou pouze doplněny kurzívy a tučné písmo).

Petrarkovy paměti jsou uvozeny krátkým Blokšovým výkladem, k němuž je třeba mít alespoň tři připomínky. Za první: označení Petrarky za ”posledního troubadoura” ukazuje, že Blokšovi splývá postava trubadúra, středověkého dvorského entertainera, s postavou lyrického básníka obecně. Za druhé: kuriózní je pochvala, že Petrarkovy verše ”vynikají někde i nad lyriku samého Danta”. Těžko říci, proč Blokša považuje za měřítko kvality lyrické poezie Danta a ne právě Petrarku, jako celá literární historiografie. O tom, že Petrarca Dantovu lyriku dobře znal a leccos z ní převzal, není ovšem sporu. Má-li však v něčem opravdovou konkurenci, není to Dantova lyrika, ale jeho Komedie. Za třetí: Petrarca prý ”až přemrštěně napodobuje mluvu klassiků”. Jak ukázal kritický pohled dalších generací humanistů, Petrarkova nápodoba nejenže nebyla přemrštěná, ale nebyla ani zdaleka dostatečná. Za čtvrté: Petrarkovy Triumfy mají oddílů šest (jak i vyplývá z Blokšova vyjmenovávání).

Paměti ze života Františka Petrarky od něho samého v latinských spisech zanechané.
Přeložil J. Blokša. Obzor 16, 1893, č. 8-10, str. 116-118, 132-135, 158-150.

Druhý z nejslavnějších básníkův italských a též nejpřednějších básníků světových jest František Petrarka, v historii naší známý styky svými s Otcem vlasti Karlem IV., u kterého i v Praze byl, jakož i důležit pro literaturu naši jako hlavní vzor, dle něhož náš český Petrarka, Jan Kollár, svou Slávy dceru vytvořil.

Petrarca jest první, který klassiky latinské tedy humanismus k platnosti přivedl, který později na úkor jazyka národního ve všech vrstvách po celé Itálii se rozšířil. Podivuhodno jest, že on, který ještě za života Danta Alighieriho, zakladatele řeči italské, se narodil, korunován byl ne za italské, nýbrž za své latinské básně, zvláště epickou báseň o Scipionovi Afrikánu Afrika. Epištoly jeho a jiné spisy latinské, ve kterých někdy až přemrštěně napodobuje mluvu klassiků, platily za vzor latiny. Avšak slávu předního básníka italského i světového pojistily mu přece jen jeho básně italské, pověstné znělky na Lauru. Vskutku také vynikají lahodou a něžností a zvláště nenapodobitelnou uměleckou formou někde i nad lyriku samého Danta, ač si od tohoto mnoho vypůjčil. Přes 200 let již skoro psali troubadourové básně milostné, ale Petrarka, poslední troubadour, předstihl všechny svou původností a obraty.

Máme před sebou skvostné, nyní vzácné vyání italských básní Petrarkových, vydaných v Padově r. 1819 od prof. Ant. Marsanda. Tento dělí básně na Lauru na dva hlavní díly: Sonetti e canzoni in vita di Madonna Laura tedy za života jejího – 207 sonetů, 17 kanzon, 8 sestin, 6 ballat, 4 madrigaly a pak Sonetti e canzoni in morte di M. Laura – 90 sonetů, 8 kanzon, 1 sestina, 1 ballata.

Třetí oddělení tvoří sbor básní, pode jménem Trionfi. I k těmto básním či básni přivedla Petrarku myšlénka na Lauru, ale zde po smrti Laury střízlivě ji znova prožívá a všeobecně o lásce uvažuje. Znázornil v Trionfech vlastně člověka vůbec a jeho boje s láskou. Provádí v básních těch myšlénku, kterou dole v pamětech svých vyslovil, totiž, že člověk v mládí stržen bývá žádostmi, které všechny možno shrnouti ve slovo láska vůbec, ve stáří však poznává marnosť věcí těchto a čistotu chce zadosť učiniti za poklesky své. Vše končí smrť, která sklízí vítěze i poražené, zůstává jen památka zde, kterou smrť nedusí. Ale i pověsť časem přemožena bývá a jediné vítěz požívá pravých radostí na věčnosti přemáhající časy.

Proto dělí báseň na pět oddílů. V prvním vyličuje, jak láska přemáhá člověka, druhé čistota vítězí nad láskou, smrť nad oběma, pověsť nad smrtí, čas nad pověstí, a nad touto věčnost.

