Novelka Za všechna jablka světa… z pera ukrajinského autora Maksyma Dupeška (nar. 1984) se odehrává na historickém území Bukoviny a svou lokalizací i stylizací řeči působí starosvětským dojmem. Nostalgické vyprávění se ohlíží za pestrým multikulturním světem a jeho zánikem, ale nenabízí nic navíc.

Kniha zachycuje u nás nepříliš známé dějiny a politicko-geografické vztahy oblasti Bukoviny, jež přináležela střídavě osmanské říši, Rakousku-Uhersku, Rumunsku, Sovětskému svazu či Ukrajině a na jejímž území vedle sebe žili Poláci, Maďaři, Ukrajinci, Rusíni, Huculové, Němci, Židé i Rumuni. V koncentrované podobě je to ilustrováno hned v začátku textu na bezstarostné sportovní zábavě: „Vracel se ze zápasu bukovinské fotbalové ligy, kde židovský Maccabi vstřelil v posledních vteřinách zápasu gól jeho oblíbenému týmu Polonia, tudíž černovičtí Poláci dovolili, aby je v tabulce přeskočil ukrajinský Dovbuš, německý Jan, a dokonce i vesničani z Berehometa, co leží na Siretu.“ (s. 11)

V jádru tohoto národnostně i jazykově propleteného světa stojí město Černovice, příznačně v literatuře figurující i jako Cernăuți, Černivci, Czernowitz či Csernovic. Procházejí jím postavy různých uprchlíků, emigrantů s neukotvenou identitou a obyvatel Evropy dvou světových válek a překreslovaných hranic. I protagonista se představuje jako Pavlo, Paweł či Paul – podle toho, v jakém společenském kontextu se nachází. V novele se stáváme posluchači jeho vyprávění o lásce k Židovce Doře, od jejich seznámení před druhou světovou válkou přes různé peripetie a skrývání během bojů až po ztrátu milované ženy v ghettu.

Přestože je titulem naznačována jímavá historie („příběh, který stojí za všechna jablka světa“, s. 20 a 147), líčení osudu Pavla a Dory by zjevně samostatně neobstálo, a nejspíš proto je prokládáno pasážemi jiných vypravěčů. Ty však příběh doplňují pouze o perspektivu bojácné Pavlovy matky, o vypravěčovy melancholické vsuvky z devadesátých let 20. století a jeho „dopisy“ z válečné fronty. Tyto pasáže zřejmě měly tragédii zmařeného mladého života, v literatuře již tolikrát opakovanou, nasvítit skrze nové roviny a perspektivy, ale vlastně se s hlavním tématem zániku starého barvitého světa, postaveného na soužití různých kultur, národů a jazyků, trochu míjí. Vsuvky samotné nemají žádný vývoj a jejich funkcí je narušit ono – přes svou tragičnost – banální vzpomínkové vyprávění. Mechanické střídání vypravěčských pásem, jasně odlišených fontem písma, narativ nijak neobohacuje; je monotónní a v mnohém předvídatelné.

Ve dvou třetinách textu jsou deníky Pavlovy matky nahrazeny vypravěčovými dopisy z roku 2015, tedy z doby, kdy už na Donbase probíhaly boje. V novele z roku 2017 se tak buduje analogie mezi druhou světovou válkou a ruskou agresí na Ukrajině, která ovšem zůstává na elementární rovině obecných příčin vojenských konfliktů (neporozumění, touha po moci, pocit nadřazenosti aj.). Stoupá také výskyt metanarativních komentářů s jistým nádechem marnosti: „Chci dopsat příběh váš a vašeho syna. A navíc… Co ještě chci. Popravdě ne tak moc.“ (s. 115)

Vypravěč, jehož linie se pravidelně střídá s přímou řečí vzpomínajícího Pavla, jen shrnuje vzpomínky starého muže, komentuje je a přidává historické souvislosti. Vyprávění je prokládáno množstvím místopisných údajů, jimiž se buduje autorita vypravěče jako znalce oblasti i města. „Dále po trase následuje Kolomyja, milé a přívětivé městečko. Za Kolomyjou už začínají hory. Můžete zajet také do městečka Šešory, kde v létě stojí za to vykoupat se ve Stříbřitých vodopádech. Zpátky do Černovic se dá jet buď přes Sňatyn, nebo přes Vyžnycju.“ (s. 116) Narativ tak působí zbytečně výkladově, jako by bylo cílem čtenáře vzdělat v dějinách Bukoviny a explikovat je na osudu jednoho černovického mladého muže, nikoliv vytvořit literárně působivý text. Tento dojem také podporují zbytečně rozsáhlé překladatelské vysvětlivky.

V textu Za všechna jablka světa… se opakovaně líčí barbarství rudoarmějců, kteří ničí vše, co je kulturní, elegantní, vznešené či vzdělané, i systematické násilí nacistických Rumunů. Tyto obrazy racionální agrese i nepochopitelného špinění jakékoli čistoty známe z množství literárně zobrazených epizod věnovaných druhé světové válce i jiným konfliktům. V Dupeškově knize jsou podstatné právě pro zachycení historického momentu, během nějž zanikly Černovice. Město nebylo (jako jiná) srovnáno se zemí, ale zcela z něj vymizel onen duch, který je utvářel. „Nešlo ovšem o architektonické památky, ty zůstaly v Černovicích takřka nedotčené, nýbrž o zničenou duši.“ (s. 98) Cílem patrně bylo napsat elegii za Černovicemi, novela bohužel sklouzává k banálnímu líčení osudů a nečekaných náhod.