Ať už Krále ze Starého dvora vezme do ruky kdokoliv, sotva bude připraven na to, jaký příběh se mu bude rozvíjet před očima. Próza, jejímž autorem je nemanželský syn věhlasného rumunského dramatika Iona Lucy Caragiala, je totiž velmi výjimečná kniha– i přes odmítavé dobové kritiky si později vydobyla pozornost a v roce 2000 si právem vysloužila označení nejvýznamnější rumunský román 20. století. Původně text vycházel od roku 1926 časopisecky na pokračování a až v roce 1929 se dočkal knižního vydání.

Tato útlá, ale ve všech směrech hutná kniha nás zavede do Bukurešti v období před první světovou válkou, kdy jeden věk končil a druhý začínal. Na tomto místě, „u bran Orientu, kde se vše bere na lehkou váhu“ (autorem citátu je Raymond Poincaré), se našimi průvodci stávají čtyři přátelé – pánové Pantazi, Pașadia, Pirgu a vypravěč. Jsme k nim přizváni v době večeře v krčmě a následně se s nimi vydáváme na celonoční putování po celé řadě podniků. Brzy je jasné, že tyto tahy, které zpravidla začínají v centru města a končívají na předměstích, jsou častou a oblíbenou zábavou našich čtyř hrdinů. Společně navštěvují hospody, nálevny, pochybné vinárny, stánky s občerstvením, herny, vykřičené domy… A to, co často začíná jako poklidný intelektuální dýchánek, se pak zvrhává v hříšnou výpravu na samé dno bukurešťské společnosti.

Děj jako takový se odehrává během necelého roku, ale vyprávění je prokládáno různými odbočkami. Během nich jsou nám představováni sami hrdinové: dozvídáme se, odkud pocházejí, jak se setkali… Nebo jsou do děje vkládány informace o postavách, které jím procházejí po jejich boku. Případně, jako je tomu ve druhé kapitole, se v textu odvíjí imaginární putování po dalekých krajích, kterému se hrdinové společně oddávají nad sklenkou. Některé tyto vložené pasáže jsou dost obsáhlé a často zpočátku není jasné, kam mají mířit, přehlednost vyprávění nicméně většinou nenarušují. Autor umně navozuje dojem, že se ve městě nacházíme spolu s našimi průvodci a vnímáme ho všemi smysly.

Dalším prvkem, který čtenáře zaujme, je práce s jazykem. Podle stylu vyjadřování je vždy poznat, hovoří-li šlechtic, vzdělanec, vychytralý gauner či někdo z okraje společnosti. V knize najdeme lingvisticky vzato snad všechny jazykové vrstvy, od argotu a vulgarit přes archaismy a knižní výrazy až po neologismy. Kolorit je dokreslován řadou slov cizího původu – tureckých, novořeckých, bulharských či výrazů z dalších slovanských jazyků – nacházíme se přece jen „u bran Orientu“.

Neotřelým prvkem románu je také jeho dekadentní poetika. V celoevropském měřítku jde spíše o dekadenci pozdní a do rumunské literatury přijímanou bez historického kontextu, přes symbolistní poezii a prvky naturalismu v realistické próze. Celkově však nezůstává své prapůvodní příbuzné ze Západu nic dlužna – najdeme zde úpadek mravů i aristokracie, rozklad společnosti, mnoho dekadentní erotiky.

Kniha je uvedena již zmiňovaným citátem Raymonda Poincarého, francouzského prezidenta z meziválečného období, každá kapitola pak citátem z pera nějakého francouzského spisovatele. V textu se také vyskytují celé věty ve francouzštině, jistě pro dokreslení faktu, že byla vnímána jako prestižní jazyk velmoci, ke které je hodno vzhlížet. Atmosféru dokreslují rovněž nejrůznější intertextové narážky a historické i zeměpisné reference. Mnoho z nich je společně s překlady citátů uvedeno v poznámkovém aparátu na konci knihy, což významně ulehčuje porozumění textu. To, co se zprvu mohlo zdát jako čtení beletrie, se tak nakonec stává bohatou historickou i politickou cestou za poznáním. Podobně i doslov podává zasvěcený výklad jak historické, tak literární problematiky, která se k románu váže. Nebýt toho, že je zde vyzrazen osud jednoho z hlavních hrdinů, skoro bych i pro lepší porozumění románu doporučila přečíst si ho předem.

Na závěr pár slov k překladu: jestliže byl Caragiale otec proslulý svým složitým literárním jazykem, Caragiale syn za ním nezůstává pozadu. Jak už bylo zmíněno výše, jazyk románu je velice pestrý a bohatý. To přináší pro překladatele mnoho výzev, počínaje již názvem románu, který sám o sobě je téměř nepřeložitelnou slovní hříčkou. Jiřina Vyorálková si s tím vším však poradila bravurně, překlad je plný kreativních řešení.