Jean Echenoz, Jean-Philippe Toussaint, Patrick Deville, Marie Redonnetová, Hervé Guibert - současní francouzští autoři, publikující v osmdesátých letech povětšině v nakladatelství Minuit a spřízněni též prokazatelně tím, že jejich tvorbu kritika označuje nálepkou “nový nový román”, pro jistou příbuznost s texty literárních novátorů padesátých let (Robbe-Grillet, Sarrautová, C. Simon a další). Podobnost tu existuje, avšak čím více kritika hledá styčné body s novým románem, tím více se “nový” nový román příčí a vzdoruje: texty autorů, kteří se necítí tvořit literární skupinu, nejsou jen slabým čerstvým odvarem něčeho, co tu už bylo. S novým románem mají některé společné rysy, nejnápadnější je radikální opovrhování psychologií a vžitými románovými postupy. Lze jim rovněž dokázat zalíbení v hravém šifrování výpovědi po formální stránce, a tedy blízkost k jazykovým experimentům Queneauovým a tzv. Oulipo. V klimatu francouzského literárního skleníku, v němž se tak dařilo pichlavým kaktusům domácím i přesazeným (Robe- Grillet, Queneau, Ionesco, Beckett), vyrůstá nová spisovatelská generace a čas ukáže, bude-li třeba neznámé rostliny vyplet, nebo uznat za nový druh.

Tvorba Jeana Echenoze (Greenwichský poledník, 1979, Cherokee, 1983, Malajská výprava, 1986, Zabrané území, 1988, Jezero, 1989) je charakteristická originálním jazykovým humorem, tvářícím se často jako nechtěný, náhodný (“Začal listovat oběma knihami, nastavuje ucho hlasům, které se ozývaly v chodbě, vycházely určitě z kuchyně: přidušený a nazlobený plukovníka Secka zdál se narážet do dvou jiných orgánů, ženských a plných realismu, zdravého úsudku a výsměšné sebejistoty.” - Jezero). Echenoz paroduje, ironizuje, inovuje různé literární žánry: ať se inspiruje detektivkou nebo dobrodružným románem, systém volby postav a vztahů mezi nimi je příznačný složitostí a do detailů promyšlenou kompozicí. Každé slovo se zdá mít ve větě přesně určenou, nenahraditelnou pozici: žádné plkání, ač právě jeho prvky spolu s výpověďmi jak vystřiženými z nicneříkajících a velblouda namísto komára objevujících rozhovorů Echenoze fascinují a slouží mu jako pokladnice humoru, dvojsmyslů, skrytých významů. Nejenom jazyk je poutavý, i způsob odvíjení příběhu a jeho dekorace přinášejí hory echenozovsky originálních motivů, od špionážních much (Jezero) po zápletky jak z červené knihovny, kdy dva milují jednu, kterážto dává přednost třetímu, jenž “než se s ní stačil oženit, podařilo se mu ve vývrtce vymrštit ze svého prototypu a byl v pravé májové poledne rozprášen nad horní Saonou”, byl totiž pilotem stíhačky (Malajská výprava).

Jean-Philippe Toussaint (Koupelna, 1985, Pan, 1986, Fotoaparát, 1988) se dívá na svět jako na fotografii: zaznamenává spoustu detailů, které nejsme zvyklí v románech nacházet, které však přijímáme jako důležité, čekajíce na vysvětlení proč, jehož se nám nedostane. Fotoaparát je v podstatě příběhem o lásce. Místo sond do duší hrdinů či úvah o smyslu bytí a konání se dozvíme hodně například o tom, jak vypadá kancelář, jakým autem jezdí a jaké s ním má problémy “mladá žena”, o níž sice zvíme, že nosí vlněný svetr, ale nedostane se nám již klasických informací o tom, zda má oči hnědé či modré a pohled snivý či smyslný. A tak není jasné, zda si autor ze čtenáře utahuje, tahaje jej z kanceláře do auta a z letiště do hotelu, nutě jej strávit s ním dlouhé hodiny u automatu na fotky či v telefonní budce; anebo spíš promyšlenými tahy pomalu postrkává k uvědomění si nedostatků, povrchnosti, nedbalosti, nedokonalosti každého způsobu komunikace, lidských vztahů založených na zbytečném tlachání, snášení nepodstatných argumentů, odvádění pozornosti adresáta a jeho zatahování do vlastní ulity, kam má stejně vstup znemožněn. V každém odstavci si chtě nechtě uvědomíme, že v tomhle světě jsme jen diváky a že uzdu naší fantazie drží v rukou autor, který je pánem situace, pánem textu. Putujeme-li větou, střetáváme se s nečekanými groteskními zvířátky, totiž nezvykle užitými slůvky, větou jak z písanky podprůměrného školáka (...”bavili jsme se o všem možném a také jsme začali navazovat známost”... - Fotoaparát) občas zakopneme o příšeru z kategorie stylistických odchylek, apod.
Na tyto textové kotrmelce je odborníkem Jean Echenoz (“Telefon mohl zazvonit i dvakrát, Vito věděl, že ho nevezme. Dřív než kalhoty si nandaval nohu, jako každý den, když vyskakoval z postele - nic dobrého stejně už nikdy po telefonu nepřijde, a potom, tak či onak, nejdřív tu byla noha. Protézu už měl dávno (...) a napočítal čtvrté zazvonění. Po pěti či šesti, zamyslel se, většina lidí odpovídá.” - Jezero; “Paul si sedl asi do osmé řady, dostatečně z boku, měl tak její záda stejně jako plátno ze tří čtvrtin ve svém zorném poli, a Toon se posadil dozadu, aby sledoval všechny, a rovněž film, případně.” - Malajská výprava): jsou-li u Toussainta jazykové hříčky kořením, pak u Echenoze jsou nemyslitelnou součástí textového korpusu, doplněné často konstatováním banalit typu: “Znáte jich hodně, těch týpků, co tráví život hledáním manžela ženy svého života?” (Jezero).
V textu zůstává mnohý fakt nevyřčen, nezmíněn, neodůvodněn: nazveme-li tyto zamlčené skutečnosti bílými místy, jsme zas o krok blíž zdůvodnění užitého připodobnění zmíněné autorské “grafie” k fotografii: z bílých míst na negativu zbydou na pozitivním snímku černé plochy: informace a dojmy, které - na rozdíl od spousty podružných detailů - zůstávají utajeny. A právě sklon k tematické “fotografičnosti” tohoto typu a záliba autorů v poněkud nezvyklém způsobu formulování navozuje malebnost, neotřelost a novotu textů.