S trochou nadsázky by se dalo říct, že Seosamh Mac Grianna byl k revoltě proti institucím předurčen od samého počátku svého života. Už tady jejich zlovůle zasáhla a dodnes není jisté, kdy se vlastně narodil. Pokud bychom věřili samotnému autorovi, bylo to v srpnu 1900, v rodném listě má ale uvedený leden 1901. A aby toho nebylo málo, podobná administrativní nesrovnalost se týká i jeho bratra, také spisovatele, Séamuse Ó Grianny​. Ať už se Mac Grianna narodil kdykoliv, bylo to v hrabství Donegal, tedy v oblasti, kde se tradičně mluvilo irsky a vliv angličtiny tu nebyl tak silný, jako v jiných částech země. Účastnil se irské války za nezávislost​ a za své protivládní aktivity během občanské války byl dokonce uvězněn. Chvíli se věnoval vystudované učitelské profesi, ale štěstí v ní nenašel. Hledal ho leckde. A pokud se mu v tomto ohledu rozhodneme věřit jako literární postavě a vypravěči románu Vlastní cestou, některá z jeho zaměstnání byla vskutku velmi neortodoxní.

I přes to, že se Seosamh Mac Grianna literární tvorbě věnoval aktivně pouhých 11 let, je dnes považovaný za jednoho z nejvýznamnějších irsky píšících autorů. Stihl napsat několik románů, řadu povídek, esejí i básní a do irštiny také přeložil více než desítku knih. V roce 1935 si do nedokončeného rukopisu svého románu Kdyby měl pták ocas poznamenal, že jeho tvůrčí studna vyschla. Spisovatel se celý život potýkal s psychickými potížemi a i v románu Vlastní cestou najdeme velmi upřímné zmínky o depresivních epizodách. V roce 1959 byl Mac Grianna hospitalizován v psychiatrické léčebně v Letterkenny a byla mu diagnostikovaná schizofrenie. V Letterkenny zůstal až do své smrti v roce 1990.

Jak už bylo řečeno v úvodu, román Vlastní cestou (Mo Bhealach Féin, 1940) je a není cestopis. Ačkoliv hned po otevření knihy můžete vyrazit prstem po mapě, se kterou Mac Grianna putoval po Walesu, a většinu románu opravdu tvoří zážitky z cest, zaškatulkovat knihu do jediné kategorie by byla velká škoda. Popisuje totiž také cestu do nitra poutníkovy duše, která ne vždy vede přímo a nezřídka se nad ní stahují těžká mračna. Je to také přehlídka bizarních historek plných neméně bizarních postaviček: od protivných bytných a jejich četných příbuzných v dobách, kdy Mac Grianna zrovna má střechu nad hlavou, po náhodné kolemjdoucí, které potkává během svého velšského dobrodružství. Je to ostrá kritika porevolučního Irska, jeho obyvatel i vlády a vládních institucí. Je to exkurz do irské historie i literární tradice. A jak píše překladatel Radvan Markus ve velmi obsáhlém doslovu, je to příběh o hledání umělecké i osobní svobody, o snaze oprostit se od očekávání okolního světa, vlivu peněz i falešných přátel a jít si… nu… vlastní cestou.

„Už dávno jsem dal sbohem tomu, co lidé nosí jako bitevní zbroj – stálému zaměstnání a pohodlným názorům,“ píše Mac Grianna v úvodní kapitole, kde popisuje své strasti se státním nakladatelstvím Gúm, pro které překládal do irštiny. Právě na konci této kapitoly přichází jeho odvážné prohlášení: „Vážený Gúme a lidstvo celé, vydám se na cestu sám a nebudu se ptát na dovolení!“ A vydává se na ni vskutku v irském stylu – prchá z podnájmu přesvědčený, že za sebou zanechal mrtvého syna své bytné. Č​tenář znalý irského literárního kánonu větří odkaz na satirickou divadelní hru Hrdina západu, v níž „hrdina“ utíká z domova po domnělé otcovraždě. Čtenáře méně znalého na stopu navede bohatý poznámkový aparát na konci knihy, do něhož se koneckonců vyplatí nahlížet, kdykoliv se v knize objeví nějaký citát, jméno nebo historická událost. Stejně jako u svých předchozích překladů z irštiny, u Ó Cadhainovy Hřbitovní hlíny či Klíče, i zde Radvan Markus poskytuje cenný kontext a informace, díky kterým nezůstanete ochuzeni ani o literárně-historický rozměr Mac Griannovy knihy.

Mac Grianna je sice odhodlaný jít vlastní cestou a neptat se na dovolení, ale velmi záhy si uvědomí, že bez peněz to nepůjde. Vyloučí poustevnický život v kopcích, loupežnickou kariéru i politiku („Nikdy mě moc nelákala, protože bych nedokázal sám před sebou předstírat, že mám úctu k davům. Ale bavilo by mě být v Irsku diktátorem.“) a odstartuje sérii neskutečných dobrodružství – stane se arabským korespondenčním věštcem, zpěvem irských odrhovaček zneváží Armádu spásy, na kradeném člunu se neúspěšně pokusí přeplout Irské moře, a nakonec se rozhodne, že vyrazí pešky do Walesu a pak dále do Skotska. Jako by už to nebyl dostatečně ambiciózní projekt, na cestu se vydává se třemi pravidly – nikdy nepřespat pod střechou, nesvézt se ani vlakem ani autobusem a nevyhýbat se boji ani zápasu, pokud by na něj náhodou došlo.

Jedním z ponaučení, které si z románu můžeme odnést, je, že ne všechny plány v životě vyjdou a člověk musí být vždy připravený vyrazit oklikou, ať už meta​​forickou, nebo reálnou, vedoucí nocí přes několik oplocených pozemků. Když máte štěstí, čeká na jejím konci kupka měkkého suchého sena, na kterou můžete složit hlavu. A když máte toho štěstí ještě o trochu víc, nehlídá ji zuřivý pes.

Je zřejmé, že Mac Grianna jako autor i hlavní postava téhle svérázné autofikce má, jak praví oblíbená floskule, toulavé boty. Na jednom místě nevydrží a než někde stihne zapustit kořeny, už přemýšlí, kam by se vydal. Jeho život je plný náhodných setkání a lidí, kteří přicházejí a zase odcházejí. S rodinou nenachází společnou řeč a ani jiné blízké vztahy neudržuje. Sám Mac Grianna si to uvědomuje a v knize pátrá po možném důvodu. „Občas mi přijde, že prchám ze strachu, že mě moji bližní příliš poznají a že mi to začnou dávat najevo. Jindy se mi zdá, že svět přede mnou skrývá tajemství a že se musím vydat na cestu, abych ho odhalil.“ Hledá na svých cestách svobodu, ale znovu a znovu dochází k poznání, že jeho snaha je odsouzena k neúspěchu a úplně mimo společnost žít nemůže.

Radvan Markus v doslovu Mac Griannu přirovnává k básníku šibalovi, který putuje z místa na místo a často po cestě někoho napálí, ale také v obyčejném světě probouzí nevšední dobrodružství a trochu krásy starých časů. A totéž se daří českému textu. Překlad z irštiny je jazykově hravý a plný jemné ironie, která románem prostupuje od začátku do konce. Vlastní cestou se čte zlehka a s úsměvem, i když se dotýká těžkých témat chudoby, samoty a hledání vlastního místa ve světě. Protože, jak praví sám Mac Grianna, „Pro toho, kdo ji dokáže vnímat, je svět plný poezie, a tahle studna nevyschne ani do soudného dne.“