V Nakladatelství Karolinum vyšla antologie současné lotyšské prózy Lidé jako my (2024), která by neměla uniknout nejen příznivcům pobaltských literatur. Svědčí totiž o kultuře, velikostí srovnatelné s tou naší, která se skrze silnou literární výpověď výrazných spisovatelských osobností dokáže s otázkami vlastní komplikované identity srovnávat osvěžujícím způsobem. Do češtiny se lotyšské prózy posledních let dostávají ve skvělém překladu týmu mladých letonistů a letonistek pod edičním dohledem Anny Sedláčkové.

Minulost a současnost lotyšské literatury u nás

České překlady lotyšské literatury se ojediněle objevovaly už v první polovině 20. století, kontinuálněji se začaly objevovat od 50. let zejména díky osobnosti překladatele Vojtěcha Gaji (1912–1992) a později baltisty Radegasta Parolka (1920–2019). V češtině tehdy vyšla jak díla dobových lotyšských autorů a autorek oficiální sovětské literatury, tak některá klasická díla zakladatelských osobností lokální literární kultury. Radegast Parolek, který se v 80. letech zasloužil o založení baltistiky jako studijního oboru na Karlově univerzitě, vydal později také několik antologií z baltské poezie.

Generace prvních absolventů české letonistiky pokračovala v jeho stopách, a tak od přelomu tisíciletí vzniklo několik zdařilých překladů novější lotyšské literatury, mezi nimiž jsou stále hojněji zastoupeny současné lotyšské spisovatelky. Nakladatelství Fra pak v roce 2006 vydalo novou antologii lotyšské poezie 15x poezie Lotyšsko, organizovanou předním českým letonistou Pavlem Štollem (nar. 1964), v níž poprvé zazněly hlasy současnějších lotyšských básníků a básnířek. V témže roce pak v nakladatelství One Woman Press vyšly pod názvem Krajinou samoty povídky současných lotyšských spisovatelek. Od té doby uplynulo téměř dvacet let a dnes je česká základna překladatelů z lotyštiny na poměry podobně „malých“ jazykových kultur v potěšující kondici jak po kvalitativní, tak kvantitativní stránce. Jazyk, který lze v současné době institucionálně studovat pouze v Praze a Brně, se těší rostoucímu zájmu mladých překladatelských osobností, které nyní přichází s uceleným knižním výstupem ukazujícím, kam v posledních dvou desetiletích kráčí lotyšská próza.

Antologii Lidé jako my, vydanou letos v Nakladatelství Karolinum, uspořádala a redigovala překladatelka z nejmladší generace českých baltistů Anna Sedláčková, autorka kritiky oceňovaného českého překladu generačního románu Nory Iksteny Mateřské mléko (2023), který se dočkal řady vydání ve světových jazycích. Vyčerpávající předmluvu mapující dějiny české recepce lotyšské literatury napsal do antologie již zmíněný Pavel Štoll. Název knihy pak vychází z titulu básně, kterou Sedláčková přeložila z livonštiny, vymírajícího ugrofinského jazyka Livonců, žijících dříve v pobřežním kraji severozápadně od Rigy. Báseň Valtse Ernštreitse je v knize použita jako úvodní motto a dobře reprezentuje i širší mentalitu a světonázor Lotyšů, zakládajících svou národní identitu na silné kultuře, neustále potenciálně ohrožované hegemonními sousedy: „Takových, jako jsme my / se nelze zbavit – / drží se jako bodláky […] / jako trn v srdci světa.“

Do hlubin historické i současné zkušenosti

Na překladech antologie Lidé jako my se podíleli v abecedním pořadí Naďa Dřizga, Milan Hoplíček, Lenka Matoušková, Ondřej Muroň, Anna Sedláčková, Denisa Šelelyová a Michal Škrabal. Výběr próz velmi dobře pokrývá tematický i stylový rozptyl současné lotyšské literatury. Poskytuje tak užitečný materiál pro komparaci třeba se situací u nás – jakými cestami se může literatura ubírat třicet let po rozpadu východního bloku.

