Ionesco, autor za normalizace zakázaný, se po roce 1989 začíná vracet také do Čech, a to nejen jako dramatik (Divadlo na Vinohradech uvedlo jeho hru Macbett a Stavovské divadlo Židle), nýbrž i jako prozaik. Tři roky poté, co vyšly vzpomínkové Střípky z deníku v nakladatelství Argo, vydala Aurora v roce 2000 jeho jediný román Samotář (Le Solitaire). Tato próza, jež zatím nedosáhla ohlasu Ionescových her, pochází ze začátku sedmdesátých let a odráží autorův kritický postoj k levicovému protestnímu hnutí na Západě a nedůvěru vůči jakékoli revoluci. Podle jeho slov "přišla ve špatnou chvíli"; čas však prověřil její literární hodnotu i sdělnost pro současného čtenáře.

Román je napsán ich-formou a jeho syžet je vcelku jednoduchý: pětatřicetiletý svobodný úředník se díky dědictví po bohatém strýci z Ameriky stane rentiérem, opustí nudné zaměstnání a pronajme si pohodlný byt na předměstí Paříže, s cílem napříště si jen užívat drobných radostí jako je lenošení v posteli, návštěvy kina a restaurace, dobré jídlo a pití; do budoucna touží jen po tom, "aby ho tužby druhých nechaly v klidu a aby už žádné tužby neměl". Ve svém nitru však nedospívá ke kýženému smíru, neboť v něm přetrvává strach z vyvržení do světa, zoufalství z nevědomosti a věčná úzkost. Protože si uvědomuje, že "přece jen bude muset s lidmi počítat", začlení do svého mikrokosmu pár známých – studenta filozofie, posluhovačku, servírku v restauraci. Před venkovním světem však stejně neunikne: jednoho dne ve městě propuknou pouliční bouře, které brzy přerostou v občanskou válku vedenou pod bezobsažnými hesly.

Děj, soustředěný dosud na banální epizody z protagonistova života, nabývá čím dál víc rozměrů přízračné apokalypsy, z níž neexistuje žádné východisko: "Pro mě byla úzkost vždy a všudypřítomná a žádná společnost mě z ní nemohla vyléčit. Kromě toho jsou všechny společnosti špatné, copak se nějaká vyvedla, co svět světem stojí? Lidé se navzájem zabíjejí ve válkách a revolucích. Nechávají se zabíjet. Nechávají se zabíjet ve svém bližním. Anebo se možná pokoušejí zabít smrt."

V celku Ionescova díla zaujímá Samotář zvláštní postavení jako výpověď nejosobnější, nejintimnější. Podle jeho vlastního vyjádření odpovídají protagonistovy myšlenky a pocity přesněji stavu spisovatelovy duše než deníky, v nichž do jisté míry cenzuroval svou snahu po úplné otevřenosti. Čtenář tedy dostává mimořádnou příležitost nahlédnout do nitra osobnosti, jež obohatila světové divadlo o novou poetiku a řadu stále aktuálních her. Současně je román textem výrazně metafyzickým, v němž jsou s neobyčejnou naléhavostí kladeny otázky o smyslu lidské existence, o poznatelnosti světa, o vztahu jedince k "těm druhým", ovšemže nikoli v podobě neutrálního filozofování, nýbrž v podobě metafor a symbolů, z nichž mnohé známe z divadelních her.

Skepse a úzkost člověka moderní doby nacházejí výraz například v tomto přirovnání: "Vlastně jsem pod tíhou života klesal už od narození. Svět se mi jevil jako jedna obrovská klec či spíše jako jedno velké vězení, obloha, obzor mi připadaly jako zdi, za nimiž musí něco být, ale co? Byl jsem v obrovském prostoru, a přesto uvězněn. Anebo mi to spíš připomínalo cosi jako velkou loď, já byl v podpalubí a nebe nad ní bylo něco jako velký poklop. Bylo nás tam hodně uvězněných." Mezi těmi "uvězněnými" bychom jistě mohli zahlédnout i dvojici stařečků ze Židlí, marně se snažící překonat svou izolovanost a otevřít se světu.

Protikladným symbolem, vyjadřujícím extatický pocit naplnění existence a souladu s vesmírným řádem, je světlo, připomínající lidstvu ztracený prvotní ráj a Ionescovi osobně jeho mystická setkání s proudem světla v letech dětství a dospívání. Tento symbol je u Ionesca natolik významný, že se jím zabýval i další velký Rumun žijící ve Francii – religionista Mircea Eliade, a to jak ve svých denících, tak např. v přednášce Světlo a transcendence v díle Eugèna Ionesca z roku 1978. Nadpřirozeně jasné světlo se rozzáří nad osamoceným hrdinou v závěru románu, kdy lze tušit, že bude konfrontován s druhým smutným okamžikem svého života (tím prvním je zrození).

Nevyhnutelnost smrti je jedním z podstatných témat či dokonce obsesí Ionescovy tvorby, jak si vzpomenou diváci jeho her Hlad a žízeň nebo Král umírá, i čtenáři jeho Střípků deníku. V Samotáři se však blízkost fyzického zániku nejeví jako tragédie, a to díky přítomnosti onoho mocného rajského světla, v němž se zřetelně rýsují další symboly plné naděje: dokořán otevřená vysoká brána, rozkvetlé stromy a stříbrný žebřík ztrácející se v blankytném nebi. Kruh hrdinova utrpení se uzavírá náznakem návratu k dávno ztracené důvěře ve smysl stvoření: "Najednou se obraz vzdálil, jako by se rozplynul. Žebřík zmizel, pak i keř a potom stromy. Nato i sloupy vítězného oblouku. Něco z toho světla, které do mně proniklo, však přetrvalo."

Mnohovrstevný Ionescův román je svědectvím o pochybnostech a hledání jednoho z největších spisovatelů 20. století i výpovědí o době, v níž žijeme. Dostal se k nám sice s takřka třicetiletým zpožděním, ale nijak nezastaral. Ve výborném překladu Jiřího Našince si nyní zajisté najde cestu k českým a slovenským čtenářům.