Podle překladatele Jiřího Pelána zachycuje Sciasciova novela Candido dva určující mýty moderní Itálie, a to komunismus a katolicismus. Oba jsou v příběhu předestřeny coby inspirující myšlenkové proudy, které jsou však v každodenním životě maloměsta reprezentovány mocenskou strukturou, jež dbá více na loajalitu než na upřímnost víry. S komunismem a katolicismem jsou spojeny hluboké deziluze, jimiž hrdinové v odkazu na Voltairova Candida procházejí, obě ideologie přesto u Sciascii i nadále plní funkci základních sloupů sicilské kultury a jižanského temperamentu.

Candido svůj vzor z 18. století napodobuje nejen v postavě hlavního hrdiny, ale i na rovině narativu, který je budován nekomplikovaným popisem děje, rozhodnutí postav jsou komentována vypravěčem, jenž předjímá jejich následky, protagonisté vstupují do filozofických disputací – a to vše v nerozsáhlých kapitolách, v duchu osvícenských románů uvozených shrnutím a výčtem podstatných událostí v nich obsažených.

Nacházíme se však na Sicílii druhé poloviny 20. století, veškeré peripetie se oproti Voltairovu románu, který žene svého hrdinu do Jižní Ameriky i Konstantinopole, odehrávají v sevřenějším prostoru. Z alegorie, jež měla být variací na osvícenský satirický text, se v důsledku toho stává obraz italského jihu, tak jak ho Sciascia zachycoval ve většině svých děl (Den sovy, č. 1964; Každému, co jeho jest, č. 1968), v nichž kriticky zobrazoval mafií prorostlou městskou správu, běžnou drobnou korupci i pokrytectví obyvatel, odvolávajících se na tradice a rodinné ctnosti.

Candido z roku 1977 se nese v atmosféře jako ze starých italských černobílých filmů s koketními, silně nalíčenými ženami, kněžími v sutanách, paláci a háji olivovníků. Figurují zde zamotané vztahové zápletky (syn nevědomky zaviní smrt otce, matka se zamiluje do cizího důstojníka, vnuk svede služku svého dědečka, kněz na sebe přivolá hněv obce po odhalení vraha, který pouze mstil svedenou dceru); v samotném základu příběhu stojí podezření advokáta Munafa, že jeho syn se nápadně podobá americkému kapitánovi, jenž se sblížil s jeho ženou, přestože ten byl v době Candidova početí ještě v Montaně. Paradoxního účinku je tak dosahováno, když pak Candido mezi podezřívavými, pletichařícími a afektovanými Sicilany ve své jednoduchosti a přímosti působí v podstatě jako Američan.

Postava Candida v dětských letech vyznívá nejednoznačně, protože se v jeho zobrazení znepokojivě setkává naivita a čistota ducha se zdánlivě promyšlenými projevy, jež mají pro ostatní až fatální dopad (pronášená moudra, vztah k rodině, bezelstná pravdomluvnost). Hrdina svým poklidem lidi mate, dovádí k zuřivosti nebo je vede k tomu, že ho podceňují. To, že nejedná podle jejich očekávání, následně způsobuje jeho společenskou izolaci. Candidova záliba v práci na poli se u rolníků nesetkává s pochopením, protože je přece „pán“; nesobecká radost ze sdílení majetku, jež z něj dělá přirozeného komunistu, naráží na skepsi u vlivných lidí jak ve straně, tak na radnici; tělesný prožitek lásky je odsuzován pro překročení konzervativních pravidel sicilského venkova. Církev i strana jsou řízeny stejnými principy moci, hierarchie, pravidel a klientelismu. Candidovy nezištné snahy o zlepšení života druhých tak selhávají: v konfrontaci se světem dravých kariéristů a chamtivých příbuzných může dosáhnout pouze vnitřní spokojenosti.

Příběh však nekončí Candidovým vyloučením ze strany a opuštěním milovanou ženou, hrdina se následně oprostí od majetku, nachází si novou milenku a cestuje. Tento závěr je však příliš rychlý, až odbytý. Novela zde opouští půdorys Voltairova Candida a rozvíjí příběh prostého života v lásce. Bez kontrastu v deziluzivním světě ztrácí vyprávění tah, stává se jen popisem důvěřivého optimistického bytí. Proto Sciascia novelu ukončuje osvědčeným setkáním matky se synem. Závěr se tedy nese nikoli už v linii candidovské, ale v duchu standardního narativního triku odpuštění, smíření a uzavření: „Tady je znát, že něco končí a něco začíná: líbí se mi, když vidím, jak se končí to, co má skončit.“ (s. 141)

Tím se celá sicilská variace na osvícenský román jakoby degraduje, tak jako uvadá ze začátku nastolený působivý narativní styl. Sciascia gravíruje věty do téměř ornamentálních tvarů, přitom zůstává na rovině realistického popisu. Bohatě využívá vsuvky, jež porůznu odděluje a jimiž „kypří“ vyprávění: „Dala se proto do díla, aby vrátila – jak říkala – životní jiskru do toho oka (měl vskutku jen jedno: o druhém se dost dobře nevědělo, v jaké heroické akci o ně přišel), pohaslého generálovým strachem, ale podle ní zklamáním a pohrdáním.“ (s. 15) Sciascia přiznaně cituje z Voltaira, Josepha Rotha, Victora Huga, Manzoniho Soubenců či z Dostojevského, mnohé další scény jsou aluze na další literární předobrazy, tak jako Candido při rolnické práci upomíná na Konstantina Levina z Tolstého Anny Kareniny nebo když postava generála rozpolceného mezi fašismem a antifašismem v dětské mysli odkazuje na rozpůleného vikomta z Našich předků Itala Calvina.

Candido aneb Sen sněný na Sicílii měl být ambiciózním projektem, autorovi se však vymkl z rukou, jak ostatně sám v postskriptu přiznává.