Kniha Skutečné životy hrdinů sestává z třinácti esejů, pojednávajících o reálných předobrazech slavných literárních postav euroamerické kultury. Proč bychom se ale o ony předobrazy vůbec měli zajímat? Abychom se utvrdili v tom, že život (stále ještě) překonává literaturu? Ale v jakém ohledu? Nebýt slavných literárních děl, většinu z nás by nikdy nenapadalo pátrat po Delphine Couturierové („skutečná Emma Bovaryová“) či po Pierru Maurinovi („skutečný Jean Valjean“). Kanonické texty si však Nicolas Carreau bere pouze jako východisko a cestu k historii, nijak je neanalyzuje, a tak čtenáři také o oněch slavných postavách nic nového neřekne.

Nicolas Carreau (nar. 1982) není literární vědec, vystudoval politickou filozofii a k literatuře přistupuje jako k zábavnému médiu. Opomíjí tak to, co ze zmiňovaných textů dělá velké romány a z jejich postav nezapomenutelné a plastické figury – jazyk, kompozici a vyprávěcí strategie. Přitažlivost životního osudu totiž nespočívá pouze v prožitých událostech, ale také v kvalitě jejich podání. Jestliže Carreau v úvodu píše: „Podle mého názoru nalezení reálné předlohy mnohdy dodá smyšleným postavám ještě větší lesk“ (s. 10), nelze s ním souhlasit. Osud skutečných lidí není pro zmíněné literární postavy vůbec relevantní a nepřidává jejich vyznění žádný nový význam. Čtenářův pohled na Dumasova d’Artagnana nebo Doylova Sherlocka Holmese se nijak nezmění.

O literaturu totiž autorovi ve skutečnosti nejde; jeho eseje jsou ve svém jádru popularizační rozhlasové pořady, které mají posluchače, potažmo čtenáře zaujmout množstvím objevných informací, historek a anekdot.

Tomu odpovídá i publicistický jazyk a vágní odborná stránka: Carreau shrnuje obsahy knih, respektive je převypravuje – dramatické zápletky slavných děl se tak stávají součástí jeho textů, což jim má propůjčovat podobné napětí a spád („jako bychom u toho sami byli!“; s. 72). Zmiňuje zdroje, z nichž romanopisci čerpali (nebo dokonce jen mohli čerpat a se slavnými díly je spojuje pouze téma, motiv či postava), a přidává další zajímavosti o nich a historky o jejich autorech. Co o postavě d’Artagnana říká příhoda o Dumasovi, který si vypůjčil knihu, již pak použil jako inspirační zdroj, a nevrátil ji do knihovny („Ani si nechceme představovat, jaké výše zatím dosáhlo zpozdné“; s. 30)? Autor běžně rozmývá hranice mezi (částečným) reálným předobrazem a literární postavou: „Tito a mnozí jiní smyšlení hrdinové nejsou pouhými výmysly geniálních autorů, ve skutečnosti i oni chodili po této planetě“ (s. 9). Při hledání předobrazů zároveň přistupuje na autorské mýty a bezmezně věří spisovatelským proklamacím a vysvětlením o vzniku jejich textů. Někdy Carreau konstruuje nesmyslná čtenářská/posluchačská východiska, jen aby je mohl vyvracet. O Bramu Stokerovi například napíše: „Oproti často šířenému mínění totiž sám upíry jako literární téma nevymyslel“ (s. 23), aby následně mohl dokládat existenci venkovských upírských legend či středověkých pojednání.

V kapitole o Třech mušketýrech se ukazují další limity autorovy práce – Dumas se nechal v postavě d’Artagnana inspirovat skutečnou osobou téhož přízviska a v předmluvě na jeho Paměti hraběte d’Artagnana (vydané roku 1700) odkazuje. Proč se pak Nicolas Carreau nevěnuje třeba i Napoleonovi ve Vojně a míru nebo Petroniovi či Neronovi v Quo vadis? Snad právě proto, že jsou to „známé historické osobnosti“, o kterých existuje mnoho pojednání, a na něj by nezbylo tolik anekdot a historek.

Když se Nicolas Carreau snaží doložit podobnost v životních osudech fikčních a reálných postav, dochází nevyhnutelně k nudnému opakování – nejprve převypráví hlavní zápletku literárního díla, pak (údajně) stejný skutečný život. Osudům skutečných lidí se pro doložení své teze, že „realita překonává fikci“, snaží dodat nádech dobrodružství a akce. Zapomíná, že „dobrodružství se stávají pouze těm, kteří vědí, jak je vyprávět“ (Henry James), tedy že poutavost osudu spočívá v jazykovém zpracování.

Dané životní příběhy autor podává jako jasné předobrazy, přestože leckdy není doloženo, že by spisovatel osud daného člověka znal (např. Verne při modelování postavy Philease Fogga). Připouští sice, že autoři měli plno jiných inspiračních zdrojů, ale snaží se najít ten centrální, reálný. V kapitole o Tarzanovi však dokonce zjišťujeme, že Tarzan vlastně žádný konkrétní předobraz nemá, protože jeho postava je ovlivněna příběhy o vlčích dětech, Kiplingovou Knihou džunglí i legendou o Romulovi a Removi. Zde se projevuje to, co se Carreau svým přístupem, „odhalujícím skutečnost za výmyslem“, snaží zastřít – totiž intertextualita literárních postav, jež jsou reakcí na jiné figury a součástí širšího literárního pole i kulturní módy své doby.

Zajímavější než hledat inspirační zdroje by mohlo být naopak sledovat, jak literární díla mění skutečnost – že v pevnosti If u Marseille je cela Edmonda Dantèse nebo že můžete navštívit Drákulův hrad Bran v Transylvánii. Jak víme od Paula Ricœura, literatura čerpá z reality, ale také ji následně ovlivňuje.

Ukazuje se, že hlavní problém Skutečných životů hrdinů je v perspektivě esejů, jež směřují od fikčních hrdinů k jejich předobrazům. Kdyby Nicolas Carreau psal o historických figurách, sledoval jejich osudy a mezi jinými zmínil, že se staly inspirací pro literární dílo, mohlo by ve výsledku jít o zajímavé mikrohistorie, a Carreau by tak nemusel předstírat, že mu jde o literární vědu či popularizaci literárních textů.