Kniha Dějiny světa Petra Šmída, která vyšla v nakladatelství Rubato, formátem, provedením, mottem i stylem navazuje na autorovu bibliofilsky vydanou prvotinu Nautický úsvit (2022). Přebírá ostatně i jeden text, když se z povídky Campeonato Sudamerico 1919 stávají v nové knize Dějiny Brazílie I.

Šmídovo vyprávění nestojí na dějovém spádu, nečekaných rozuzleních nebo konfrontacích postav; jsou to epizodické obrazy, pohrávající si s různými vrstvami jazyka. Historizující styl autor snižuje banalitou událostí nebo obecnou češtinou. V popisech se objevují téměř archaické výrazy („peány a jehelce“, „astroláb“, „matróna“), nezřídka narážíme na aliterace („šupiny šalby“, „se smutně skloněnou hlavou“, „nudné nedělní odpoledne“) a paralely („Kdo předběhne svou dobu, může zůstat nepochopen. Kdo vystihne ducha doby, může počítat s vavříny.“ „Rozjímají o běhu světa, vymýšlejí příběhy, které do zítra zapomenou, hádanky, které do zítra neuhodnou.“). V knize postupně sílí hyperbolizace a metafikční rovina. V Dějinách Terstu Šmíd nakonec využívá i pirandellovské metalepse, když postava navštěvuje autora. Veškeré groteskní scény však nevedou ke komickému účinku, ale jakémusi smutnému humoru absurdity.

Dějiny světa kombinují dvě linie, a to „dějiny“ jednotlivých zemí (Francie, Tahiti, starověkého Řecka aj.) a „dějiny“ fenoménu (energetické krize, básnického umění, lásky), v nichž převažuje subjektivní autorský vypravěč. V obou případech se jedná o kraťoučké vyprávěnky, které jsou dějinami jen v tom smyslu, že do dějin světa patří cokoli, co se událo i udát mohlo.

V textech první skupiny Petr Šmíd evokuje a vystihuje atmosféru země v jím vybrané době: „Pánové v klubu pijí brandy a mile rozmlouvají o večerní spiritistické seanci, kterou ve svém sídle pořádá lord z Wessexu. Leckdo přidá humornou historku o zesnulém dědečkovi či pratetě. Korvetní kapitán ve výslužbě lord Wolverhampton chce také přispět, když v tom…“ (Dějiny britského impéria); „Stařičký malíř na protějším břehu rozdělá tuš, připraví štětce a zachytí tento výjev na hedvábné pláto. To vše se dovídáme dík slavíčkovi, který o této události složí píseň. (…) Vše převypráví mladému úředníkovi při císařském dvoře, který potají píše verše“ (Dějiny starověké Číny). Styl a příznačnou náladu autor napodobuje slovy, jmény či reáliemi. Nikoli však rétorikou – postavy v těchto textech téměř nemluví, a pokud ano, tak jazykem dnešním, pokřiveným nebo parodizovaným. Tyto kapitoly budí dojem jednotlivých oživlých obrazů a společně pak jakéhosi krasohledu: v každém okénku je výjev trochu jiný, a přitom v autorském gestu pastiše stejný. Zmíněné charakteristické motivy dějin zemí se tak ale stávají (pouhými) rekvizitami.

Současně jsou Šmídovy krátké črty parodickými odkazy na zavedené a příznakové narativní postupy (soustředění na vedlejší postavy velkých dějin, formule „když vtom…“ signalizující dějový zvrat, dystopické selhání technologií, mystifikace, identitární horor aj.), čímž jako by se hlásil k calvinovskému modelu metaliterárních příběhů, jak to italský autor provedl v románu Když jedné zimní noci cestující (Se una notte d’inverno un viaggiatore, 1979, č. 2017). V Dějinách světa však chybí ona příběhová část, díky níž Calvino nejen propojil jednotlivé kapitoly mezi sebou (stejným způsobem má ve Šmídově knize patrně sloužit text Dějiny básnického umění I., v němž se objevují motivy nebo přiznané citace z předchozích textů), ale také povýšil literární napodobitelství na poutavý a čtivý román.

Petr Šmíd v povídkách nasvěcuje (historické) anekdoty, jejichž bizarní povaha rozpohybovává fikční dění. Daří se mu tyto zárodky příběhů a rozestavění kulis v nich, ale příběhy samotné, uvěřitelné zápletky, dialogy, a zvláště vztahy mezi postavami zůstávají ploché a křečovité. Snad i s vědomím toho je autor dále nerozvíjí a zůstává u črt a náznaků. Mnohem více se tento nedostatek ovšem projevuje v druhé linii Dějin světa, v povídkách ze současnosti, které působí vydřeně a nepřesahují český průměr. Šmíd dokáže napodobit ducha doby či žánr, aniž by přehnaně dával najevo svou erudici či sečtělost; kapitoly v ich-formě, v nichž nevyužívá podpory literární tradice, jsou však slabší, protože se v nich ukazuje, že literaturu nejde stavět jen na pastiších, parodiích a vypůjčených kuriozitách.