Mimo tyto básně napsal Petrarca mnoho básní příležitostných, z nichž mnohé velmi vzletné s politickou tendencí jako na Colu di Rienzo. Plná nadšení je kanzona na Italii: ”Italia mia, benche ’l parlar sia indarno”. Někde velmi ostré jsou sonety na avignonské zajetí papežův a na zlořády za doby té v církev se vloudivší. Ale při tom zůstává Petrarka, který, ač nikdy knězem nebyl, byl zvolen kanovníkem v Padově jako minorista, křesťanem velmi zbožným, což nejlépe poznati z úchvatné a formou nejumělejší kanzony na Pannu Marii začínající slovy: ”Vergine bella, che di Sol vestita” (Čásť ji přeložil velmi pěkně Vrchlický. Uveřejněna ve spise Frant. Jeřábka: Stará doba romantického básnictví, str. 153 a 154).

Pro porozumění době Petrarkově jsou velmi důležity jeho četné epištoly latinské, poněvadž v nich o přerozličných věcech se rozmlouvá. Z těchto listů jeho sestavil Marsand paměti o životě básníka, které zde v překladě z italštiny čtenářům podáváme.

- - -

Možná, že jste slyšel něco o mně mluviti; ač i to jest pochybno, aby jméno mé nepatrné a neznámé někde se rozšířilo aneb trvalo. Vy též snad byste dychtil věděti, jakým jsem byl člověkem, a jaký byl postup děl mých, obzvláště těch, o nichž pověsť k vám došla, aneb než jste aspoň jmenovati slyšel. Co se pak prvého týče, zajisté rozličné byly o tom řeči lidí, jelikož každý snadno něco praví, jak ho pohání ne pravda, nýbrž vlastní choutka, a proto nikdo neklade míru buď chvále nebo pohaně.

Z vašeho jsem byl pokolení, člověk smrtelný, ceny nepatrné, z rodiny staré, rodem opravdu, jak o sobě pravil Caesar Augustus, ne veliký a ne sprostý. Od přírody byl duch můj zcela dobrý a ctnostný, kdyby mne nebyla zkazila špatná společnosť. Mládí mne omámilo, jinošství s sebou strhlo, ale stáří mne napravilo a mne poučilo zkušeností, že pravdivo jest, co jsem dávno již četl, že totiž mládí je záliba ve věcech marných; avšak ne stáří samo. Ten totiž, který všechno, věk i časy, učinil, Ten dopouští někdy bídným smrtelníkům pyšným nad ničím chybovati, aby aspoň na konci života upoměvše se na své poklesky, poznali samy sebe.

Jako mladík nebyl jsem těla příliš silného, ale přece velmi obratného; zevnějšku nebyl jsem výtečného, jímž se nechválím, ale přece takového, který několik let v mládí se líbiti mohl. Šediny, které, ač řídké, objevily se již v prvních letech, ani nevím, jak, na mé hlavě mladé, když tak neočekávaně přišly s prvním bílým vlasem, dodávaly mi jistou vážnosť, jakou, nevím, jak někteří říkali; a zároveň staly se obličeji mému, ještě dětinskému, nemalou ozdobou, která mi však málo se líbila, poněvadž vzezření mému mladickému, na němž jsem si mnoho zakládal, při nejmenším byla na odpor. Barvy byl jsem živé, mezi bílou a hnědou, očí živých a zrak po dlouhou dobu jsem měl velmi bystrý, který přes mé hledění teprve po šedesátém roku mi seslál, že ku své mrzutosti bylo mi utéci se ku prostředkům zrakovým. Přišlo kmetství, a na tělo mé, po celý život velmi zdravé, přivalilo se dle obyčeje několikero nemocí, které se mu přidružily. Vězte pak a ať vědí ti, jestliže by byli někteří, jimž se neprotiví zvěděti o mém nízkém původu, že jsem se narodil roku tohoto věku, který začátek i jméno má od Ježíše Krista, skrze něhož a v něm já doufám, roku pravím tisícího třistého čtvrtého, dne dvacátého července v pondělí na úsvitě v městě Arezzu, v předměstí, jak praví. Rodem vyhnanec narodil jsem se z rodičů šlechetných původem z Florencie, prostředně zámožných či spíše, abych pravdu řekl, chudobných, a z vlasti své vypovězených.

