K bibliografii českých překladů vlámského spisovatele Dimitriho Verhulsta nedávno přibyl už třetí titul: po svérázném pohledu na dějiny lidstva Úprdelný dny na úprdelný planetě a novele Opozdilec o sedmdesátníkovi, který předstírá demenci, aby tak v pečovatelském domě unikl z neuspokojivého manželství, teď čeští čtenáři dostávají do rukou Verhulstovu novelu z roku 2022 s názvem Mít a být. Opět jsme v léčebně, tentokrát pro zemřelé, kteří ještě lpí na životě, a musí proto podstoupit odvykací kúru. Teprve pak můžou opravdu odejít do nebytí. Nebo se vrátit do života. Ale v tom případě prožijí všechno do písmene znovu, jediná možná obměna je, že se jim tentokrát podaří odvrátit okamžik, který způsobil jejich smrt, a k jejich předchozímu životu tak může přibýt ještě další kapitola. A pokud by milovaná osoba, která může být jedním z důvodů, proč se chce člověk vrátit do života, například zahynula při automobilové nehodě zároveň s ním a absolvovala odvykací kúru úspěšně (tj. do života se už nevrátila), nahradí ji v druhém pokusu osoba jiná, neméně milovaná. Ale i tak všechno samozřejmě opět skončí smrtí.

Tato výchozí situace je pro autora příležitostí uplatnit svůj starý známý černý humor, barvitý jazyk a cynický postoj k světu a lidské existenci – to vše v kombinaci s romanticky zabarveným pohledem na lásku, tedy tu partnerskou. Vzhledem k Verhulstovu pohnutému dětství (zpracoval ho už v roce 2006 v knize De helaasheid der dingen, u nás známé z filmové verze s názvem Smolaři) je celkem pochopitelné, že třeba k lásce mezi rodiči a dětmi má problematičtější vztah. Projevuje se to jistým způsobem i v novele Mít a být: v závěrečném rozhodnutí hlavní postavy převládne snaha vyhnout se odpovědnosti. Omezme se na toto konstatování – bližší vysvětlení by prozrazovalo příliš.

Děj sledujeme z perspektivy Malodota, reklamního textaře, který se v této léčebně naruby ocitne po automobilové nehodě. Někteří nizozemští recenzenti v jeho jménu hledají souvislost s Godotem (z Beckettovy absurdní divadelní hry Čekání na Godota), a to ve spojení s nějakou nepřízní, nezdarem apod. Jenže u vlámských autorů často číhá za rohem francouzština – ne nadarmo se skoro každý, s kým se Malodot seznámí, zeptá, jak se jeho jméno píše. Jde tu totiž o fonetickou souvislost s francouzským „mal au dos“ (bolest v zádech). Verhulst to ostatně potvrdil v jednom rozhovoru: zlobí ho prý plotýnky. Příliš intelektuální asociace tím vtipně přizemnil.

Jak je u autora obvyklé, autobiografických prvků najdeme v knize víc. V léčebně se Malodot setká mimo jiné s jistou Albertine. Z jejího příběhu je zřejmé, že tu jde o Albertine Sarrazinovou (1937–1967). Už ve svých útržkovitých, knižně vydaných deníkových záznamech Onze verslaggever in de leegte (Náš reportér v prázdnotě) z roku 2020 Verhulst popisuje, jak tuto kultovní, mezitím pozapomenutou francouzskou spisovatelku z konce 60. let objevil, a prozrazuje, že se s ní cítí silně spřízněný. Spojuje je problematické dětství i to, že našli útočiště v literárním ztvárnění svých drsných životních zkušeností. Předsálí smrti v podobě odvykací kliniky je pro Verhulsta příležitostí, jak se se svou spřízněnou duší setkat prostřednictvím literatury „osobně“. Přitom Malodot, který tu autora zastupuje, do značné míry zosobňuje způsob života, proti němuž se Sarrazinová bouřila – tehdy se tomu říkalo provokovat měšťáky. Na tento rozdílný přístup k životu zřejmě naráží titul – Mít a být, nicméně bohémství kontra měšťáctví se Malodot s Albertine ve svých rozhovorech dotknou jen okrajově.

