Žánrově těžko uchopitelná kniha katalánské autorky Irene Solà (nar. 1990) je vystavěna z osmnácti kapitol vyprávěných různými hlasy, které si nenásilně předávají štafetu. Přitom se jedná o zástupce velmi rozmanitých světů – vyprávějí houby, dávno mrtvé ženy i děti, nalezený srneček, současní obyvatelé vesnice poblíž Camprodonu i jejich předci. Ostatně celý text zahajuje vyprávění mraků. Působivý začátek tak nastoluje mezidruhová témata krajiny, dlouhého času, přírodních zákonitostí a nevyhnutelností, která se v textu budou prolínat s epizodními vhledy do života nemnoha postav.

Informace o mluvčích nám přinášejí jejich vnitřní monology, které povětšinou udržují koherentní narativ – netěkají a neubíhají stranou. Přírodniny jako mraky, houby, hory mnohdy vyprávějí v plurálové formě („Připluly jsme bachraté. Rozbolavělé až k prasknutí“, s. 19) a díky tomu působí jako antický chór, pozorující a komentující mimo jiné i lidské počínání. Zde však je zprostředkovávána i zkušenost samotných fyzikálních jevů, jejich prožitek: „V tu chvíli jsme se po ohromných kapkách, velkých jako mince, rozlily“ (s. 19). „Výš a výš. Tuny a tuny kamene a půdy, žuly, ruly a kalcitu. Až k nebi, z hlubin jsme se zvedly až k samému nebi.“ (s. 107) Orogeneze Pyrenejí je podána jako živoucí pocit, jako vytržení země ze spánku. Jakkoli jsou tyto neživé elementy antropomorfizovány, cílem je spíše nastolení opačné perspektivy: způsob zakoušení světa lidí, rostlin i atmosférických jevů je stavěn na roveň.

Plurálové přírodní hlasy se bohužel postupně vytrácejí a převládají ty lidské – příznačné je, že posledním nelidským vypravěčem je fenka Luna, tedy domestikované zvíře, i svým jménem na půli cesty mezi divočinou a civilizací. Podobně se ztrácejí některé příběhové linie, zůstávají pouze načrtnuty, jako by kolem centrálního tragického domu Matavaqes jen splétaly hustou, tu a tam se lehce dotýkající síť osudů. Hlasy se tak promyšleně vrství: motivy (srnec, puška, oko ad.) navazují na události ve vyprávění již zmíněné a přirozeně se na sebe nabalují.

Kapitoly jsou nicméně vnitřně provázané především prostorem. Hlavní figurou a tématem jsou svým způsobem hory – samy v knize vystupují, lidé v nich žijící jsou specifičtí stejně jako krajina, rostliny a zvířata. Současně se stávají zdrojem metaforiky („Stařena tě pokládá na mámino nafouklé břicho, mezi dva prsy jako hory“, s. 121). Města jsou jen párkrát mimoděk zmíněna jako zcela jiný, zrychlený, špinavý a nesrozumitelný svět. Proti němu působí hory jednoznačně, ve smrti i lásce. Co se stane, nedá se odestát; je třeba přijmout přicházející štěstí i neštěstí, protože tak je to dáno. Tomu odpovídá i modelování postav – ve vyprávění není žádná záporná figura, nikdo není zlý, a pokud se lidem stává něco špatného, pak je to jen souhrou okolností a náhod (do Domèneca uhodí blesk, Hilary zemře nešťastnou chybou kamaráda, Eva přijde o nohu při bombardování, Oriol ztratí oko kvůli náhodnému výstřelu z pistole). Tento redukovaný obraz světa odpovídá útěšnému obrazu hor – Irene Solà je turisticky neidealizuje, zachycuje sice tragické události, ale jako by zde žili pouze lidé dobří a více či méně nešťastní. Intriky, závist, majetek, to vše jako by bylo záležitostí vzdálených metropolí. Zpívám já a hora tančí zobrazuje melancholii a smutek periferie, o které velké dějiny a velký svět jen zavadily.

Pokud by kapitoly, z nichž se text skládá, vyšly jako samostatné časopisecké povídky, vynikly by sevřeností i jazykem. V knize však musí působit ve společného souhře. Řeč každého z mluvčích krouží kolem vlastního jádra, podle toho, co ho trápí a zajímá. Perspektiva je pochopitelně pokaždé jiná, ale jazyk a způsob zachycování myšlenek je v podstatě stejný, melancholicky metaforický a plynulý. Hilari se sice vyjadřuje svou poezií, ale ta se tolik neliší od zachycených myšlenkových pochodů jeho matky či Ricarda. Samozřejmě, že na ves odlišně nahlížejí turista a její stálý obyvatel, ale styl vyprávění a obraznost jsou stejné. I proto hlasy poněkud splývají. Tato monotónnost nicméně v konečném vyznění knihy nemusí být na škodu – ve všech hlasech jako by zněla ozvěna hor. Autorčina kniha totiž není o jednotlivcích, jejich interakcích, poklidu podhorských vesnic ani o souznění člověka s přírodou, ale je snahou o vyjádření celkového životního pocitu tohoto prostoru.