Nikdy jsem nebyl ani příliš bohat, ani příliš chud. Taková je povaha bohatství, že, když roste, roste tím více dychtivosť, a tím více chudoba; to mne nikdy chudým nečinilo. Čím více jsem měl, tím méně jsem žádal; a čím více jsem bohatl, tím klidnější byl můj život a menší žádostivosť ducha mého. A myslím si dobře, že by snad jinak se mnou bylo bývalo, kdybych velké měl bohatství. Možná, že jako jiné, i mne přílišné bohatství bylo by si podmanilo. Pohrdal jsem jím, ne že bych si ho nebyl vážil, ale proto, že jsem se nehrozil práce a starostí, těchto družek nerozlučných a poněvadž sama možnosť strojiti tabule skvostné byla by pro mne trápením a trestem. Pokrmů jsem málo potřeboval, a sice nejraději jídel sprostých, která nebyla připravena s těmi skvostnými přípravami následovníkův Apicia. Kvasy, které se dle práva tím jménem zovou, jsou v pravdě žrání protivící se skromnosti a dobrým mravům, mi vždy se nelíbily; a pokládal jsem proto za věc obtížnou a neužitečnou zváti jiné za tím účelem, a rovněž býti od jiných zván. Avšak býti u stola s přátely bylo mi tak příjemno, že když někdo ke mně neočekávaně přišel, bylo mi velmi milo, ano nechtěl jsem nikdy bez společníků jísti.

Že by mne ze smyslných radostí nic netěšilo, přál bych si, abych říci mohl, ale kdybych to řekl, lhal bych, přece však řeknu s jistotou, že i kdy mně ohnivosť věku i horkokrevnosť k něčemu strhly, nicméně vždy jsem si sprostotu ošklivil. V mládí svém zakusil jsem muky lásky nejprudší, ale též jediné a slušné, a byl bych je delší dobu ještě zakoušel, kdyby smrť trpká sice, ale užitečná, nebyla zcela shasla onen plamen, který již začínal ochabovati.

Miloval jsem ženu, jejíž mysl starostí světských nepoznavší, plála žádostmi nebeskými; v jejím obličeji, je-li to opravdu na světě možno, zářily paprsky krásy Boží, mravy její byly příkladem nejdokonalejší slušnosti, ani hlas její, ani moc očí její, ani chování neukazovaly na osobu lidskou, smrtelnou. Vypovím vše v krátkosti. Laura vlastními ctnostmi vzácná i mými básněmi dlouhou dobu oslavována, zjevila se poprvé očím mým za prvního mého mládí, léta Páně 1327. dne 6. měsíce dubna ráno v chrámě svaté Kláry v Avignoně, a v témž městě, téhož měsíce dubna, téhož dne šestého, v touž prvou hodinu, léta však 1348. z tohoto světla, sama světlem jsouc, byla vzata, když jsem náhodou byl ve Veroně, nevěda, ó běda, o svém osudu! Dověděl jsem se potom v Parmě nešťastnou novinku z listu mého Ludvíka téhož roku, v měsíci květnu dne 19. ráno.

Tělo její přečisté a překrásné pohřbeno v klášteře bratří menších téhož dne večer na místě zvláštním, duše pak její, jak pevně věřím, jak o Afrikánu pravil Seneka, vrátila se do nebe, odkud byla. Miloval jsem ctnost Laury, která nepominula, nepoložil jsem tedy život svůj ve věc smrtelnou, nýbrž zálibu mou uchvátila duše nadlidská a její mravy: dle jejího příkladu soudím, jak žijí obyvatelé nebeští.

V lásce mé nebylo nic špatného, nic neslušného, čím by byla se stala výstřední, pohanění hodná. Ano, nepřeháním, že já, to málo, co jsem, stal jsem se skrze onu dámu, a že, jestli přece nějakou mám pověst a slávu, nebyl bych k tomu nikdy došel, kdyby slaboučké símě ctnosti, které příroda do ducha mého vložila, nebyla vzdělávala svými city ušlechtilými. Ona mne zdržovala, a jak se praví, hákem zadržovala duši mou mladistvou ode vší špatnosti, a ona mne přinutila rozjímati věci nebeské. A není známo, že mravy zamilovaného láska přispůsobuje druhému? Avšak nebyl nikdy nikdo tak zlý a kousavý, aby slovem píchlavým dotknul se jen její pověsti, nebo kdo by se odvážil říci jen, že viděl na ní, nepravím na skutcích, ale i v pohnutí hlasu, něco pohany hodného. Ti, kteří nic nedotknuto nenechali, jí nechali podivu a úcty hodnou. Není tedy se co diviti, jestli ona pověsť tak slavná vzbuzovala i ve mně touhu dobytí si pověsti nejslavnější, a oslazovala namáhání nejtrpčí, která jsem podnikal, abych si ji získal, jelikož já jako mladík nikdy jsem po jiném nedychtil, nežli po tom jí se zalíbiti, a sice jí samé, která též jediná se mi líbila. Ale přejděme k věcem jiným.