V knize figurují i další postavy vypůjčené ze skutečného světa: iránský „pouštní upír“, jemuž padly za oběť desítky chlapců, je Mohammad Bijeh (popraven 2007), ale objeví se tu i Polka Agnieszka T., která se v lednu 2022 stala obětí zákazu potratů v Polsku. V souvislosti s mučením elektrickým proudem za alžírské války se připomíná oslavovaný francouzský důstojník Marcel Bigeard. Aktuality pronikají do knihy také v podobě anonymních běženců, kteří se cestou do Evropy utopí na moři. Ke společensky angažovanému tónu knihy přispívá kontrast mezi tím, co otravuje život „bílému západoevropskému muži“, s osudy mnohem méně privilegovaných lidí po celém světě.

Už z tohoto výčtu je zřejmé, že se Verhulst zaměřuje na tragické, temné a kruté stránky života. Navíc podotýká, že to, co považujeme za hezké vzpomínky, čas zabarvil do růžova – ve chvíli, kdy jsme to prožívali, to byla prostě neradostná životní rutina. Tak například je Malodot po příchodu do léčebny roztrpčený z toho, že mu kvůli smrtelné nehodě ušel příjemný večer s přáteli. Jenže když tu scénu v závěru knihy prožívá, na večírek s předvídatelným průběhem (zase ty ústřice, brnkání na kytaru a jediný obstarožní šlágr, který hostitelka umí zahrát na akordeon) se nijak zvlášť netěší. Útěchou nám má být Verhulstův odlehčený tón s důrazem na jazyk, jehož českou verzi už potřetí zajišťuje autorova dvorní překladatelka Veronika ter Harmsel Havlíková, zde včetně stylového odlišení postav. Spíš než vtipné dialogy ale Verhulst hojně používá monology: servíruje nám tak nejrůznější (šťavnaté i trapné) historky ze života, zpovědi pacientů při skupinové terapii o úskalích odvykání nebo terapeutické výklady, jejichž cílem je přesvědčit Malodota i ostatní pacienty o tom, že ze závislosti na životě je potřeba se vyléčit. Statičnost vyprávění se těmito promluvami posiluje.

Přestože se kniha skládá z dvaceti nedlouhých kapitol a text je i graficky roztažený tak, aby to vydalo v originále na 170 stran (v překladu 136 včetně doslovu), je to obsahově příliš hubené sousto na to, aby autorovy postupy nezačaly nudit. Slovní hříčky a vtípky (třeba „mrtváček“ místo „živáček“, v originále „levende ziel / dode ziel“), expresivita za každou cenu a zemitý humor („Měli by ji vystavovat v Pradu! Tu prdel. Vyrobit z ní puzzle, natisknout ji na hrnečky a prodávat v muzejním obchodě!“, vyjadřuje Malodot, co ho k Albertine přitahuje) připomínají místy stand-up komedii, kdy po každé větě má následovat salva smíchu. Na papíře to ale někdy zabírá méně – uznávám, že je to věc vkusu. Vedle toho se Verhulst vyžívá v domýšlení podrobností v tomto opaku života, jako je odumřelá vegetace, což mu v jedné scéně připomene krkonošské lesy napadené kůrovcem nebo menu složené z červů a larev (protože zaživa konzumujeme mrtvé živočichy, a tak se pacienti na odchod do nicoty naopak připravují tím, že dostávají živou stravu). Do děje to nepřináší nic nového, takže i to se časem čtenářsky poněkud omrzí.

Verhulst přichází s novým titulem téměř každý rok, a tak je pochopitelné, že jeho tvorba obsahuje slabší i silnější knihy. Verhulstovi čeští příznivci ovšem i toto podobenství – nebo snad spíš hříčku – o lidském osudu jistě uvítají. Najdou tu totiž všechno, co dělá Verhulsta Verhulstem.

Z knihy se předčítalo 18. září 2024 na Noci literatury. Autor přijel do Prahy osobně a účastnil se také festivalu FALL v pražském DOXu. Rozhovor s ním vyšel v Hostu 09/2024.