Předchozí román, Televize, Jean-Philippe Toussaintovi vyšel před pěti lety, poté autor vydal roku 2000 ještě jakési svého druhu cestovatelovy zápisky Autoportrét (v cizině), natočil film Kluziště (La Patinoire), ale k románové tvorbě se už nevracel. "Přešla mě chuť psát a vymýšlet si příběhy, dokonce jsem si myslel, že už nic takového psát nikdy nebudu, neviděl jsem adekvátní vztah mezi románem a čtenářstvem, hlavně mladí lidé mají radši hudbu, vizuální umění. Román mi najednou připadl jako něco tak leda pro staroušky. A pak jsem pár měsíců strávil v Japonsku a vracím se tam velice často: Japonsko mi vrátilo důvěru v román, čtenáři jsou tam živí, mladí, kultivovaní. Je to výjimečná země, působí mi velké potěšení," prozrazuje na sebe dnes spisovatel. Toussaint má v Japonsku na Francouze vskutku velký úspěch, jeho knihy tu vydávají ve skoro stotisícových nákladech. "V Japonsku působím exoticky, ale zároveň jim jsem i blízký, mé historky nejsou příliš zabedněné v určitém prostředí, společnosti, nevyžadují znalost západní kultury, aby mohly být pochopeny. Můj jazyk při překladu do japonštiny neztrácí tolik jako třeba Echenozův, který je mnohem více postaven na různých konotacích (beru si za příklad jediného současníka, nepočítaje svého přítele Patricka Devilla, jehož všechny knihy také čtu)."

Milovat se je příběh o nekonečně smutném rozchodu, jehož důvod se však nedozvíme. Vypravěč doprovází Marii de Montalte, svou nastávající bývalou (román se točí kolem rozpadajícího se vztahu, odehrává se zčásti v přítomnosti, zčásti v minulosti) do Japonska. Marie je výtvarnice a návrhářka módy a jede na vernisáž výstavy moderního umění do muzea v Šinagawa. On, vypravěč, hraje roli milence. Ale jejich láska, jako v každé tragedii, je od prvních stran odsouzena. Celá historie rozchodu je zpomalená, dramaticky rozfázovaná. Jeho žena je krásná. On je sám, smutný, unavený, obtížný. Pak přijde, jako v každé tragedii, zpráva (faxem), velký pláč, zemětřesení, povzdechy, výčitky, útěk. Naše dvojice přijela do Tokya, aby se tu naposledy pomilovali, skutečně naposled, protože když už nic neklape nebo neklape dost dobře, není to vždycky naposled, když se milujete naposled, často je třeba se k tomu vrátit, naposled. Poprvé je to vždycky poprvé, a to i když se naposled milujete poprvé. Text je ustavičně smáčen slzami opouštěné ženy, ale zažívá i skutečné zemětřesení: v umné kompozici přichází po neobyčejně násilném výstupu mezi oběma protagonisty. Milovat se je, jak jinak, i kniha velmi - příjemně - erotická. Rozchod nebývá šťastný, a i tento text ho ukazuje v celé jeho kyselosti - však také vypravěč s sebou všude nosí flakonek kyseliny sírové, již se chystá tomu, kdo ho naštve, chrstnout do ksichtu. Avšak flakonek nás zas tak nezajímá, v knize jde přece o něco jiného. Radost zmizelá ze srdcí škrtí a dusí slova i věty, z nichž čiší takové potěšení z psaní, jež čtenáře úplně uchvátí, komentuje Jean-Baptiste Harang v Libération (19/9/2002).
Milovat se je perla melancholické jednoduchosti, kde Jean-Philippe Toussaint exceluje v popisech pauz a atmosfér, pěje chválu Fabrice Gabriel v kulturním magazínu Les Inrockuptibles. Toussaint se v tomto textu s požitkem literárního gurmána opravdu vrhá do mistrných popisů krajiny - městské i té, co máme uvnitř sebe. Pohlcují ho i zdánlivé banality, východ slunce, neony v noci… Pokus zachytit takové okamžiky s detailním zaměřením na tonalitu barev, ale třeba i zvukové efekty, mnohokrát opakované úsilí popsat odmlky, čekání, prázdné chvíle, to vše je pro Toussainta výzvou, jak po svém odpovědět na otázku co je literatura. Podobně je jeho kniha též zamyšlením o tom, co je to láska, poněvadž ačkoli pojednává o rozchodu, vlastně se zaměřuje na rozmýšlení o všem, co mu předchází.

Dílo je bohaté na odkazy ke starším Toussaintovým textům, objevují se v něm témata, jež známe z Koupelny, Televize a dalších děl - bazén, koupelna, fotky, sex… Zde je tedy na místě aspoň letmý pohled do Toussaintovy biblio a filmografie: 1985: román Koupelna (La Salle de bain), a hned úspěch. 1986: Pan (Monsieur), po třech letech pak Fotoaparát (L'Appareil-photo, česky Dauphin, 1997): kritika spisovatele zaškatulkovala jako postmodernistu. V roce 1989 spolupracoval na zfilmování své první knihy, pak sám natočil ještě tři filmy. Následují romány Zdrženlivost (La Réticence, 1991) a Televize (La Télévision, 1997; česky Dauphin, 2000) - autor pokračuje v minimalistickém, suchém přístupu k psaní, kde absurdnost a non-sens ve světě kolem i v srdci člověka jsou vděčnými tématy. V roce 2000 publikoval krátké, pěkné zápisky z cest Autoportrét (v cizině) inspirované jeho častými pobyty v Japonsku (knihu má ještě letos vydat rovněž Dauphin).

Kritika si tentokrát pozorně všímá Toussaintova stylu: v jeho díle zní ozvěnou věta Claude Simona, zejména v užívání participe présent, což narušuje časovou osu (Marie tombant de sommeil dans la chambre et pleurant au ralenti ses larmes insatiables, et je songeais.) Thomas Regnier v Magazine littéraire (č. 9/2002) se zaměřuje na otázku, zda Toussaint rozvíjí postupy nového románu, a dochází k závěru, že jeho tvorba je tímto literárním směrem jistě obohacena. Toussaint má svůj osobitý styl, má rád stupňovité věty, donekonečna protahuje popisné pasáže. Trochu se vysmívá tradičním postupům. Régnier ho označuje za zaslouženého dědice Flaubertova, ovšem schopného vyvarovat se romantického lyrismu. Spisovatelovou specialitou je, že s gustem do textu vsazuje řídce užívané, až nabubřelé výrazy a střídá je se slovy prozaičtějšími, neřkuli vulgárními, jimiž rád tu a tam pointuje. Dalším prvkem, který kritiku přitahuje, je skutečnost, že Toussaintova literatura se podobá filmu, třeba Antonioniho nebo asijských tvůrců zaměřujících se na detail. "Toussaint jako by tohle dílo napsal digitální kamerou. Otupuje city, zachycuje odlesky na vodní hladině bazénu, odosobňuje hlasy, rozkládá jízdu rychlíku do okamžiků, věnuje se barvě obličeje postavy, úsměvu dodává orientální přídech. Skutečnost je jen obraz zachycený kamerou Sony," oceňuje román Jacques-Pierre Amette (Le Point 6/9/2002).

Milovat se je, a v tom se kritici shodují, nejlepší Toussaintův román, "mistrovské dílo tvořené sledem krátkých, ale nasycených záběrů, téměr nezávislých, vzájemně náhodně propojených, jejichž křehký pořádek může sebemenší krize docela rozhodit," uzavírá svou recenzi Patrick Kéchichian (Le Monde 29/8/2002).