Od začátku je zřejmé, že naivního Célia, jemuž chybí dostatek obranného cynismu, zákulisní hry a manipulace semelou, otázka je jen, jestli se mu podaří ze soukolí včas vyklouznout, nebo zda bude zkušenými a bohatými politiky zneužit. Céliovou konkurenční výhodou není to, že je matematik, ale že jazyk matematiky používá pro popis mezilidských a sociálních vztahů. Obyčejná učebnice Stručný přehled matematiky pro druhý stupeň základních škol v jeho rukou figuruje jako věštební kniha, z níž se tahají fráze, jež by měly příjemci předurčit směr jednání. Jazyku matematiky v Bofaneho textu nikdo nerozumí, a proto má mystickou sílu: „Za sebe řazené věty a definice Céliovi zněly jako proroctví. Používal je naslepo, sloužily mu za otěže.“ (s. 108) Při náhodných setkáních s důležitými lidmi tak trousí moudra od Leonarda da Vinciho nebo Einsteina, působící jako bonmoty či hlubokomyslné vystižení společenské situace.

Výchozí situace, kdy politik Gonzague Tshilombo vytáhne Célia ze slumu do vysokého prezidentského úřadu, iniciuje scény, které známe z jiných děl líčících přesazení z chudoby do luxusu: popisy rozlehlých klimatizovaných apartmánů a delikátního jídla v honosných restauracích, setkání s místní smetánkou i standardní epizodu, v níž nákup drahého obleku brzy vyvolá zájem ženy, která by si hrdiny jinak ani nevšimla. Ve snaze postihnout problematickou společenskou realitu Konga Bofane zachycuje množství postav nejrůznějších vrstev – chudé, bohaté, vojáky i pouliční prodavače, čaroděje, uklízeče i papaláše a jejich zhýčkané manželky – a Célio tyto světy propojuje. Vyprávění je složeno z epizod, které nedrží pohromadě žádná zastřešující zápletka. Nejde ani o příběh Céliova úspěchu, ani o Tshilombův pád, ani o ilustraci vývoje země, role ozbrojených složek, pověrčivosti lidí či moci médií. Všechna tato témata jsou v knize obsažena, ale nejsou dostatečně nosná. Osudy postav se rozbíhají od jejich pozice ve vnitřní i mezinárodní politice k osobnímu životu, není zřejmé, která linka je ta podstatná, a mnohé se ukazují jako zbytečné a nezajímavé.

V průběhu celého vyprávění navíc na nečekaných místech narážíme na banální až křečovité metafory a přirovnání, jež neodpovídají převládajícímu stylu při popisování reality rovníkové Afriky: „Mikrotenové sáčky, poletující nad horami odpadků vypadaly jako pochmurní ptáci, zvěstovatelé špatných zpráv“ (s. 224), „Rytmicky zvedané a zase spouštěné paže připomínaly grafický záznam ekvalizéru“ (s. 17) nebo „v prudkém světle se všechno tetelilo a kmitalo jako elektroencefalogram schizofrenika stiženého záchvatem šílenství“ (s. 34).

Překlad Tomáše Havla působí standardně, odbytá je však redakční práce na knize – vedle četných syntaktických a typografických nedostatků (dělení slov, interpunkce) neodpovídají některé údaje na záložce textu v knize (Matematik vs. Mathématik, Kompendium matematiky vs. Stručný přehled matematiky aj.).

Konžská matematika vyšla francouzsky v roce 2008 a z tohoto časového posunu pramení dojem jisté nevěrohodnosti a zastaralosti zobrazení mediálních pletich. Postupy jako vyvolávání falešných skandálů, cílení pozornosti televizního publika na politické nepřátele, budování negativního obrazu či vydávání sestříhaných filmových záběrů za realitu jsou dnes už poněkud umělecky ohrané. Bofane tyto intriky neironizuje, konžské mediální hry nezachycuje jako překonané, ale zobrazuje je jako rafinovanou součást mocenského boje. Všichni na Céliovy hry s veřejným míněním skáčou, jeho manipulace jsou podávány jako objevné, nejsou zpochybněny a nenarážejí na žádnou překážku.

Podobně překombinovaně je zachycen obrat v příběhu, když Célio dochází k prozření u kněze Lolose, otřepané literární figury moudrého muže, nahrazujícího otce. Lolos mladíkovi odhalí Tshilombovu krutost, kterou – čirou náhodou – právě Lolos zná, neboť političtí konkurenti Gonzague Tshilomba a Makanda Rachidy zrovna u něj společně studovali. Célio okamžitě odkrývá celý komplot, ačkoli z pouhého společného studia nic takového vyplývat nemůže: „Tshilombo s Makandou jsou nepřátelé, aspoň na politický scéně, ale v soukromým životě, zdá se, mají k sobě hodně blízko. Možná že ta střelba nevypukla živelně. Možná to celý bylo od začátku zrežírovaný.“ (s. 231) Všechna tato klišé líčení konžské reality znevěrohodňují. „Mistr manipulace veřejným míněním“ Célio jako by byl do té doby slepý a žil v iluzi o velkém světě politiky. Poté, co mu spadnou klapky z očí, se rozhodne své kontakty využít proti vlastnímu chlebodárci. Pomstu navíc nevykoná pomocí svých schopností, ale zcela banálně zveřejněním nalezených zápisků. V závěru se tak do knihy dostává mimoběžná linie sériového vraha: jako by nestačilo, že byl Tshilomba jednoznačně záporná postava, manipulátor, šedá eminence konžské politiky, korupčník a šovinista, musí se ještě ukázat, že pro šamanské obětiny hanobil těla zabitých žen.

Jako sentimentální poslání knihy pak vyznívá obrat od matematiky k „obyčejným životním pravdám“, matematika tedy nadále představuje mystický jazyk zasvěcenců, který neposkytuje axiomy a jednoznačné nástroje pro popis fungování světa, ale v Céliově pojetí jen metaforické náznaky, které si můžeme interpretovat podle svého. V Konžské matematice tak nesledujeme pikara, jenž by svou chytrostí převezl všechny ostatní, ani nedochází k balzakovské ztrátě iluzí; padouši jsou potrestáni, kladní hrdinové se uchylují ke křesťanské víře a obyčejnému životu a jejich „drobné přešlapy“ (tedy podíl na všech nepravostech) jsou odpuštěny. A Célio nakonec přes všechnu svou zkušenost se světem velkých peněz a ambicí vstupuje do parlamentní politiky, aby mohl obhajovat své čisté ideály.