Silnou tematickou linii tvoří, podobně jako v našem literárním rybníce, historická próza. Historická zkušenost Lotyšů je specifická – po dvaadvaceti letech státní nezávislosti přišlo turbulentní období let druhé světové války, kdy si území střídavě nárokovali Sověti a Němci, aby situace pro Lotyše skončila přičleněním k Sovětskému svazu, v Lotyšsku příhodně nazývaným sovětskou okupací (trvající až do roku 1991). Spisovatelky Inga Gaile (nar. 1976), Ieva Melgalve (nar. 1981), Kristīne Ilziņa (nar. 1969) nebo Māra Zālīte (nar. 1952) se s historickou tematikou vyrovnávají s obdivuhodnou nuancí, důraz kladou na individuální zkušenost lotyšského jedince v složité a proměnlivé době od 40. do 90. let. Svědčí to o posunu diskurzu vzpomínání a schopnosti dnešní literární generace se na kolektivní traumata minulého století dívat s jistým analytickým odstupem.

Asi nejbolestivější dějinné události líčí nejslavnější z „historické čtveřice“, básnířka a dramatička Māra Zālīte, ve svém románu Pieci pirksti (Pět prstů, 2013) pojednávajícím o deportaci politicky nepohodlných Lotyšů na Sibiř a o tom, jak se později doma vyrovnávali s cejchem vyděděnců. Dobře vybrané fragmenty z románu přeložila Naďa Dřizga.

Tíživé tóny se ostatně objevují i v prózách ze současnosti – ať už jde o často probleskující téma domácího násilí na ženách, problematické výchovy, nebo sociálního vyčlenění. Tyto pocity marginalizovanosti, ať už etnické, jazykové (latgalština, livonština), sociální, či sexuální, působí místy paralyzujícím dojmem, místy mají ale i emancipační náboj. Například zpracování queer tematiky v próze spisovatelky Ilze Jansone (nar. 1982) Insomnia (2010, překlad Anna Sedláčková) je osvěžující v autorčině sebevědomé autentičnosti, s jakou vykresluje lásku dvou žen. Situace sexuálních menšin je přitom v současné, stále značně patriarchální a konzervativní lotyšské společnosti, hluboko pod evropským průměrem.

Sjednocující a emancipační síla sdílené kultury

Lotyšští spisovatelé a spisovatelky každopádně dovedou z pocitů vyčlenění či ohrožení vykřesat až existenciální prožitky, jejich sugesce je místy přímo pohlcující a z celé antologie je zřetelné, že lotyšská literatura má přes vnitřní rozrůzněnost svou typickou tvář. Je to ostatně příznačná vlastnost lotyšské kultury jako takové – sdílená kultura založená na jazyku má pro Lotyše velkou sjednocující a emancipační sílu, sdílená kulturní topoi a dichotomie (Riga versus venkov, Lotyši versus Rusové apod.) se tak objevují napříč celou antologií.

Prózy jsou vybrané tak, aby vypovídaly jak o specifičnosti lotyšské zkušenosti, tak o všeobecných lidských problémech, a jsou tak pro českou čtenářskou obec zároveň objevné i srozumitelné. Za velký úspěch osobně považuji zařazení skvěle přeložených próz s prvky postmoderny, spisovatele a novináře Guntise Berelise (nar. 1961) v překladu Michala Škrabala a autora a výtvarného umělce Svense Kuzminse (nar. 1985) v překladu Ondřeje Muroně, či převedení poetického mistrovství Ingy Ābele (nar. 1972) její dvorní překladatelkou Lenkou Matouškovou. Autorčiny dvě hry Ostřice / Jasmín (Gemini, 2011) a povídky Vítr proměnlivých směrů (Kniha Zlín, 2009) vyšly v češtině už před více než deseti lety. Všechny překlady jsou ale svou vysokou kvalitou vyrovnané, překladatelstvu se podařilo vystihnout styl a specifika originálů, jejich jazyk přirozeně plyne a celý počin tak vzbuzuje naděje, že by se jednotliví lotyšští spisovatelé a spisovatelky mohli dočkat v brzké době i samostatných vydání. To už je ale na nakladatelích.